Beatifikační obraz Tomáše Císařovského

V sobotu 13. října 2012 se v katedrále sv. Víta před zraky přítomných poprvé rozvinul beatifikační obraz malíře Tomáše Císařovského. Jedná se o rozsáhlé dílo mnoha významů, zachycující okamžik smrti čtrnácti mučedníků. Přinášíme text kurátora Pavla Lagnera, který vysvětluje jednotlivé roviny obrazu.

Toto výjimečné výtvarné dílo vzniklo k uctění památky čtrnácti mučedníků při příležitosti jejich blahořečení v roce 2012 a jeho autorem je akademický malíř Tomáš Císařovský. V symbolické rovině odkazuje na historickou neblahou událost, ke které došlo dne 15. února 1611.

Autor obraz maloval od poloviny června a ukončil ho koncem srpna 2012. Tomu předcházela pečlivá a podrobná příprava skic nejen celku, ale i tváří, gest a jiných detailů. Nejprve ovšem proběhlo výběrové řízení a k účasti v něm bylo vyzváno celkem osm českých výtvarníků, z nichž sedm soutěž obeslalo. Proběhla ve dvou kolech a nejdříve sedmičlenná a ve druhém kole osmičlenná komise složená ze zástupců Provincie bratří františkánů a odborné i laické veřejnosti nakonec vybrala Císařovského návrh, a to pro jeho významově jednoznačný a intenzivní emocionální výraz a jako dílo významného umělce, reprezentujícího současnou špičkovou figurativní malbu.

Tomáš Císařovský se narodil v roce 1962, v letech 1983 - 1988 vystudoval v Praze Akademii výtvarných umění a žije i pracuje v Praze. Věnuje se převážně figurální a portrétní malbě s výraznými barevnými odstíny, doplněné v posledních letech o krajinné motivy. Pravidelně vystavuje v českých i zahraničních galeriích a je zastoupen ve veřejných i soukromých sbírkách. Z jeho rozsáhlé tvorby v této souvislosti vyzdvihněme především například figurální portrét Jana Pavla II. pro kostel sv. Ducha v Ostravě – Zábřehu.

Obraz blahoslavených Čtrnácti pražských mučedníků je namalován technikou olejomalby na plátně, které je z jednoho kusu, čistě lněné a rozměr obrazu činí 280 x 195 cm. Autorkou rámu je architektka Martina Portyková a byl zhotoven firmou Houska & Douda – pasířství.

Stěžejní dominantou obrazu je čtrnáct postav františkánů. Jejich tváře jsou umělcovou obrazovou licencí a fabulací, nicméně představují Jana Martineze, bratra Šimona, Bartoloměje Dalmasoniho, Jeronýma hraběte z Arese, Kašpara Daverio z Bosto u Varese, Jakuba z Augsburgu, Klementa ze Švábska, Krištofa Zelda, Didaka Jana, Jana Rodeho, bratra Emmanuela, bratra Jana a bratra Antonína v čele s vikářem kláštera Bedřichem Bachsteinem. Řeholníci pocházeli nejen z území dnešních Čech, ale i Španělska, Francie, Itálie, Německa a Holandska. Ve výrazu jejich obličejů v předním plánu se zračí nepochopení, zděšení, strach ale i smíření a odevzdanost Bohu. Každá z namalovaných tváří nese jednu z mnoha emocí, kterými byli jistě všichni v posledních chvílích naplněni. Tak zde také najdeme výraz usebrané modlitby, nebo v zadním plánu úsměv s jasným gestem ruky ukazujícím cestu, kterou se všichni zakrátko vydají, jako vyjádření radostného očekávání setkání s Kristem a pohledy vzhůru jakoby již do nebeské brány. Fyziognomie je jedinečná a osobitá, vidíme lidské tváře s vlastní individualitou. Autor shromáždil ve vzájemné bratrské skupině nikoli anděly, ale konkrétní lidské bytosti v osudovém okamžiku, pro které je smrt těžkým a bolestivým krokem avšak naplněný nadějí a vírou. Středobodem semknuté skupiny jsou rozpažené ruce představeného kláštera, stojícího pevně před svými spolubratry v gestu nenásilí, které můžeme vnímat coby symbol nikoli odporu, ale účinné modlitby a odevzdání se do rukou Božích.

Na obraze zcela chybí tradiční vyobrazení svatosti – svatozář nad hlavou. Avšak postavy obklopuje světlá aura, postavy jakoby žhnou a září celé. Kolem skupiny krouží čtyři černí krkavci či havrani, symboly zla, zlověstnosti, smrti, krutosti a brzkého násilného konce jejich pozemské existence. Tomuto reji smrti kolem svatosti tvoří pozadí přechod od rudé barvy nahoru ke žluté. Temné i světlejší odstíny červené zde neznačí jen prolitou krev, ale jsou významově symbolem utrpení, sil zla a mučednictví. Ve středu plátna je oranžová barva výrazem pro záři a slávu. Zde můžeme i vzpomenout na dobová svědectví, která vypráví o jasném světlu vycházejícím z kláštera po pohřbu zavražděných bratří. Výjev se ve své horní části jakoby otevírá nekonečnu v barvě žluté, která je v dějinách křesťanského zobrazování významem pro Boží slávu, bránu nebe, věčnost, stálost ve víře, štěstí a radost. Již nad hlavami mučedníků je vztyčena zelená ratolest jako atribut života, vítězství a mučednictví. Nad vším se ve slavnostním vrcholu vytvořené scény vznáší holubice vyjadřující Ducha svatého, který sestupuje do očištěného srdce podobně, jako sestoupil na Krista při jeho křtu v Jordánu. Je alegorií církve a kromě Ducha svatého symbolem oběti, zmrtvýchvstání, pravdy, moudrosti, pokory, prostoty a čistoty. V symbolické žluté barvě a bílé holubici je přítomno oslavení františkánských mučedníků po Boží pravici.

Jedná se o celistvé dílo mnoha významů a sdělení postihující v sobě nejen tragickou událost, ale i cestu obětí do věčnosti a jejich oslavení. Úkolem autora tedy bylo zobrazení všech těchto rovin v jediném obraze. Klíčovým momentem je zde, podobně jako u mnoha jiných světců a především u nejčastějšího zobrazení Ježíše Krista, okamžik smrti. Smrt jako předěl mezi pomíjivostí a věčností, smrt, která vykupuje.

Mobiliář a soubory uměleckých předmětů v našich chrámech a kostelích bývají velmi často postupným vrstvením stylů, od gotiky přes baroko po historizující romantismus, a tvůrčích počinů, které v době svého vzniku mohly vzbuzovat úžas, ale i rozpaky. Jako úchvatné sourodé celky je nyní vnímáme díky zvyku a plynutí času. Doplňování a obohacování sakrálních prostor o současné umění není bohužel častým jevem. Blahořečení čtrnácti pražských mučedníků byla ale nad míru vzácná příležitost přispět v naší době do pokladnice a historie křesťanského umění.

Pavel Lagner, kurátor galerií a sbírek PPF Art,
člen výběrové komise