Vyjádření Rady Iustitia et Pax k sociálnímu bydlení

Přínášíme vyjádření Rady Iustitia et Pax k problematice sociálního bydlení. Reaguje v něm na situaci, kdy se od počátku roku 2012 rychle zvyšuje počet žadatelů o dávky na bydlení.

Od počátku roku 2012 se nečekaně rychle zvyšuje počet žadatelů o sociální dávky na bydlení

Proces deregulace nájemného byl v České republice odstartován s velkým zpožděním až v roce 2007, kdy v bytě s regulovaným nájmem bydlela necelá šestina obyvatel, tj. cca 1,7 milionu lidí, většinou seniorů. Šestiletý cyklus rychlé deregulace, zostřený v druhé polovině ekonomickým útlumem a zhoršenou finanční situací mnoha domácností, spěje letos do cíle. Zatímco venkovské oblasti se spíš vylidňují, v městských aglomeracích se dopady uvolňování nájemného projevují naplno.

 Není výjimkou, že čisté nájemné se během uplynulých pěti let zvýšilo v některých lokalitách na čtyř- i vícenásobek. I v Praze, kde výchozí rozdíly nebyly extrémní, se nájemné zvýšilo v průměru již trojnásobně. A růst čistého nájemného není u konce. V loňském roce přijatá novela Občanského zákoníku, stejně jako nový kodex občanského práva, který bude platit od roku 2014, umožňují pokračovat ve zvyšování nájemného na základě dohody mezi nájemníkem a pronajímatelem, případně – pokud k dohodě nedojde – cestou vynucení vyššího nájmu soudem, pokud stávající nájem nedosahuje výše „v místě obvyklé“. Teprve tehdy bude nájemné „ekonomicky spravedlivé“.

Avšak bude pak také možné říci s čistým svědomím, že ten, kdo nemá na tržní nájemné tam, kde bydlí, ať se přestěhuje do menšího nebo méně atraktivního bytu? Nebo ať využije sociální dávku, která mu pomůže zvýšený nájem zvládnout?

Pro řadu lidí by stěhování znamenalo značné komplikace. Zmiňme alespoň pracovní příležitosti v místě bydliště, vazby na školy, lékaře apod. Tyto vazby a vztahy k důvěrně známému prostředí celkově nabývají na významu s rostoucím věkem. Pro některé, zejména osamělé, ovdovělé seniory může přestěhování znamenat fatální vytržení z jejich často mnohaletého přirozeného prostředí, přes které se nedokážou přenést. Největší zátěž tak deregulace přináší právě ovdovělým osobám či neúplným rodinám, kde právě odešel jeden z partnerů.

Přitom přestěhování z neúměrně velkého bytu nemusí přinést kýžené úspory. Menší byty buď na trhu nájemního bydlení vůbec nejsou, nebo – a to je problém velkých měst včetně Prahy – je v nich nájemné tak vysoké, že opuštěním velkého bytu se mnoho neušetří. Je řešením požádat o sociální dávky, aby se domácnost s jejich přispěním při určitém uskromnění udržela ve stávajícím bytě? Odpověď není ani v tomto případě jednoznačná. Státní normativy dávek na bydlení jsou nastaveny jen do konce regulace nájemného. Není jasné, jak bude postupováno dále.

Přitom je důležité připomenout normu tzv. podlažnosti neboli maximální výměry dotované ve vztahu k počtu členů domácnosti. (Na byt s jednou osobou připadá 38 m2, na dvě 55 m2 atd.)

V důsledku toho, že se v průběhu ekonomické transformace po roce 1989 reformátoři nedokázali včas shodnout na dostatečně svižném a přitom koncepčním postupu, nemohly některé procesy ve společnosti probíhat pozvolně patnáct či dvacet let a postupně být vstřebávány. Řada domácností si tak na dlouholetou vládní pasivitu v oblasti deregulace nájemného zvykla a nevytvářela si finanční rezervy, které by jim umožňovaly rychle rostoucí nájemné, zejména ve velkých městech, platit. Ekonomický útlum posledních let situaci i těmto domácnostem ještě více zkomplikoval. Odhady hovoří o několika stech, možná až dvou tisících takových domácností v Praze, kde je situace jednoznačně nejhorší, a o zhruba stejném počtu ve zbytku republiky. Problém přitom stále narůstá. Od počátku roku 2012 se nečekaně rychle zvyšuje počet pražských žadatelů o sociální dávky na bydlení (v některých obvodech hlavního města je to až o 20 %).

Zdá se, že nejrozumnějším řešením by bylo zavedení státního příspěvku na stabilizaci nájemního bydlení pro konkrétní sociální skupiny. Pro stát by to bylo řešení levné a zároveň jednoznačně zacílené. (V uplynulých 20 letech stát vložil desítky miliard do výstavby více než 40 tisíc nájemních bytů*), ovšem pouze ve zlomku z nich bydlí sociálně potřební.)

Příspěvek na vyrovnání nájemného by byl po přechodnou dobu poskytován každé sociálně potřebné domácnosti, kde dochází k vyrovnávání nájemného na tržní úroveň. Příspěvek by byl vyplácen po dobu 3–5 let a postupně by klesal, čímž by vznikal tlak, aby domácnost svoji bytovou situaci aktivně řešila. V případě seniorů nad 70 let věku a zdravotně postižených by bylo poskytování příspěvku umožněno na delší dobu, případně až do smrti beneficienta. Objem tímto způsobem vyplácené podpory z veřejných prostředků by se pohyboval v řádu několika desítek milionů korun ročně. Na jeho pokrytí by se měl podílet stát spolu s obcemi, které díky příjmům z daní profitují z vysoké koncentrace ekonomicky aktivních obyvatel (která má pochopitelně dopad na ceny bydlení v dané lokalitě).

Nedomníváme se, že stát je povinen zajišťovat všem svým občanům bez ohledu na jejich vlastní přičinění bydlení nebo zaměstnání. Rozumíme tomu, že cena všech služeb, včetně nájemního bydlení, by měla jejich poskytovatelům pokrýt vynaložené náklady a zajistit přiměřený zisk. Chápeme obezřetnost při přezkoumávání oprávněnosti veřejných výdajů v ekonomicky obtížném období.

Na druhé straně jsme však jako křesťané i toho názoru, že bydlení od nepaměti patří mezi základní životní potřeby člověka. Je elementární slušností a v moderní společnosti povinností poskytnout především sociálně slabým, hendikepovaným a občanům v seniorském věku přiměřenou dobu na sladění jejich bytových poměrů s finančními možnostmi tak, aby se nemuseli cítit vehnáni do bezvýchodné životní situace a jejich lidská důstojnost mohla tak zůstat zachována.

Citlivý přístup rozhodujících institucí i v této oblasti přispívá ke společenskému klimatu, v němž se eliminuje frustrace a panický strach z budoucnosti. Posiluje jistotu, že východiskem všech potřebných reforem je stálý zřetel na důstojnost každého člověka. To vše vytváří příznivé prostředí, v němž každý občan má možnost rozvíjet spoluodpovědnost ve prospěch a pro dobro všech. Tím se naplňují principy sociálního učení církve vycházející z evangelia, které nabízí reálnou naději na důstojný a plnohodnotný život.

*) Nařízení vlády č. 333/2009 Sb., ze dne 17. srpna 2009 o podmínkách použití finančních prostředků Státního fondu rozvoje bydlení ke krytí části nákladů spojených s výstavbou sociálních bytů formou dotace právnickým a fyzickým osobám následované změnou 228/2010 Sb., která upravuje podmínky poskytnutí a použití má vytvořit takové předpoklady pro vznik sociálního bydlení, aby byly v souladu s veřejným zájmem ČR.

Václav Malý, biskup, předseda rady Iustitia et Pax

Praha, 15. června 2012

www.iupax.cz