Homilie biskupa Radkovského z Národní svatováclavské pouti

V pátek 28. září 2012 vyvrcholily oslavy Dne české státnosti Národní svatováclavskou poutí, resp. její nedílnou součástí: slavnostní mší svatou na Mariánském náměstí ve Staré Boleslavi. Homilii věnovanou aktuální situaci ve společnosti při této liturgii pronesl plzeňský biskup František Radkovský. Přinášíme vám ji níže, a to v plném znění.
Publikováno: 1. 10. 2012 15:41

Homilie o slavnosti sv. Václava 2012, Stará Boleslav


Na toto místo se vracíme rok co rok. Přicházíme sem na den sv. Václava, který se stal dnem české státnosti. Připomínáme si zde počátky našeho státu a našich dějin. Celé naše dějiny tu však nezačaly. Naše dějiny nezačaly bratrovraždou. Začaly dávno před tím. V příštím roce si připomeneme příchod sv. Cyrila a Metoděje, jejich zakladatelské dílo kulturní a státoprávní, jejich význam pro slovanský svět, střední Evropu a Evropu vůbec. Jako zvláště významné pro nás si budeme připomínat, že pokřtili Václavova děda, knížete Bořivoje a jeho ženu sv. Ludmilu. Ani při tom však nebudeme u počátků národních dějin, protože ty sahají ještě dál a mizí někde v nepaměti.

Na toto místo se vracíme rok co rok. Přicházíme sem na den sv. Václava, který se stal dnem české státnosti. Připomínáme si zde počátky našeho státu a našich dějin. Celé naše dějiny tu však nezačaly. Naše dějiny nezačaly bratrovraždou. Začaly dávno před tím. V příštím roce si připomeneme příchod sv. Cyrila a Metoděje, jejich zakladatelské dílo kulturní a státoprávní, jejich význam pro slovanský svět, střední Evropu a Evropu vůbec. Jako zvláště významné pro nás si budeme připomínat, že pokřtili Václavova děda, knížete Bořivoje a jeho ženu sv. Ludmilu. Ani při tom však nebudeme u počátků národních dějin, protože ty sahají ještě dál a mizí někde v nepaměti.

Na toto místo se vracíme rok co rok. Přicházíme sem na den sv. Václava, který se stal dnem české státnosti. Připomínáme si zde počátky našeho státu a našich dějin. Celé naše dějiny tu však nezačaly. Naše dějiny nezačaly bratrovraždou. Začaly dávno před tím. V příštím roce si připomeneme příchod sv. Cyrila a Metoděje, jejich zakladatelské dílo kulturní a státoprávní, jejich význam pro slovanský svět, střední Evropu a Evropu vůbec. Jako zvláště významné pro nás si budeme připomínat, že pokřtili Václavova děda, knížete Bořivoje a jeho ženu sv. Ludmilu. Ani při tom však nebudeme u počátků národních dějin, protože ty sahají ještě dál a mizí někde v nepaměti.

V dějinách jedinců i národů jsou velké, někdy osudové křižovatky, na nichž se rozhoduje o budoucnosti. Zde stojíme na místě jedné z nich. V předvečer osmadvacátého září r. 935 (dlouho jsme mysleli, že šlo o rok 929) se při hostině v hlavách Čechů rozhodovalo o směru, kterým se vydat. Předáci seděli u bohatých stolů, mluvili o bezvýznamných věcech, žertovali a bavili se. Věděli, že panuje napětí, že něco je ve vzduchu, ale jedli a pili. Jejich mysl se zvolna kalila a po straně se vyslovily cynicky zlé názory. Jaké cesty se tehdy nabízely? Cesta Václavova, náročná mravními zásadami, zdlouhavá hledáním a vytvářením smíru, cesta zušlechťující, cesta křesťanské pravdy a lásky. Jinam směřovala cesta Boleslavova, cesta rychlá, cesta kruté moci a hrubé síly, cesta, k níž hleděli lidé závistiví a mocichtiví.

Ráno, ještě pořádně nezačal den, bylo o cestě rozhodnuto. Smrtící ranou do zad v přichystané léčce. Národ se rozdělil. Část jásala, podstatně větší část stála zděšena. Historikové řeknou, že to byl rázný a rozhodný Boleslav, kdo tehdy pevně vykročil k dotvoření vznikajícího státu. Zároveň ovšem přiznají, že Václav je symbolem pravého směřování našich dějin, protože bez pravdy, bez lásky, bez smíření a sebeobětování neexistuje dobrá budoucnost. Máme tisíciletou zkušenost, kam vede směr cesty Boleslavovy. Víme, co nás stály návraty ke směru Václavovu. Vždy jsme se k němu vrátili, ale co životů to stálo! Tolika statečných mužů a žen, tolika nevinných dětí! Tato tisíciletá zkušenost varuje a bolí.

Odpusťte, že při této slavnostní chvíli Vám říkám takové závažné a nepříjemné věci, avšak mou povinností biskupskou, občanskou i prostě lidskou je upozornit, že stojíme nikoli na křižovatce staré, ale na křižovatce zcela aktuální. Cítíme nejistotu. Svoboda, ve které jsme se nenaučili poctivě žít a nedovedeme s ní zacházet, se nám nelíbí. Rozhlížíme se, na koho to svést. Nedovedeme si přiznat, že na krizi morálky, která je kořenem všech problémů naší společnosti, neseme vinu všichni: je mezi námi příliš mnoho lidí, kteří nepracují poctivě, příliš mnoho lidí, kteří chtějí žít na účet druhých, kteří chtějí druhé ovládat, kteří nemluví pravdu a nedrží slovo, kteří jsou lhostejní vůči svým starým rodičům, nestarají se o své děti, hazardují své, ale hlavně cizí životy bezohlednou jízdou na silnicích a bezohledným chováním vůbec. Nekonečný by byl takový výčet. Netvrdím, že jsou takoví všichni, určitě je to menšina, ale zlo menšiny poškodí všechny, zvláště když většina je k tomu pasivní. Nedivme se tedy tolik, že věci jsou takové, jaké jsou. Že image naší země v zahraničí je silně pošramocená. Je to naší vinou, že se nám svoboda změnila ve svévoli.

Stále víc jsou slyšet hlasy, že demokracie je špatný systém. Ale pozorně uvažujme, jaká je alternativa. Jestliže se nám nelíbí svoboda, co chceme – nesvobodu? Jestliže demokracie je špatná, co chceme – diktaturu? Mluvím o tom záměrně, protože taková nebezpečí, bohužel, vidím. Jsou jako stíny na okraji, ale dají se rozpoznat. V současném sporu o církevní majetek mě tolik nezajímá ten majetek, ale to, jakým způsobem chtějí někteří lidé vládnout. Ze zkušenosti víme, že církev přežije i bez restitucí; Bůh se vždy o ni postaral a opět postará. Avšak mnohem závažnější je to, co vyhřezlo kolem celé kauzy. Z osobní paměti i ze znalosti našich dějin víme, co vyroste ze špíny, lži, podněcované závisti, z nereálných líbivých slibů. Vždycky z toho vzejde pošlapání práva, zvůle, nesvoboda a bída. Tak začínaly obě diktatury minulého století, nacizmus i komunizmus.

Nedopusťme, aby jako následek naší morální krize a proto nezvládnuté svobody a demokracie se objevila nějaká diktatura další. Proto Vám radím, proste sv. Václava o jediné. O statečnost při obhajobě Pravdy, Lásky a Svobody a o zdravý rozum pro nás všechny. Amen.

 

František Radkovský

Související články

Další aktuality

Charita pomáhá obětem bojů z Náhorního Karabachu

Až 20 tisíc obyvatel Náhorního Karabachu muselo opustit své domovy kvůli probíhajícímu ozbrojenému konfliktu, který se rozhořel mezi Arménií a Ázerbájdžánem o nadvládu nad tímto územím. Charita Česká republika proto posílá na pomoc běžencům, kteří se uchýlili do Arménie, 5 tisíc eur (přes 130 tisíc Kč) ze svého krizového fondu. Peníze budou předány naší sesterské Charitě Arménie, která v oblasti poskytuje pomoc lidem v nouzi.
30.10.2020

Slovo brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho ke slavnosti Všech svatých

U příležitosti nedělní slavnosti Všech svatých vám přinášíme video a pastýřský list brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho „Všichni jsme na cestě ke svatosti“.
30.10.2020

Dialog katolické církve s judaismem se rozvíjí již pětapadesát let

Před pětapadesáti lety byla zveřejněna koncilní deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra Aetate, která zahájila oficiální dialog katolické církve s judaismem. Kardinál Kurt Koch, zodpovědný za ekumenický a meziboženský dialog, který předsedá Komisi pro náboženské vztahy s judaismem, v této souvislosti zaslal list Mezinárodnímu židovskému výboru pro mezináboženské konzultace (IJCIC), tedy partneru, který ze strany judaismu vede dialog se Svatým stolcem a který odpověděl vlastním poselstvím.
30.10.2020

K brutálnímu útoku v Nice: Papež nablízku truchlícím

„Papež byl informován o situaci a je nablízku truchlícímu katolickému společenství,“ čteme ve vatikánském tiskovém prohlášení k teroristickému útoku, při němž ve čtvrtek ráno v katedrále Notre-Dame v Nice třiadvacetiletý islamista zabil tři lidi a několik dalších zranil..
30.10.2020

Františkův sen o Evropě

Papež František v dopise vatikánskému státnímu sekretáři, kardinálu Pietru Parolinovi, připomíná historii a hodnoty evropského kontinentu a vyslovuje své přání o bratrství a solidaritě mezi národy v době, která je poznamenaná individualistickými tendencemi. Dopis byl napsán k příležitosti 40. výročí vzniku Komise episkopátů Evropských společenství (COMECE), 50. výročí ustanovení diplomatických vztahů mezi Svatým stolcem a Evropskou unií a 50. výročí přítomnosti Svatého stolce jako stálého pozorovatele při Radě Evropy.
30.10.2020