Irácký arcibiskup bilancuje jaro arabů

Arcibiskup iráckého Kirkúku Mons. Louise Sako poskytl v polovině září agentuře Asianews svou úvahu nad letošním arabským jarem národů a historickou rolí křesťanů na Středním Východě. Odmítl možnost rychlého přijímání západních společenských modelů a kladl důraz na historicky vyvinutou mozaiku etnik a náboženství.

Politická geografie Blízkého a Středního Východu – Iránu, Iráku, Egypta, Tuniska a Libye, po léta procházela a mnohdy trpěla změnami. Tyto změny jsou pro náboženské a etnické menšiny, zejména pak pro křesťany, zdrojem velikých obav. Model Blízkého a Středního Východu rozděleného na etnické národy, který byl tolikrát navrhován, by zničil mozaiku pluralismu a nepřinesl žádné řešení.

Křesťané Blízkého a Středního Východu nalezli víceméně pozitivní způsob života pod vládou islámských států. Po 14. století jsme žili v mírumilovné, i když podmíněné koexistenci. My, křesťané Středního Východu, jsme si vědomi své budoucnosti v těchto převážně muslimských zemích. Bez zjednodušení nebo nadsázky víme, že pro islám jdou stát a náboženství ruku v ruce a nedají se oddělit. Ani v zemích takzvaně sekularizovaných se tyto dvě síly nikdy nepodařilo oddělit tak, jako na západě.

Dnes se ovšem situace zcela změnila. Fundamentalistický islám je na vzestupu a stává se čím dál obávanějším fenoménem. Extrémisté chtějí, aby se islámský zákon, Šaría, stal základním státním zákonem, aby uchránili svou víru a etnickou identitu, tedy ‘ummu’ – komunitu pravověrných, před ‘ateistickou zkažeností’ západu. Korán učí muslimy, že islám, náboženství kázané největším prorokem všech proroků Mohamedem, je jediné pravdivé a celé náboženství. Proto také mnozí káží nutnost svaté války, Džihádu, na ochranu a šíření svého náboženství. To by ovšem mohlo být velice nebezpečné.

Arabské jaro s sebou přineslo silnou poptávku po demokracii a přiznání lidských práv jednotlivce, ale když si odmyslíme mezinárodní propagandu, tyto myšlenky jsou bohužel něčím formálním, co patří spíše mezi teoretické principy než do konkrétní reality. Evropský demokratický model prozatím nemůže na Blízkém a Středním Východě fungovat. Bude trvat dlouho a vyžádá si to novou kulturu a formaci mladých, než zde bude uplatnitelný.

Pokud se jako křesťanské menšiny žijící v těchto zemích chceme dočkat lepší budoucnosti, musíme se spolehnout jen sami na sebe a uvědomit si, že západ je poháněn jen ekonomickými a politickými zájmy spojenými s ropou. Musíme svým muslimským spoluobčanům jasně, upřímně a bez rozpaků ukázat, že jsme integrální součástí místní populace. V těchto zemích jsme také domorodci, významně jsme přispěli k formování muslimské kultury, zejména za chalifátu Umajjovců a Abbásovců. Byli jsme hlavními představiteli renesance arabského národa v 18. století a dnes si hodláme udržet tuto roli s nimi bok po boku. Musíme jim říci, že je respektujeme a milujeme, protože Bůh, který je láskou, miluje nás všechny. Za sebe je žádám, aby nás respektovali takové, jací jsme, a měli úctu k našemu náboženství. Jen tak si můžeme navzájem věřit a upevňovat vzájemné vztahy.

Je proto nutné diskutovat o důvodech našich obav a nadějí. Musíme odvážně a upřímně hovořit o naší společné budoucnosti se zástupci fundamentalistů, Muslimských bratrů, Saláfistů, Sunitů a Šiitů. Musíme jim dát znát svou upřímnost a rozhodné odhodlání důstojně a s úctou žít bok po boku.