Před 50 lety zemřel olomoucký arcibiskup Matocha

Do čela olomoucké arcidiecéze byl jmenován měsíc po nástupu komunistické diktatury v roce 1948 a trvalo jen dva roky, než nový režim zasáhl do jeho života: olomoucký arcibiskup Josef Karel Matocha se stal vězněm ve vlastní rezidenci a po jedenácti letech nekrvavého mučednictví, 2. listopadu 1961, zde také zemřel.

Olomouc: Narodil se v chudé rodině v Pitíně u Uherského Brodu 14. května 1888. Studoval v České koleji v Římě, kde dosáhl dvojího doktorátu filozofie a teologie.

V roce 1919 se stal profesorem lycea v Bratislavě, roku 1921 profesorem bohosloveckého ústavu v Nitře a v roce 1924 byl jmenován řádným profesorem křesťanské filozofie na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci. Přednášel latinsky s českými vysvětlivkami. Výuce a výchově kněžstva chtěl dát pevný základ v souhrnně pojaté křesťanské filozofii, kterou začal psát latinsky jako Compendium philosophiae christianae. Stihl však zpracovat a vydat jen její třetí díl s názvem Critica (1940).

Když byl 23. března 1948 nečekaně jmenován olomouckým arcibiskupem a 2. května nastolen za účasti členů československé vlády, dal se ihned do horlivé vizitace arcidiecéze, kázal a promlouval i několikrát denně, navštěvoval školy i závody k obdivu všech, kdo ho znali jako profesora „suchopárné“ filozofie. Probudil se v něm živý, až ohnivý slovácký temperament. Vizitace byly spojeny s biřmováním.

Měl i plány v oblasti historické vědy, jíž chtěl otevřít nové prameny reorganizací kroměřížského archivu a knihovny. Jako ctitel arcibiskupa Stojana, jemuž vděčil za pomoc na studiích, zahájil roku 1949 informační řízení za jeho blahořečení. Žadatelem byl Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje.

V roce 1949 tajně vysvětil biskupa Františka Tomáška, pozdějšího arcibiskupa pražského a kardinála.

Přímé pastorační funkce však mohl vykonávat jen do roku 1950, kdy byl internován ve své rezidenci a začal prožívat období nekrvavého mučednictví. Od té doby mohl řídit arcidiecézi jen prostřednictvím svého generálního vikáře, preláta Josefa Glogara.

Zemřel 2. listopadu 1961 v Olomouci – v podstatě jako vězeň ve své rezidenci – na nedostatečnou lékařskou péči, kterou mu StB odpírala povolit. 6. listopadu byl pohřben na hřbitově ve svém rodišti Pitíně u kostela sv. Stanislava Krakovského, který dal moderně a umělecky upravit.

„Byl svými spolupracovníky označován za služebníka pravdy a nepřítele polopravd a lží, přetvářek a nespravedlností,“ vzpomíná na svého předchůdce současný olomoucký arcibiskup Jan Graubner. „Je dobré umět se zahledět na hrdinného svědka víry a nekrvavého mučedníka věrnosti, abychom objevili další důvod ke zdravé hrdosti a naději pro budoucnost. Já v něm vidím skutečného mučedníka, který zemřel pro Krista ve velmi těžkém vězení tvrdé samoty, i když šlo o palác,“ uzavírá arcibiskup Graubner.