Nezvyklá kanonizace sv. Hildegardy z Bingen

Dne 10. května 2012 Svatý otec Benedikt XVI.  rozšířil na všeobecnou církev liturgický kult úcty sv. Hildegardy z Bingen, mnišky benediktinského řádu, žijící ve 12. století. Hildegarda z Bingen tak byla neobvyklým způsobem uvedena do společenství svatých světové církve. Dosud byla uctívána pouze v německy mluvících oblastech a zvláštní úctu měla u benediktinů.

Vatikán: Porýnská mystička se narodila v německém Bermersheimu v roce 1098 a zemřela 17. září 1179 v Rupertsbergu. „Hildegarda je považována za světici již dlouhá staletí. První kroky k její kanonizaci hned po její smrti však spadaly do nejasného období, kdy kanonizační procesy přecházely z biskupské kompetence na papežskou, což se podepsalo i na jejím případě. Všeobecné přesvědčení o svatosti Hildegardy z Bingen je však nepřetržité již od té doby, nejprve v prohlášení biskupů Mohuče, Trevíru, Špýru, Limburgu a také celého benediktinského řádu. Kromě toho mnoho papežů o ní veřejně mluvilo jako o světici. V poslední době Pius XII., Jan Pavel II. a Benedikt XVI. Toto obecné přesvědčení tedy nepřímo způsobilo, že kanonizační proces byl považován za nadbytečný,“ vysvětluje kardinál Angelo Amato, prefekt Kongregace pro svatořečení.
Benedikt XVI. tedy konstatováním existence dávné, pevné a stálé fama sanctitatis et miraculorum, přistoupil k takzvané ekvivalentní kanonizaci, podle legislativy stanovené papežem Urbanem VIII. (1623-1644), kterou později dále tematizoval Prospero Lambertini, pozdější papež Benedikt XIV. (1740-1758). „V takzvané ekvivalentní kanonizaci Svatý otec nařizuje, aby Boží služebník, ke kterému se podle obecného přesvědčení hodnověrných historiků váže starobylý kult a pověst hrdinských ctností či mučednictví nebo zázraků, byl uctíván ve všeobecné církvi recitací denní modlitby církve a slavením mše svaté v konkrétní den a to bez nějakého formálně definitivního výroku, bez předcházejícího kanonického procesu a bez slavení obvyklé kanonizace,“ říká kardinál Amato a dodává:  „Příklady tzv. ekvivalentních kanonizací zmiňuje Prospero Lambertini v kapitole XLI knihy I svého opus magnum, a jmenuje např. svatého Romualda, sv. Norberta, sv. Bruna, maďarského krále sv. Štěpána, českého knížete sv. Václava, sv. papeže Řehoře VII., či sv. Gertrudu Velikou. Později přibyli ještě další.“