Homilie biskupa Radkovského z Národní svatováclavské pouti

V pátek 28. září 2012 vyvrcholily oslavy Dne české státnosti Národní svatováclavskou poutí, resp. její nedílnou součástí: slavnostní mší svatou na Mariánském náměstí ve Staré Boleslavi. Homilii věnovanou aktuální situaci ve společnosti při této liturgii pronesl plzeňský biskup František Radkovský. Přinášíme vám ji níže, a to v plném znění.
Publikováno: 1. 10. 2012 15:41

Homilie o slavnosti sv. Václava 2012, Stará Boleslav


Na toto místo se vracíme rok co rok. Přicházíme sem na den sv. Václava, který se stal dnem české státnosti. Připomínáme si zde počátky našeho státu a našich dějin. Celé naše dějiny tu však nezačaly. Naše dějiny nezačaly bratrovraždou. Začaly dávno před tím. V příštím roce si připomeneme příchod sv. Cyrila a Metoděje, jejich zakladatelské dílo kulturní a státoprávní, jejich význam pro slovanský svět, střední Evropu a Evropu vůbec. Jako zvláště významné pro nás si budeme připomínat, že pokřtili Václavova děda, knížete Bořivoje a jeho ženu sv. Ludmilu. Ani při tom však nebudeme u počátků národních dějin, protože ty sahají ještě dál a mizí někde v nepaměti.

Na toto místo se vracíme rok co rok. Přicházíme sem na den sv. Václava, který se stal dnem české státnosti. Připomínáme si zde počátky našeho státu a našich dějin. Celé naše dějiny tu však nezačaly. Naše dějiny nezačaly bratrovraždou. Začaly dávno před tím. V příštím roce si připomeneme příchod sv. Cyrila a Metoděje, jejich zakladatelské dílo kulturní a státoprávní, jejich význam pro slovanský svět, střední Evropu a Evropu vůbec. Jako zvláště významné pro nás si budeme připomínat, že pokřtili Václavova děda, knížete Bořivoje a jeho ženu sv. Ludmilu. Ani při tom však nebudeme u počátků národních dějin, protože ty sahají ještě dál a mizí někde v nepaměti.

Na toto místo se vracíme rok co rok. Přicházíme sem na den sv. Václava, který se stal dnem české státnosti. Připomínáme si zde počátky našeho státu a našich dějin. Celé naše dějiny tu však nezačaly. Naše dějiny nezačaly bratrovraždou. Začaly dávno před tím. V příštím roce si připomeneme příchod sv. Cyrila a Metoděje, jejich zakladatelské dílo kulturní a státoprávní, jejich význam pro slovanský svět, střední Evropu a Evropu vůbec. Jako zvláště významné pro nás si budeme připomínat, že pokřtili Václavova děda, knížete Bořivoje a jeho ženu sv. Ludmilu. Ani při tom však nebudeme u počátků národních dějin, protože ty sahají ještě dál a mizí někde v nepaměti.

V dějinách jedinců i národů jsou velké, někdy osudové křižovatky, na nichž se rozhoduje o budoucnosti. Zde stojíme na místě jedné z nich. V předvečer osmadvacátého září r. 935 (dlouho jsme mysleli, že šlo o rok 929) se při hostině v hlavách Čechů rozhodovalo o směru, kterým se vydat. Předáci seděli u bohatých stolů, mluvili o bezvýznamných věcech, žertovali a bavili se. Věděli, že panuje napětí, že něco je ve vzduchu, ale jedli a pili. Jejich mysl se zvolna kalila a po straně se vyslovily cynicky zlé názory. Jaké cesty se tehdy nabízely? Cesta Václavova, náročná mravními zásadami, zdlouhavá hledáním a vytvářením smíru, cesta zušlechťující, cesta křesťanské pravdy a lásky. Jinam směřovala cesta Boleslavova, cesta rychlá, cesta kruté moci a hrubé síly, cesta, k níž hleděli lidé závistiví a mocichtiví.

Ráno, ještě pořádně nezačal den, bylo o cestě rozhodnuto. Smrtící ranou do zad v přichystané léčce. Národ se rozdělil. Část jásala, podstatně větší část stála zděšena. Historikové řeknou, že to byl rázný a rozhodný Boleslav, kdo tehdy pevně vykročil k dotvoření vznikajícího státu. Zároveň ovšem přiznají, že Václav je symbolem pravého směřování našich dějin, protože bez pravdy, bez lásky, bez smíření a sebeobětování neexistuje dobrá budoucnost. Máme tisíciletou zkušenost, kam vede směr cesty Boleslavovy. Víme, co nás stály návraty ke směru Václavovu. Vždy jsme se k němu vrátili, ale co životů to stálo! Tolika statečných mužů a žen, tolika nevinných dětí! Tato tisíciletá zkušenost varuje a bolí.

Odpusťte, že při této slavnostní chvíli Vám říkám takové závažné a nepříjemné věci, avšak mou povinností biskupskou, občanskou i prostě lidskou je upozornit, že stojíme nikoli na křižovatce staré, ale na křižovatce zcela aktuální. Cítíme nejistotu. Svoboda, ve které jsme se nenaučili poctivě žít a nedovedeme s ní zacházet, se nám nelíbí. Rozhlížíme se, na koho to svést. Nedovedeme si přiznat, že na krizi morálky, která je kořenem všech problémů naší společnosti, neseme vinu všichni: je mezi námi příliš mnoho lidí, kteří nepracují poctivě, příliš mnoho lidí, kteří chtějí žít na účet druhých, kteří chtějí druhé ovládat, kteří nemluví pravdu a nedrží slovo, kteří jsou lhostejní vůči svým starým rodičům, nestarají se o své děti, hazardují své, ale hlavně cizí životy bezohlednou jízdou na silnicích a bezohledným chováním vůbec. Nekonečný by byl takový výčet. Netvrdím, že jsou takoví všichni, určitě je to menšina, ale zlo menšiny poškodí všechny, zvláště když většina je k tomu pasivní. Nedivme se tedy tolik, že věci jsou takové, jaké jsou. Že image naší země v zahraničí je silně pošramocená. Je to naší vinou, že se nám svoboda změnila ve svévoli.

Stále víc jsou slyšet hlasy, že demokracie je špatný systém. Ale pozorně uvažujme, jaká je alternativa. Jestliže se nám nelíbí svoboda, co chceme – nesvobodu? Jestliže demokracie je špatná, co chceme – diktaturu? Mluvím o tom záměrně, protože taková nebezpečí, bohužel, vidím. Jsou jako stíny na okraji, ale dají se rozpoznat. V současném sporu o církevní majetek mě tolik nezajímá ten majetek, ale to, jakým způsobem chtějí někteří lidé vládnout. Ze zkušenosti víme, že církev přežije i bez restitucí; Bůh se vždy o ni postaral a opět postará. Avšak mnohem závažnější je to, co vyhřezlo kolem celé kauzy. Z osobní paměti i ze znalosti našich dějin víme, co vyroste ze špíny, lži, podněcované závisti, z nereálných líbivých slibů. Vždycky z toho vzejde pošlapání práva, zvůle, nesvoboda a bída. Tak začínaly obě diktatury minulého století, nacizmus i komunizmus.

Nedopusťme, aby jako následek naší morální krize a proto nezvládnuté svobody a demokracie se objevila nějaká diktatura další. Proto Vám radím, proste sv. Václava o jediné. O statečnost při obhajobě Pravdy, Lásky a Svobody a o zdravý rozum pro nás všechny. Amen.

 

František Radkovský

Související články

Další aktuality

Katolický týdeník: Neziskovky roku? Ty, co chrání život

Uznáním pro křesťanské charitativní organizace, které chrání život od začátku do konce, bylo minulý týden udílení cen Neziskovka roku. Uspěla hospicová péče i organizace, která pomáhá matkám s dětmi.
22.01.2020

Sbírka v olomoucké arcidiecézi překročila rekordních 30 milionů

Tříkrálová sbírka na území olomoucké arcidiecéze již předčila dosavadní rekord a překročila hranici 30 milionů korun. V kasičkách, s nimiž koledníci vyšli na začátku ledna do ulic Olomouckého, Zlínského a části Pardubického a Jihomoravského kraje, dosud bylo 31,8 milionu korun. Zbývá přitom ještě sečíst půldruhého procenta. Loni koledníci vybrali 29,8 milionu korun a šlo o nejvyšší částku od založení sbírky v roce 2000. ČTK to zjistila z údajů charity na www.trikralovasbirka.cz.
21.01.2020

Česká křesťanská akademie oslavila 30 let trvání

Česká křesťanská akademie (ČKA) vznikla jako první nezávislá ekumenická instituce na počátku roku 1990; navázala na činnost křesťanských bytových seminářů v době komunismu. Jejím posláním je podporovat dialog mezi církvemi a společností, vnitrocírkevní dialog, ekumenický a mezináboženský dialog a rozvoj křesťanských intelektuálních center v regionech. Dnes má ČKA 1110 členů, 68 místních skupin po celé České republice, 11 odborných sekcí a několik kolektivních členů (jako je Asociace katolických lékařů, Společnost pro církevní právo, Vysokoškolské katolické hnutí apod.)
21.01.2020

Prosme o milost vděčnosti za to, že jsme křesťané

„Být křesťanem, knězem a biskupem je zdarma Bohem daný dar,“ kázal papež při ranní eucharistii v kapli Domu sv. Marty. „Být svatým znamená opatrovat bezplatnost tohoto vyvolení,“ konstatoval.
21.01.2020

Fotogalerie: Ekumenická slavnost v Praze v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů 20. ledna 2020

V rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů se v kostele sv. Vojtěcha v Dejvicích uskutečnila ekumenická slavnost za účasti českých a moravských biskupů a představitelů křesťanských církví. Předsedal Jan Graubner, arcibiskup olomoucký a místopředseda ČBK; kázal Daniel Ženatý, synodní senior Českobratrské církve evangelické a předseda ERC. Foto: Jakub Šerých, Člověk a Víra
21.01.2020