Šlo o konfiskaci, nebo o krádež?

Přinášíme článek evangelického faráře Marka Zikmunda uveřejněný v měsíčníku Protestant. Autor v něm reaguje na text známého protestantského faráře Miloše Rejchrta (Protestant 3/2012) a vysvětluje, že komunisty uskutečněný zábor církevního majetku nebyl legitimní konfiskací, nýbrž nezákonnou krádeží.
Publikováno: 23. 6. 2012 19:01

Nelze nesouhlasit – co nebylo ukradeno, nemá být vráceno. Snažit se o něco takového by bylo pošetilé, nebo ještě hůř, zavánělo by to krádeží, jen z jiné strany.

Miloš Rejchrt má za to, že komunistický (ani jiný) stát nic neukradl. Jako argument mu slouží skutečnost, že majetkové přesuny neprováděli jednotlivci, nýbrž stát jako takový. A stát přece nekrade, nanejvýš konfiskuje, zabavuje, znárodňuje. Podle takového náhledu stát nevraždí, nanejvýš ukládá nejvyšší trest (smrti) coby výkon spravedlnosti. Jistě, ale platí to vždy? V případě neexistujícího svobodného soudnictví se "spravedlnost" snadno stane politickým nástrojem vládnoucí strany a nejvyšší tresty zastírají justiční vraždy. Příklady není nutné uvádět. Podobně konfiskace, zabavování a znárodňování po roce 1948 byly libozvučným eufemismem pro krádeže, třebaže většina československé politické reprezentace se po válce klonila k omezení soukromého majetku a mechanismy rozhodování se alespoň tvářily demokraticky. Ve skutečnosti poválečná Národní fronta povolených stran neměla s demokracií mnoho společného a po únoru 1948 už vůbec nic. Byl to stát, náš stát, kdo rozkradl soukromý i církevní majetek. Jak je uvedeno v důvodové zprávě k návrhu zákona o zmírnění některých majetkových křivd, ihned po únoru 1948 byla provedena radikální pozemková reforma vydáním zákona č. 46/1948 Sb., kterým byla konfiskována prakticky veškerá zemědělská a lesní půda. Ačkoli v té době nebyla ještě dokončena revize první pozemkové reformy. Po této reformě církvím a náboženským společnostem zůstaly jen kostely, fary, popř. malé farní zahrady. Oba zákony o pozemkové reformě, jak zákon č. 142/1947 Sb., tak zákon č. 46 /1948 Sb., ustanovovaly finanční odškodnění za vyvlastněné pozemky. Církve a náboženské společnosti však nikdy finanční náhradu vyplývající z obou zákonů nedostaly. Stát tedy přišel k církevnímu majetku bezplatně. To pokračovalo i v dalších letech, např. zákonem č. 169/1949 Sb. o vojenských újezdech, či zákonem č. 185/1948 Sb. o zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů a organizaci státní ústavní léčebné péče. Majetek církví a náboženských společností byl v řadě případů odejmut rovněž na základě opatření provedených mimo rámec tehdy platných právních předpisů, nebo v přímém rozporu s nimi. V dubnu, po internaci více než 2 000 řeholníků se stát zmocnil asi 850 klášterních objektů, aniž by to bylo podloženo zákonným předpisem. Oficiálně tyto objekty zůstaly majetkem církve a byly spravovány Náboženskou maticí, která ovšem na základě vyhlášky č. 351/1950 Ú.l. a úředního sdělení č. 158/1951 Ú.l. tyto objekty vynucenými darovacími smlouvami převáděla bezplatně na československý stát. (J.R. Tretera, Stát a církev v České republice, 2002). Takže konfiskace, nebo krádež?

 Stát ovládaný komunisty měl nezákonnost či nadzákonnost přímo ve vínku. Komunisté považovali právo za pouhý nástroj k dosažení svého cíle. Lenin r. 1918 prohlásil: "Zákony mají v přechodné době dočasný význam. A jestliže zákon překáží ve vývoji revoluce, pak se zruší nebo opraví." Nutno doříci, že k tomu se uchylovala čs. republika ještě před komunistickým převratem, a to dekrety prezidenta Beneše ve věci vypořádání s Němci a Maďary. Dekretem 12/1945 provedl stát zábor zemědělského majetku všech osob německé a maďarské národnosti, dekretem 108/1945 rozšířil konfiskaci na veškeré majetkové hodnoty – bez náhrady! Východiskem této legislativy byla presumpce (kolektivní) viny Němců a Maďarů za zločiny nacistů. Podobně dopadla hlubocká větev Schwarzenbergů, byť její členové náleželi k odpůrcům hitlerismu. Poslanci se při přijímání os(t)udného zákona (Lex Schwarzenberg) zaštiťovali skutečností, že se Československo rozhodlo pro socialismus, a tedy pro ekonomickou strukturu bez soukromého podnikání a vlastnictví. Jak tedy můžeme tvrdit, že stát jednal podle tehdejšího práva, když se naopak právo utvářelo podle tehdejší situace, ve prospěch politických ambicí klíčových hráčů a, žel na základě msty, nikoli spravedlnosti? Cesta k uchopení totální moci byla již pilně ušlapávána.

Nemohu ovšem souhlasit s tezí Miloše Rejchrta, že komunistický režim byl u nás nastolen procedurou v zastupitelské demokracii běžnou. Tuto "proceduru" předcházelo již zmíněné zavedení systému Národní fronty, protizákonné monitorování činnosti odpůrců KSČ, sledování demokraticky smýšlejících důstojníků a politiků demokratických stran, provádění odposlechů, provokační akce ze strany OBZ, vyhláška komunisty vedeného ministerstva vnitra z 12. 11 1947 a názvem Stíhání některých protistátních trestných činů, která výslovně konstatuje, že za protistátní aktivity nemůže být stíhán občan hlásící se ke komunistickým ideálům. (K. Nedvědický, Únor 1948 jako počátek nelegitimního režimu, in Securitas imperii 17). Samotné převzetí moci ze strany KSČ bylo nelegální, byť sami komunisté trvali na tvrzení o zákonnosti únorového postupu. 20. 2. 1948 podalo demisi 12 ministrů ze tří demokratických stran, k nim se 25. 2. připojili další dva. Jelikož v tu chvíli šlo o nadpoloviční většinu členů vlády (celekm 26 ministrů), měl předseda vlády podat demisi celé vlády, neboť jeho kabinet nebyl usnášeníschopný. Prezident by pak vypsal volby do NÚS (H. Ripka: Únorová tragédie). Toho se komunisté báli, neboť indicie svědčily o tom, že by z nich vyšli výrazně oslabení. Dne 24. 2. 48 vydal ministr vnitra vyhlášku č. 48/1948, jejímž prostřednictvím došlo k podřízení národních výborů akčním výborům, v rozporu s výsledky voleb v roce 1946. Rovněž samotná existence a aktivní účast nelegálně vytvořených a vyzbrojených Lidových milicí prokazuje, že šlo o puč, který neměl nic společného s „procedurou běžnou v zastupitelské demokracii“. Režim KSČ byl od samotného počátku nelegální i nelegitimní, jak to ostatně vyjadřuje zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (č. 198/1993 Sb.).

Vraťme se zpátky k návrhu zákona o zmírnění některých majetkových křivd. Důvodová zpráva k tomuto návrhu popisuje celý způsob narovnání vztahu mezi státem a církvemi, včetně toho, co obnáší „finanční náhrada“ dle par. 11, a to v kapitolách „Způsob narovnání vztahů s církvemi a náboženskými společnostmi (A), „Splácení finanční náhrady za nevrácený původní majetek církví a nábož. společností“ (B) a „Přechodné období pro církve a nábož. společnosti“ (C). Výsledkem je kompromis, a to jak mezi církvemi, tak i z hlediska dopadu na státní rozpočet. Konkrétní čísla byla mnohokrát zmíněna, tak je zde nebudu opakovat. Věřím, že vyjednavači na obou stranách odvedli dobrou práci a že návrh zákona přispěje ke zmírnění majetkových křivd, kterými je poslední století vydlážděno. Vzedmuté vášně budou nutným koloritem ze strany těch, kteří nedokáží přijmout, že stát může církvím něco dlužit, z naší pozice by se to nemělo obejít bez připomínky křivd, na kterých jsme se jako církve včetně ČCE sami podíleli. To si objasňujme, o tom hovořme, za to se modleme.

Marek Zikmund

(redakčně kráceno)

Související články

Další aktuality

Sbírka v olomoucké arcidiecézi překročila rekordních 30 milionů

Tříkrálová sbírka na území olomoucké arcidiecéze již předčila dosavadní rekord a překročila hranici 30 milionů korun. V kasičkách, s nimiž koledníci vyšli na začátku ledna do ulic Olomouckého, Zlínského a části Pardubického a Jihomoravského kraje, dosud bylo 31,8 milionu korun. Zbývá přitom ještě sečíst půldruhého procenta. Loni koledníci vybrali 29,8 milionu korun a šlo o nejvyšší částku od založení sbírky v roce 2000. ČTK to zjistila z údajů charity na www.trikralovasbirka.cz.
21.01.2020

Česká křesťanská akademie oslavila 30 let trvání

Česká křesťanská akademie (ČKA) vznikla jako první nezávislá ekumenická instituce na počátku roku 1990; navázala na činnost křesťanských bytových seminářů v době komunismu. Jejím posláním je podporovat dialog mezi církvemi a společností, vnitrocírkevní dialog, ekumenický a mezináboženský dialog a rozvoj křesťanských intelektuálních center v regionech. Dnes má ČKA 1110 členů, 68 místních skupin po celé České republice, 11 odborných sekcí a několik kolektivních členů (jako je Asociace katolických lékařů, Společnost pro církevní právo, Vysokoškolské katolické hnutí apod.)
21.01.2020

Prosme o milost vděčnosti za to, že jsme křesťané

„Být křesťanem, knězem a biskupem je zdarma Bohem daný dar,“ kázal papež při ranní eucharistii v kapli Domu sv. Marty. „Být svatým znamená opatrovat bezplatnost tohoto vyvolení,“ konstatoval.
21.01.2020

Fotogalerie: Ekumenická slavnost v Praze v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů 20. ledna 2020

V rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů se v kostele sv. Vojtěcha v Dejvicích uskutečnila ekumenická slavnost za účasti českých a moravských biskupů a představitelů křesťanských církví. Předsedal Jan Graubner, arcibiskup olomoucký a místopředseda ČBK; kázal Daniel Ženatý, synodní senior Českobratrské církve evangelické a předseda ERC. Foto: Jakub Šerých, Člověk a Víra
21.01.2020

Papež k Centru Simona Wiesenthala: Nikoli řešení silou, nýbrž cesta sbližování

Spojuje nás přání přivádět svět k většímu respektu vůči lidské důstojnosti, která náleží každému člověku rovným dílem a nezávisí na jeho původu, náboženství a společenském postavení.
20.01.2020