Apoštolským nunciem v ČR jsem rád
Rozhovor s apoštolským nunciem v ČR – Mons. Giuseppe Leanzou
S jakým očekáváním jste přijel do České republiky a jak se tato očekávání vyplnila?
Přijel jsem do Prahy v polovině října 2011 a nikdy před tím jsem na území České republiky nebyl. Vždy jsem ale o vaší zemi slyšel, jako o zemi s velmi přívětivými a pohostinnými lidmi, bohaté na přírodní krásy, ale také zajímavé z pohledu historického, uměleckého a kulturního. I z toho důvodu jsem své jmenování apoštolským nunciem v České republice přijal s velkým potěšením a musím říci, že se mé představy naplnily: žiju v nádherné zemi mezi srdečnými a pohostinnými lidmi.
Jak byste shrnul své téměř roční působení v ČR? Co se Vám z Vašich plánů již podařilo uskutečnit a co naopak na své uskutečnění teprve čeká?
Jak je známo, poslání nuncia má dvojí rozměr. Především je zástupcem Svatého otce u místní katolické komunity. To znamená, že jeho úkolem je rozvíjet svazek společenství se Svatým otcem, Petrovým nástupcem v Římě, pomáhat biskupům v jejich službě, podporovat a povzbuzovat kněze, řeholníky a věřící v jejich apoštolátu, a to samozřejmě s ohledem na kulturní kontext, zvyky a náboženské tradice. Nuncius je ale i papežův zástupce u státu a celého národa. Jeho posláním je v tomto případě podpora a rozvoj dobrých vztahů mezi Svatým stolcem a státními autoritami v souladu s pravidly mezinárodního práva. Měl by tedy „tlumočit“ papežův zájem o dobro země, snažit se vést s místními autoritami konstruktivní dialog o problémech a společenských otázkách.
Na základě výše uvedených kritérií musím říci, že jsem v České republice našel příznivé a vstřícné prostředí jak u katolického společenství, tak i u představitelů státu. Vztahy mezi Svatým stolcem, vládou a episkopátem, stejně jako mezi místní církví a státními autoritami jsou dobré, založené na respektu i vzájemné úctě. Důkazem toho jsou slavnostní bohoslužby např. u příležitosti 800 let od narození sv. Anežky České, 450. výročí od obnovení Arcibiskupství pražského nebo u příležitosti jmenování arcibiskupa Dominika Duky kardinálem. Těchto oslav se vždy účastnili vysocí státní představitelé. Rovněž o tom svědčí i setkání ve Vatikánu mezi Benediktem XVI. a premiérem Petrem Nečasem a rovněž květnová návštěva ministra zdravotnictví Leoše Hegera na Státním sekretariátu i dalších úřadech Římské kurie. To vše mi usnadnilo začátek mise ve vaší zemi.
Samozřejmě že existují otázky, které se musí dořešit; konkrétně jsou to restituce církevního majetku nebo ratifikace smlouvy mezi Svatým stolcem a Českou republikou. Myslím si, že s trpělivostí a dobrou vůlí se uspokojivá řešení naleznou. A mé plány do budoucna? Doufám, že budu moci v rámci svých možností nabídnout dobrou službu církvi a české společnosti.
Pocházíte z Itálie, jak byste tedy srovnal postavení církve v této tradičně katolické zemi s postavením církve v tzv. „ateistickém“ Česku?
Vždy je obtížné srovnávat skutečnosti, které jsou velmi rozdílné. Itálie a Česká republika jsou země s vlastní historií, tradicí a kulturou. Obě země mají své přednosti, lidské, kulturní a náboženské bohatství, svoji minulost i přítomnost.
V důsledku změn v roce 1989 zažila Česká republika veliké sociální, politické, náboženské a kulturní změny. Stala se multietnickou, multináboženskou a multikulturní zemí. Katolická církev s pochopením a zájmem sledovala celý tento transformační proces. V prostředí znovunabyté svobody a tolerance pak mohla pokračovat ve svých náboženských, pastoračních a charitativních aktivitách. Snažit se být nablízku lidem a nabízet podporu díky svým zařízením s pečovatelskou či charitativní službou (zejména díky Charitě ČR) skupinám lidí, kteří jsou nějak znevýhodněni nebo v nouzi.
Jaký hlavní úkol podle Vás před českou církví stojí?
I když je katolická církev v České republice v menšině, nemůže se vzdát svého původního poslání hlásat Krista a podávat o něm svědectví současnému člověku ve vztahu k nadřazenosti svědomí. Žádná vnější síla totiž nemá právo zasahovat do svobody lidského svědomí. Posláním církve je prostřednictvím evangelizace a katecheze přinášet víru, aby i současný člověk mohl objevit její krásu, i když se často zdá být vůči Bohu lhostejný nebo je od něj daleko. To je i podstata toho, co měl na mysli Svatý otec, když vyhlásil Rok víry, který v České republice probíhá souběžně s výročím 1150 let od příchodu svatých Cyrila a Metoděje, misionářů a apoštolů slovanských národů, na Velkou Moravu. Může se zdát, že je mnoho lidí náboženství vzdáleno nebo ho odmítá, ale nemyslím si, že jsou zcela lhostejní opravdovým hodnotám evangelia.
Velmi důležitý úkol je vyhrazen rodině, která tvoří základní buňku společnosti a byla nazvána "malou místní církví". Rodina hraje hlavní roli při předávání víry a poselství evangelia novým generacím. Každý křesťan je tedy povolán být "solí země a světlem světa", a má tedy povinnost hlásat a podávat konkrétní svědectví z evangelijní zprávy.
Je něco, co Vás za dobu pobytu v ČR skutečně překvapilo, něco, co jste opravdu nečekal?
Věděl jsem, že je Česká republika nádherná země a Praha velmi hezké město, ale nikdy jsem nečekal, že budou až tak krásné, bohaté na historii, umění a kulturu. Praha je kouzelné město, svým způsobem magické a tajemné. O tom ostatně svědčí i velké množství turistů ze všech koutů světa, kteří ji navštěvují během celého roku. Láká je krásná architektura, synagogy, kostely, kláštery, renesanční paláce, podloubí, zvonice a galerie. Totéž lze říci o mnoha dalších městech a koutech této země, ve kterých se nachází mnoho památek, hradů a zámků. Historické, kulturní a umělecké bohatství je nepopsatelné. Přijet do Prahy a České republiky znamená být neustále příjemně překvapen!
Co se Vám v ČR nejvíce líbí?
Jak jsem již zmínil, Česká republika nabízí mnoho zajímavostí: umění, hudbu, krásné přírodní scenerie, řeky, horké prameny, typické výrobky, křišťál, keramiku a mnoho dalších krásných věcí! A pak, český národ je národ umělců!
Monika Vývodová
Související články
Další aktuality
Tramvajový tunel ke kampusu zdobí socha sv. Barbory
Papež o svaté Terezii z Avily: Výjimečná žena v dějinách církve i společnosti
Robert Schuman, jeden ze zakladatelů EU, blíže ke svatosti
Charta Œcumenica: 20 výročí od podpisu
