Po velikonocích jsou vánoce druhým nejstarším křesťanským svátkem. Jeho zavedení spadá minimálně do 4. století.
První zmínku o nich nacházíme v kalendáři pro rok 354. Furius Dionisius Philocal v něm ke dni 25. prosince napsal „Natalis Invicti“ (svátek Mithrův ke dni slunce) a přidal poznámku: „VIII. Kal. Ianuarii natus Christus in Betlehem Iudae“. Zápis byl pořízen pravděpodobně roku 336, proto se předpokládá, že v Římě se Kristovo narození slavilo už kolem roku 330.
Podle odborníků bylo v antickém Římě zvykem slavit narozeniny významných mužů symbolicky v jiný významný den, nebylo-li známo skutečné datum jejich narození. 25. prosinec byl dnem slunovratu. V Římě byl ve 4. století kult slunce ještě dosti rozšířený a oslava znovuzrozeného slunce, nepřemoženého zimou se dobře hodila pro oslavu narození Krista, který přemohl smrt. Slavením Ježíšova narození v den oslav slunce a dokonce na stejném místě, kde se tehdy prokazovala božská pocta slunci – na Vatikánském pahorku, kde dnes stojí bazilika sv. Petra - chtěl římský lid prokázat božskou poctu Kristu.
Motivem tohoto svátku byla tedy oslava Krista jako přemožitele pohanství, ale byl zde i motiv druhý. Tehdy rozšířený arianismus popíral Kristovo Božství a svátek narození Krista jako vtěleného Boha měl ukázat také triumf nad touto herezí.
Podle novějších poznatků o datu 25. prosince hovoří i dřívější prameny, například římský historik Sextus Iulius Africanus ve svém díle Chronografiai z roku 221. Více se dočtete zde.
(zpravováno podle: Posvěcení času - Doc. ThDr. Josef Bradáč)