Kardinálové českých zemí

V sobotu 18. února 2012 se od 10.30 hodin pražský arcibiskup Dominik Duka OP zúčastní v bazilice sv. Petra ve Vatikánu zasedání kardinálské konzistoře. Během ní se stane dalším kardinálem pocházejícím z českých zemí.
Publikováno: 17. 2. 2012 13:15

V případě nositelů kardinálského purpuru v českých zemích v minulosti se z velké části jednalo o výrazné osobnosti, které neovlivňovaly jen dění u nás, ale minimálně i ve středoevropském rámci. Stačí zmínit jména Arnošt Vojtěch z Harrachu z pobělohorského období či z předminulého století Bedřicha Schwarzenberga (ten se stal kardinálem ještě před jmenováním pražským arcibiskupem ve 33 letech v roce 1842 jako arcibiskup v Salcburku), Bedřicha Fürstenberga, který se zasloužil o rozvoj cyrilometodějské úcty, nebo  Františka Saleského Bauera.

První kardinálské jmenování pro Československo však přišlo až v roce 1935, kdy se jím stal pražský arcibiskup Karel Kašpar. Velké šance se tehdy přisuzovaly také olomouckému arcibiskupovi Leopoldu Prečanovi, protože se významně zasloužil o zdar celostátního katolického sjezdu v Praze v létě 1935, jehož průběh s uznáním později hodnotil i Vatikán. Kašpar byl však velice dobře zapsán v kuriálních kruzích již od dob svých římských studií, což byl důležitý odrazový můstek pro rozvoj jeho církevní kariéry. Slavnostní jmenování kardinálů proběhlo v Římě 16. prosince 1935 a během římského pobytu vyslovil Kašpar také přání, aby proběhlo svatořečení Anežky České. Karel Kašpar se poté triumfálně vrátil do Prahy a lze říci, že i toto jmenování přispělo k dalšímu vylepšení vztahů mezi republikou a katolickou církví, které se projevilo i významnou rolí, jakou sehrála katolická politika při prosazení volby Edvarda Beneše prezidentem.

Tři další jmenování se odehrály již v etapě komunistické vlády. První z nich se týkalo pražského arcibiskupa Josefa Berana, který byl od června 1949 internován na různých místech Čech a Moravy. Poté, co byl z internace v roce 1963 propuštěn, začala probíhat intenzivní jednání, jež měla řešit jeho další osud. Při jednání s vatikánskými představiteli se snažilo komunistické vedení prosadit co nejméně výhodné podmínky pro církev a dosadit na významné pozice v církevní struktuře (tedy na místo pražského arcibiskupa) režimu loajální kandidáty. Na podzim 1964 předsednictvo ÚV KSČ například navrhovalo, aby se arcibiskupství odsunulo na jiné místo v Praze a budova na Hradčanském náměstí tak získala jiné využití. Papež Pavel VI. ho jmenoval kardinálem v lednu 1965 a odlet na konzistoř a oficiální převzetí kardinálské hodnosti bylo cestou, jak otázku dalšího církevního vývoje u nás řešit. Beran se nerad podvolil tvrdému nátlaku ze strany komunistického státu a odletěl do Říma bez možnosti návratu. Beranova osobní oběť však přispěla k tomu, aby se správy pražského arcibiskupství ujal František Tomášek, který byl původně navrhován na post olomouckého biskupa (do Prahy byl proponován hodnostář, který by se choval k režimu vstřícněji). Tím pádem však většina diecézí v českých zemích zůstala do Pražského jara neobsazena. František Tomášek získal kardinálský purpur v květnu 1976 „in pectore“, tedy tajně (jeho jmenování bylo zveřejněno až v červnu 1977). S tím bylo spojeno definitivní sladění diecézních hranic se státními (30. 12. 1977) a jmenování Tomáška pražským arcibiskupem.

Tajně byl v konzistoři za kardinála vyhlášen v roce 1969 i litoměřický biskup Štěpán Trochta, jehož jméno vešlo ve známost až o čtyři roky později. To však již stoupal zájem komunistických úřadů o omezení jeho vlivu, a proto byl vystaven šikanám ze strany církevního tajemníka. Po jednom takovém vyčerpávajícím rozhovoru Trochta v dubnu 1974 zemřel. 

Tomáškův nástupce Miloslav Vlk byl první, kdo získal v roce 1994 kardinálskou hodnost v polistopadovém období. Od devět let později jmenoval papež Jan Pavel II. kardinálem Tomáše Špidlíka, který byl zároveň prvním, kdo neměl biskupské svěcení. S letošním jmenováním arcibiskupa Duky je spojeno i jedno historické prvenství. Poprvé v historii má pražská arcidiecéze na několik měsíců dva kardinály s volitelským právem.

 

Jaroslav Šebek, www.apha.cz 

Autor článku:
František Jemelka

Související články

Další aktuality

Zveme na konferenci představující dotační možnosti nového programového období EU

Česká biskupská konference pořádá konferenci "Příležitosti nového programového období Evropské unie 2021 – 2027 pro církevní organizace". Akce se koná 19. listopadu 2020 od 9.30 hodin do 16:30 hodin v Arcibiskupském paláci v Praze.
14.07.2020

Katolický týdeník: Hledání zdravého vztahu k práci

Naše doba je rozporuplná: na jedné straně podporuje trend „udělat si pohodičku“, ale na druhé naopak klade extrémní nároky na výkon. Jak mezi tím najít rovnováhu a klást si přiměřená očekávání? A k čemu nás volá Bůh?
14.07.2020

Karmelská pouť v Bystrém u Poličky

Římskokatolická farnost Bystré u Poličky zve všechny mariánské ctitele na tradiční Karmelskou pouť, která se uskuteční v termínu 16.-19. července.
13.07.2020

Papež k situaci istanbulského chrámu Hagia Sofia

V neděli před pravidelnou modlitbou Anděl Páně se Svatý otec vyjádřil i k situaci ohledně chrámu Hagia Sofia v Istanbulu:
13.07.2020

Kardinál Pell: Svědectví z času vězení

"Ve vězeních je mnoho dobroty. Někdy se však mohou jistě stát peklem na zemi. Měl jsem velké štěstí, byl jsem v bezpečí a zacházeli se mnou dobře. Velký dojem na mě udělala profesionalita dozorců, víra věznů a existence smyslu pro morálku, dokonce i v nejtemnějších místech." Kardinál George Pell o tom píše pro americký časopis “First Things”, v textu nazvaném “Můj čas ve vězení”. Je to první velmi osobní vyznání publikované poté, co strávil 400 dní za mřížemi, aby pak vyšel na svobodu osvobozen od obvinění z pedofilie jednomyslným rozhodnutím Nejvyššího australského soudu.
13.07.2020