„O smrti, co s ní smířit nejde se“

Na středu 2. listopadu připadá v liturgickém kalendáři Vzpomínka na všechny věrné zemřelé, v úterý 1. listopadu jí předchází slavnost Všech svatých. Přinášíme vám při té příležitosti zamyšlení Jana Houkala, faráře v Brandýse nad Labem:

Smrt má ve smýšlení dnešní doby opravdu podivné místo. Na jednu stranu by mnohý člověk i jen myšlenku na ni ze své mysli často nejraději vytěsnil, a všemožně se o to také snaží, na druhou stranu si zprávy o smrti neustále nechává detailně přehrávat v takřka přímém přenosu. K tomu všemu navíc přistupuje plíživý strach živený hrozbami zákeřných nemocí, terorismu či různých katastrof, že smrt může přijít velmi nečekaně. A při tom všem je jisté, že ať se člověk snaží třeba sebevíc, smrt ze své mysli prostě nevytěsní, protože ona je jeho údělem. Přesto ani smířit se s ní nechce a ani nemůže, o čemž ostatně jeho snaha na ni zapomenout vlastně svědčí.

Je to totiž tato nesmiřitelnost se smrtí, která je člověku vlastní a  charakterizuje ho více než cokoli jiného. A protože ho provází v různých podobách a s různými projevy po celou dobu jeho existence, je možno ji považovat za jednu z oněch „praintuicí“, které jsou pro svou archaičnost a stabilitu navýsost pravdivé. Nesmiřitelnost se smrtí dává tušit, že člověk je určen k nesmrtelnosti, k návratu k Bohu, od něhož vzešel a k němuž se má po naplnění své pozemské pouti a svého poslání zase vrátit. V tom spočívá jeho základní určení, a proto se také nemůže smířit s tím, že by smrt měla být jeho konečným údělem.

Přesto smrt tady je a je to ona, která je prostředím nejradikálnějšího setkání světa lidského se světem Božím, života pomíjivého s plností života věčného. A je tudíž dobré, když nás něco aspoň čas od času na naši smrtelnost upozorní. Nejen proto, abychom v sobě znovu pocítili onu vzpouru proti takové smrti, která by měla být definitivním koncem všeho, ale jednoduše také proto, abychom konečnost svého pozemského putování a jeho zásadnost pro úděl věčný vzali vážně.

K takovému připomenutí určitě slouží i nadcházející svátky i všechny úctyhodné zvyky, které je provázejí. A je velmi dobře, že aspoň tyto jsme ještě ze svého života nevytěsnili. Stejně tak je dobře, že Vzpomínku na všechny věrné zemřelé, kdy si církev připomíná úplně všechny zesnulé, předchází slavnost Všech svatých, kdy slaví  všechny ty, známé i neznámé, o nichž jsme přesvědčeni, že už šťastně došli plnosti radosti u Boha. Tímto předřazením svátku svatých je totiž ukázáno i nám, jejichž pozemská pouť se dříve nebo později také skončí a my předstoupíme před Boha, že prvotním cílem veškerého našeho pachtění je nebe a že cestou k němu není nic jiného než snaha o svatost života.

Možná právě vědomí slabosti naší i slabosti našich živých i zemřelých bratří a sester nám zvlášť tyto dny může připomenout, že Boží pomoc na cestě k věčnosti opravdu potřebujeme. V tomto smyslu také ony známé „odpustkové“ požadavky svaté zpovědi a modlitby za zemřelé, kteří ještě procházejí dočišťováním, a na úmysl toho, kterému je zvláštním způsobem svěřena péče o spásu duší, nám budou připadat mnohem jasnější. A především nám bude jasnější, že být křesťanem je opravdu veliké štěstí. Vždyť je to právě naše křesťanství, kde Boží pomoc člověku je skrze Krista Pána nejzřejměji a nejúčinněji nabízena, a proto je cestou k věčnému životu v nebi i pro nás slabé lidi.

R.D. Jan Houkal

farář v Brandýse nad Labem