Dopis náměstka ministra kultury F. Mikeše B. Klepetkovi

Přinášíme vám text dopisu 1. náměstka ministryně kultury F. Mikeše redaktorovi ČT B. Klepetkovi, ve kterém reaguje na jeho včerejší (9. srpna 2012) vysílání podrobným rozborem problematiky zákona o majetkovém narovnání vztahů mezi církvemi, náboženskými společnostmi a státem.

Vážený pane redaktore,

včera jsem sledoval Váš blok věnovaný okolnostem okolo zákona, kterým se mají vypořádat některé křivdy způsobené církvím a náboženským společnostem v době nesvobody. Po středečním jednání ve výborech jsem přesvědčen, že je to jenom téma do krajských voleb, protože krajská témata prostě chybí. Všichni ví, že se vztah státu a církví upravit musí. Někteří říkají, že jinak než tímto zákonem, ale neříkají jak. Ono totiž  moc variant není. Důvodů, proč zákonodárné sbory mají projednat vládou předložený zákon, je určitě víc než variant, jak by se to mělo udělat.

Česká republika je jedinou postkomunistickou zemí, která ještě svůj vztah k církvím neupravila oboustranně přijatelným způsobem.

Jestliže Listina základních práva a svobod uvádí, že církve mají svou činnost vykonávat nezávisle na státu, tak hrazení platu duchovních státem, je zřejmě s touto zásadou v rozporu. To, že stát platí duchovní, když jejich zaměstnavatelem je církev, také není systémově nic, co by konvenovalo právnímu řádu České republiky.

Pro vydání zákona svědčí i nálezy Ústavního soudu, které byly přijaty přímo k problematice historického církevního majetku. Vypořádání jejich majetku bylo přislíbeno zákonodárcem v zákoně o půdě. Na straně církví tak vzniklo legitimní očekávání jako majetkový zájem, který podléhá ochraně vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Toto legitimní očekávání bylo utvrzováno postoji v podstatě všech vlád. Stát však stále drží podstatnou část historického církevního majetku. Stát stále financuje církve podle zákona z roku 1949, který ponechává církve v hospodářské závislosti na státu.  Majetek, který má být vypořádán je přitom dostatečně určen, jak uvádí v plenárním nálezu ze dne 1. července 2010 Ústavní soud:  „Vymezení okruhu dotčeného majetku v ustanovení § 29 zákona o půdě je dostatečně určité, neboť existence věcného práva (resp. pozbytí práva k majetku, jehož odejmutím byla způsobena křivda) v rozhodném období je objektivně právně průkaznou skutečností, a je nerozhodné, že státní orgány nevedou kompletní samostatný seznam dotčeného majetku, k čemuž ani není právního důvodu“.

Pokud nebude přijat zákon, o kterém je řeč, budou se církve zřejmě o svůj majetek ucházet prostřednictvím žalob u obecných soudů. Ústavní soud shledal, že nečinnost Parlamentu ČR  spočívající v nepřijetí zákona,  který by vypořádal historický majetek církví, je v rozporu s ústavním pořádkem ČR.  Ústavní soud konstatoval, že časový limit pro zákonodárce byl již překročen a že o vrácení církevního majetku mají rozhodovat soudy. (Na základě toho již Okresní soud v Bruntále v únoru 2012 rozhodl o vydání majetku ve prospěch farnosti Heřmanovice). 

Komunisté, bez ohledu na to, v jaké straně se momentálně nalézají, dnes v boji proti zákonu argumentují i tím, že církvím nikdy majetek nepatřil a proto jim není co vracet. Jenže oni sami nelépe vědí, že po 25. 2. 1948 nezestátňovali majetek státu, ale církví. Oni nejlépe vědí jaký majetek jim spadl do klína. Oni také jistě nejlépe umí odpovědět na otázku,  jak byli noví vlastníci zapisováni do příslušné evidence nemovitostí.

Na společném jednám vládní a církevní komise, kterého se zúčastnili i zástupci Svazu měst a obcí, byly vyjednány věcné náležitosti pro zpracování paragrafového znění návrhu zákona. Majetkový nárok církví a náboženských společností byl oceněn ve výši 134 mld. Kč.  Při ocenění se postupovalo tak, že byly zjištěny průměrné ceny za jednotlivé druhy nemovitostí (lesní půda, zemědělská půda apod.) za celou Českou republiku, což je možné vzhledem k rovnoměrnému rozložení původního církevního majetku na území celého státu.  Rozsah historického církevního majetku byl pak paralelně prověřován na základě podkladů od státních institucí a archivních dokumentů.  Provedené ocenění bylo už v roce 2007 schváleno nejen vládní, ale i expertní komisí, ve které zasedali kromě zástupců Ministerstva kultury i zástupci Ministerstva zemědělství a Ministerstva financí.

Vládní komise dále rozhodla, že nárok církví bude uspokojen v první řadě naturálně, tedy vrácením té části bývalého církevního majetku, který je v držení státu. Ministerstvo zemědělství dodalo podklady k tomu, že tímto způsobem bude církvím vrácen majetek ve výši 75 miliard Kč, převážně převodem nemovitostí ve správě Pozemkového fondu a Lesů ČR. Tady k žádným finančním převodům nedochází. Stane se jenom to, že v rubrice vlastník bude u těchto nemovitostí, které nadále zůstanou tam, kde jsou,  zapsán ten, kdo tam před komunistickým převratem po staletí byl jako vlastník veden. Jakou skutečnou cenu pro vlastníka bude konkrétní majetek v budoucnu mít, už bude záležet na tom, jak s ním bude umět nakládat.   Jak vypadaly tyto majetky v době, kdy je držela církev a v době, kdy s nimi „hospodařili“ poúnoroví vlastníci, si může ověřit každý sám.

Zákonem je jednoznačně stanovena časová hranice 12 měsíců pro uplatnění eventuálního nároku na vydání věci. Pokud nárok nebude v lhůtě uplatněn, zaniká jednou provždy. Vrací se skutečně pouze majetek státu. Obce, kraje a soukromé osoby svůj majetek církvím nevydávají. Ohroženy nejsou ani obecní školky nebo čističky na státních pozemcích.  Rozsah majetku, který bude Pozemkovým fondem a Lesy ČR skutečně vydán, bude bezpochyby nižší už jen kvůli vyjímkám upraveným v  návrhu zákona. Například se nevydávají pozemky určené pro výstavbu dopravní a technické infrastruktury, pozemky, které byly po zestátnění zastavěny, pozemky v národních parcích apod.  Ten, kdo bude žádat o konkrétní nemovitost, ve výjimečných případech i o věc movitou,  musí prokázat, že byl jejím vlastníkem v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990  a přišel o ní v důsledku majetkové křivdy. Důkazní břemeno je v tomto případě na straně žadatele.

Do částky 134 miliard dopočtená částka, tedy 59 miliard, bude církvím uhrazena finančně. Ale ne tak, jak naznačují dost stupidní plakáty, kterými kdosi straší občany před církvemi. Církve se zavázaly že strpí dlouhodobé splácení této částky ve lhůtě 30 let po 2 miliardách ročně. Ale ani to není žádný dar. V této položce je bývalý majetek církví, který nebude vydáván a zůstává nadále v majetku těm, kdo majetek drží, tedy především obcím, krajům, fyzickým a právnickým osobám.

Jako příklad lze uvést třeba nemocnici Valtice, nemocnice Na Františku, statek Nebušice, zámek Řevnice, zámek Horní Dunajovice, zdravotní středisko Horoměřice, Střední odbornou školu vinařskou ve Valticích, bývalé Arcibiskupské gymnázium v Praze Bubenči, statek Horoměřice  a bylo by možné uvádět tisíce dalších.

Zákon nemá ambice napravovat „josefínské“ reformy a pokud jde o pozemkové reformy, tak se jimi zabývá do té míry, jak jsou jejich následky relevantní pro konstrukci předkládaného zákona Zákon nijak nezpochybňuje výsledky pozemkové reformy, která proběhla v době 1. republiky a s žádným nárokem se navrací před 25. únor 1948.

Je pravda, že když po únoru 1948 zabrán církvím všechen majetek, tak byl následně  přijat zákon o hospodářském zabezpečení církví, podle kterého stát hradí platy duchovních. Je však nutno dodat, že výdaje státu na platy duchovních jsou nižší než výnosy ze zabraného církevního majetku. Podle studie Národohospodářské fakulty  Vysoké školy ekonomické jsou roční výnosy ze zabaveného církevního majetku cca 3 mld. Kč ročně, naproti tomu výdaje státu na církve jsou cca 1,4 mld. ročně. Do roku 2007 bylo saldo přes 160 miliard.

Zákonem bude rovněž ukončena blokace církevního majetku, která je zásadní překážkou pro územní rozvoj některých měst a obcí a také překážkou pro žádosti o některé dotace vázané právě na jednoznačné vlastnické vztahy k nemovitostem. To se týká 15 – 20% města a obcí.

Ještě jeden dovětek k již dříve řečenému. Stát dnes hradí platy duchovním 17 církvím. V roce 1949, kdy zákon o hospodářském zabezpečení církví vstoupil v platnost, se to týkalo duchovních 10 církví. K dnešnímu dni jde o finanční  náklady ve výši 1,4 miliardy Kč. Pokud nebude zákon přijat, tak  církve budou požadovat finance na aktuální stav duchovních. K tomu se musí připočítat i nároky církví dalších, neboť zaregistrováno je jich dalších 16. V roce 2015 může nárokovat státní finance na úhradu platů duchovních dalších 9 církví a náboženských společností. Jako příklad lze uvést Hnutí Hare Krišna, Církev Křesťanská společenství nebo Ústředí muslimských obcí. Přitom  návrhy na registraci podávají  další církve a náboženské společnosti. Dle střízlivých odhadů tak mohou náklady na platy duchovních v roce 2015 činit 1,6 mld. Kč a v roce 2030 to může být až 2,6 mld. Kč.

Závěrem malá poznámka. Desítky let byl v tomto národě pěstována zásada, vidět v církvích historického nepřítele českého státu. O pravém opaku svědčí například současná činnost boromejek v Nemocnici pod Petřínem nebo spolupráce řádu cisterciáků, obce i státu na obnově a zpřístupnění zpustlého kláštera ve Vyšším Brodě.  Obojí je možné i díky tomu, že byl těmto řádům alespoň částečně vrácen jejich majetek na začátku 90. let. Klášterům byly vráceny i movité věci. Není znám jediný případ, obdobný tomu ve Středočeské galerii, aby z vráceného majetku bylo cokoliv prodáváno. Zkrátka! Církve se o svůj majetek uměly vždy dobře starat. Na rozdíl od těch, kteří jej od nich po roce 1948 „převzali“. Před i po roce 1948 jeho stav vypovídal něco o kulturnosti národa.

František Mikeš