Bývalý viceguvernér České národní banky, Luděk Niedermayer, zveřejnil na svém blogu článek k otázce majetkového narovnání vztahů mezi státem a církvemi, který vám zde také přinášíme.
Těžko se hledají rozumné důvody proti navrácení majetku církvím. Pokud ovšem nechceme po více než 20 letech hledat cestu, jak říci a uzákonit, že 'to, co jsme si nakradli, si také ponecháme'.
Církevní restituce dlouhodobě nepřinesou zemi ekonomické problémy. Zřejmě si to uvědomují i tvůrci dryáčnických útoků na snahu vlády po více než 20 letech tuto otázku uzavřít a netvrdí občanům, že na restituce 'nemáme'.
Dá se dokonce namítnout, že i z ekonomického hlediska dává návrat majetku církvím, a tím jejich postupné odstoupení z výplatní listiny státu dobrý smysl. Navíc blokační paragraf vsunutý kvůli církevním restitucím do zákona o půdě zabraňuje státu, ale zejména obcím či městům disponovat s tisící hektary půdy, což mnohde omezuje rozvoj země. Chybou nebyla tato zákonná pojistka - většina zemí se s touto více či méně společensky citlivou otázkou vyrovnala -, ale nečinnost vlád a parlamentů.
Mechanismus vyrovnání, na kterém pracovaly různorodé pracovní skupiny, také dává smysl. Vrácení majetku, jejž lze snadno vydat, a finanční kompenzace za zbytek zní rozumně. Vždyť rozsah tolik diskutované roční finanční náhrady je v řádu 2-3 miliard ročně (dle inflace). To je o něco málo více, než kolik dnes platí stát církvím v souladu se zákonem přijatým komunisty. I když zpočátku bude stát hradit obě částky. Postupně však má dojít k poklesu státních plateb na provoz církví. V dlouhém horizontu tedy jde o dobrý 'obchod' s církvemi.
Zmíněné finanční náhrady představují ve státním rozpočtu desetiny procenta a v poměru k ročnímu HDP se dostáváme na nějakých pět setin procenta. Co za to stát dostane? Mimo jiné odblokování majetku, vyjasnění právní situace. Už teď je jasné, že by se církve o nevydaný majetek soudily. A zejména vyšší finanční stabilitu církví, a tím zřejmě i posílení jejich působení v oblastech, kde to nejen státu, ale hlavně občanům naší země pomůže. Bez ohledu na to, zda je primitivní protirestituční billboardy těší, nebo iritují.
Nezanedbatelný je i fakt, že stát ve správě svého majetku neexceluje. A proto není nereálné očekávat, že církev si se získaným majetkem poradí dobře. Církve se vyznačují obvykle dlouhým horizontem pro investování i rozhodování. Toto je v dnešním 'rychlém světě' vítaná vlastnost. Snad obden jsme totiž svědky toho, jak je rozhodování 'ze dne na den' v řadě oblastí někdy i vysloveně špatné.
Těžko se hledají rozumné důvody proti navrácení majetku církvím. Pokud ovšem nechceme po více než 20 letech hledat cestu, jak říci a uzákonit, že 'to, co jsme si nakradli, si také ponecháme'. Pokud by toto provedla dnešní skandály, nedůvěryhodností a někdy i nekompetencí se vyznačující politická reprezentace, byl by to velmi smutný obrázek o stavu naší společnosti. Nekonstruktivní blokování vládního návrhu není přitom chováním o moc lepším.
Happy end (ne pro církve, ale pro celou společnost) je však daleko. To, že druhá nejsilnější strana si toto téma vybrala jako nejlepší cestu z korupčního skandálu svého vedoucího představitele a cestu k co nejvyššímu počtu křesel hejtmanů, není dobrá zpráva. Na část veřejnosti to možná zabere. Možná by se ale ČSSD měla zamyslet, zda chce v takové zemi vládnout.
Luděk Niedermayer