Místo, které dává konci života důstojnost

V těchto dnech, kdy si připomínáme naše zemřelé, si člověk více uvědomuje i svou vlastní konečnost. Ač je téma smrti ve společnosti stále ještě dost tabuizované, existují zařízení, která se snaží poskytnout pacientům s nevyléčitelnými chorobami zázemí a starají se i o kvalitu jejich života. Za těch šestnáct let, co u nás začaly hospice vznikat, plní ve společnosti nezastupitelnou roli.  Přinášíme proto rozhovor se zástupkyní jednoho z nich, MUDr. Reginou Slámovou, lékařkou z hospice sv. Alžběty v Brně. Zajímalo nás, jak hospice fungují a jak se v nich žije pacientům i jejich ošetřovatelům.

Jak je rozsáhlé hospicové hnutí v naší republice – je u nás už dostatek hospiců?
Hospicové hnutí se u nás rozvíjí již poměrně dlouho (první hospic vznikl v roce 1996 v Červeném Kostelci).  V tuto chvíli máme v naší republice 14 lůžkových hospiců a  dvě oddělení  paliativní péče  - v Nemocnici  sv. Karla Boromejského a v  nemocnici v Jihlavě. Rozvíjí se také domácí neboli mobilní hospicová péče.  V některých regionech – například na malých městech, či v odlehlých lokalitách, by bylo dobré,  aby se do budoucna rozvíjela právě tato forma hospicové péče. Měla by být lidem dobře přístupná - ideálně v místě bydliště.

Na rozvoji paliativní medicíny a hospicové péče se u nás podílí především dvě organizace – Asociace poskytovatelů hospicové péče a Česká společnost paliativní medicíny  www.asociacehospicu.cz, www.paliativnimedicina.cz).  V dnešní době nejde, dle mého názoru,  jen o podporu výstavby nových hospiců, ale i o přenesení hospicových myšlenek  a principů a dobré paliativní medicíny tam,  kde je nemocní potřebují, tedy do nemocnic, do LDN, do domovů důchodců a dalších sociálních zařízení. Velké úsilí  je rovněž  věnováno rozvoji domácí hospicové péče.

V současné době rozvoji brání hlavně omezení v nasmlouvání péče zdravotními pojištovnami. Jde o to, abychom se i my občané pokusili prosadit, že o tuto péči stojíme a chceme, aby byla dostupná všem, kteří ji potřebují.

Jak konkrétně funguje hospic sv. Alžběty v Brně, kde působíte?
Hospic sv. Alžběty v Brně je lůžkové zařízení. Má 22 lůžek, většinou v jednolůžkových pokojích, několik pokojů je dvojlůžkových. Nabízíme zdravotní služby – paliativní léčbu a péči a sociální služby, mezi které patří sociální a psychologické poradenství a duchovní péče. Paliativní neboli ulevující léčba je odborná léčba, která ulevuje nemocnému tělu od bolestí, zažívacích potíží, nechutenství, dušnosti, nespavosti, úzkosti a jiných nepříjemných potíží. V hospici pracujeme jako tým, do kterého patří lékaři, sestry, sociální pracovníci, psycholog, rehabilitační pracovník, ošetřovatelé, duchovní, dobrovolníci, ale i rodina nemocného. Každý má nějaký úkol a společně můžeme nemocným zkvalitnit život.

Domácí hospic – mobilní specializované paliativní péče – je péče hospicová přenesená do domácího prostředí. Do domácnosti chodí nemocnému pomáhat zdravotní sestry, ale i lékař a dle přání nemocného i další odborníci. Domácí hospic muže poskytnout služby všem, kteří jsou si vědomi nevyléčitelnosti své choroby a chtějí trávit co nejvíce času doma, se svými blízkými, ve svém prostředí. Někteří nemocní chtějí být ve svém prostředí být až do konce svého života. Ale mají jistotu, že sami nebo ti, kteří o ně pečují, mohou kdykoli zavolat zdravotní sestru hospice na pohotovostní mobil. Poradit se, ale i požádat o akutní návštěvu, jsou-li jejich potíže horší. Veškeré organizační informace najdete na www.hospicbrno.cz.

O co jde v hospicové péči především?
O hospicech se někdy říká, že je to místo pro lidi s nevyléčitelnou chorobou, které slouží k tomu, aby se jim lépe žilo. Opravdu jde o život, ke kterému v určitou nevyhnutelnou chvíli patří i jeho konec - tedy umírání. Jde o to, aby se lidé cítili důstojně, mohli se na nás obrátit s důvěrou ve svých těžkostech, aby mohli najít cestu svým životem i s nemocí, aby se mohli připravovat i na to, že jejich život skončí. K tomu potřebují, aby je jejich nemocné tělo co nejméně trápilo, aby neměli zbytečné bolesti, aby mohli co nejlépe jíst a pít, netrápila je nespavost či noční děsy. A zároveň se měli komu vyplakat na rameno.

Hospice v ČR poskytují služby zdravotní, které hradí z určité části zdravotní pojišťovny. A služby sociální, které jsou hrazeny částečně státem, částečně nemocnými, částečně z dotací a darů, které hospice neustále potřebují k tomu, aby mohly poskytovat komplexní služby individuálně zaměřené.

O kolik pečujete klientů – kolik jich na péči čeká?
Náš hospic má, jak bylo řečeno, 22 lůžek. Čekání na přijetí je většinou v řádu dnů.  Zvlášť nemocné, kteří potřebují přijmout z domácího prostředí, jelikož se jejich zdravotní stav zhoršil, se snažíme přijmout rychle. Nezbytné je ale hodnotit indikovanost žádostí o přijetí. Abychom mohli přijmout co nejvíce nemocných, kterým můžeme dobře pomoci, musíme dávat přednost těm, kteří nejvíce potřebují lékařskou péči. Jsme moc rádi, pokud s nemocnými pobývají co nejvíce i jejich blízcí. Některé rodiny se střídají a tak nahrazují nemocnému pocit domova. Pokud je to možné, jsme rádi, když se nemocní po nastavení ulevující léčby mohou vrátit domů.

Jak jste se k této práci dostala?
Má cesta k hospicové medicíně nebyla nikterak komplikovaná. Zvolna jsem k ní mířila, aniž jsem o tom věděla. Mou představou bylo věnovat se geriatrii (medicínský obor, který se věnuje starým lidem). Když jsem při práci na interním a plicním oddělení poznala zblízka onkologické pacienty – zdaleka to nebyli jen staří lidé – chtěla jsem jim dále pomáhat. Vytvořit pro ně místo, kde budou moci být dále lidmi s důstojností, kde nemusí zůstat sami se svou nemocí.

Musí to být velmi náročné. Co je pro Vás při této práci nejtěžší a co Vám pomáhá?
Ano, jistě. Pro nás, kteří pracujeme v hospici, je někdy těžké smířit se s tím, že někomu nemůžeme už prodloužit život. Moc bychom si to přáli, ale pokorně si musíme přiznat, že vše nezvládneme. Někdy si musíme projít i známými fázemi vyrovnávání se s těžkou nemocí a koncem života, jak je popsala americká psycholožka Elisabeth Kubler Rossová. Těmito fázemi si projde většina nemocných, ale i jejich blízkých. Smlouváme s nemocí, zkoušíme nové léky, přejeme si, aby zabraly a jsme smutní, když se to nepovede.

Ale zažíváme i chvíle hluboké vděčnosti, že můžeme být s lidmi – našimi nemocnými, kteří nám toho velmi mnoho mohou dát. Já je pro sebe nazývám „hrdiny dnešní doby“.  Často nás překvapí, jak dokážou statečně přijímat svůj osud. Najít smysl i ve svém životě s nemocí, pociťovat radost a díky tomu se nemocní mohou obdarovat navzájem, ale i své blízké a nás okolo.

Pozn. red. kromě řady jiných institucí provozuje hospicovou péči u nás i katolická Charita ČR.  Charita je zřizovatelem 5 hospiců s 1632 klienty a celkovou kapacitou 240 lůžek.