Arcibiskup Graubner: Budoucnost vyžaduje změnu smýšlení

Koncem září si arcibiskup Jan Graubner připomenul dvacáté výročí svého jmenování do čela olomoucké arcidiecéze a dnes, 7. listopadu 2012, uplynulo dvacet let od chvíle, kdy se této služby slavnostně ujal (mše svatá k tomuto výročí se uskuteční v neděli 11. listopadu od 10.00 hodin v olomoucké katedrále). O tom, co se během uplynulých let v církvi změnilo, i o výhledech do budoucnosti se zmiňuje v následujícím rozhovoru.

Výraznou změnou za tu dobu prošel postoj české společnosti: ze čtyř milionů obyvatel, kteří se ke katolické církvi přihlásili v roce 1991, poklesl jejich počet na čtvrtinu. Co podle Vás stojí u kořene této situace a jak na ni církev jako celek i jednotliví věřící mohou reagovat?

Především si dovolím nesouhlasit se zmíněným výpočtem poklesu věřících. Počet jistě klesá, ale ne tolik. Jestliže se při posledním sčítání lidu k otázce víry vyjádřila jen polovina dotazovaných, pak je metodicky špatně srovnávat tyto výsledky se sčítáním, kdy se k dané otázce vyjádřilo kolem 80 % respondentů. Máme mnohem poctivější čísla. Například podle účastníků bohoslužeb je ten pokles za dvacet let asi 20 až 25 %. U těch, co nechodí do kostela, ale hlásí se jako věřící, to může být o něco větší procento, ale ne několikanásobek. To je manipulace sdělovacích prostředků.

Ptáme-li se po důvodech dnešní situace, musíme vzít v úvahu vymírání a stárnutí národa. Vyšší životní úroveň souvisí s blahobytem, pohodlím a neochotou k oběti. Přehnané soustředění na sebe ubližuje rodině, zmenšuje její stabilitu i počet dětí, z nichž se navíc velká část rodí mimo manželství. Krátkozrakost takového jednání přináší ekonomické problémy společnosti a také oslabení církve. Je pravda, že křesťanů ubývá, ale to se děje ve společnosti, která vymírá, kde se prostě rodí méně lidí, než kolik jich umírá.

Jak reagovat? Dějiny církve ukazují, že nejjistější cesta obnovy společnosti vedla vždy zespod, začínala u jednotlivců a pronikala do struktur, které uzdravovala. Ani dnes to nejde jinak než poctivým životem z evangelia.

Patrný je úbytek kněží a duchovních povolání obecně. Kde je možné hledat příčiny této situace a jak na ni olomoucká arcidiecéze reaguje?

Máme úbytek kněží, ale ten není větší než úbytek věřících. Dokonce díky kněžím z Polska a Slovenska se výrazně snížil jejich průměrný věk. Dnes jsou schopní zvládnout úkoly typicky kněžské, pokud jim laici pomohou s tím, co kněžské není. Nesmíme z farářů dělat levné kastelány a údržbáře památek. Pro budoucnost bude rozhodně potřeba více kandidátů kněžství. Za nová povolání se modlíme, konáme poutě a pracujeme s ministranty, věnujeme se pastoraci povolání. Ta ovšem závisejí i na tom, zda rodiny mají děti a zda se v rodinách z víry opravdu žije. Tady nás čeká opravdu velký úkol.

Výrazným úspěchem uplynulých dvaceti let je rozvoj charitního díla: pobočky Charity dnes sídlí i v menších městech a obcích, Tříkrálová sbírka, u jejíhož zrodu jste stál, je největší dobrovolnickou akcí v naší zemi, a Charita pomáhá také v zahraničí. Co z její činnosti považujete za největší úspěch a kde je naopak prostor k dalšímu rozvoji?

V naší diecézi má dnes Charita přes 1500 zaměstnanců. S dalším nárůstem teď nepočítám, ba v některých krajích, které upřednostňují svá vlastní zařízení, budeme možná nuceni i snížit stav, ale dnes vidím jako úkol soustředit se více na dobrovolníky. Charita by měla mít vždycky více dobrovolných spolupracovníků než zaměstnanců. Na těch totiž závisí, jestli můžeme potřebným lidem nabídnout něco navíc, jestli se nevytratí obětavost. Bez dobrovolníků nemůže fungovat ani žádná farnost. Vím, že se dnes dobrovolníci těžko získávají, ale právě proto je chceme vychovávat a měnit myšlení, protože bez nezištné služby a obětavosti se neuzdraví rodiny ani materialistická společnost. Ano, jde o změnu smýšlení. Jako se nám snad podařilo aspoň něco změnit v pohledu široké veřejnosti na eutanázii, když jsme rozběhli skvělou službu hospiců, tak bychom chtěli lidem pomoci objevit radost z nezištné služby z lásky. Tříkráloví koledníci jsou jen takovým začátkem.

Na území arcidiecéze v uplynulých dvaceti letech vzniklo nebo bylo obnoveno téměř dvacet církevních škol a školských zařízení, z nichž některé patří k nejúspěšnějším v regionu. Nejnověji se rozvíjejí také mateřské školy. Stejná otázka jako výše: jaké v této oblasti pozorujete největší úspěchy a jak se církevní školství v arcidiecézi může dále rozvíjet?

Nejde nám o to, aby byly naše školy nejlepší, i když mám radost z každého jejich úspěchu, a není jich málo. Jde především o celistvou formaci mladých lidí, kteří potřebují vzdělání, ale i výchovu, a to jak ke zralému lidství, tak k životu z víry. Mám radost, že jsou vidět hezké plody. Čtu tisíce dopisů od biřmovanců, tedy většinou mladých lidí. U absolventů církevních škol je podle dopisů vidět, že na školu rádi a vděčně vzpomínají, a také mohu vidět, že jim bylo dáno více než ostatním, protože církevní škola má větší možnosti než sama farnost. Bývají vyzrálejší ve víře. I když samozřejmě všude jsou výjimky, ale ty jen potvrzují pravidlo.

Kdybyste měl na závěr uplynulých dvacet let shrnout: Jak se během této doby proměnilo fungování a život církve v naší zemi a zvláště v olomoucké arcidiecézi?

Před dvaceti lety jsme se radovali z nově nabyté svobody a na mnoha polích jsme kladli základy a nadšeně budovali, někdy možná i trochu naivně či chaoticky, jak to odpovídalo tehdejší době a malým zkušenostem. Dnes mají věci svůj systém a řád, společnost mluví o krizi. Někde je vidět únavu či zklamání, ale to je přirozená reakce na období euforie. Dobře fungují už zmíněné charity a církevní školy, zrušili jsme některé nefunkční farnosti a založili nové, postavili řadu kostelů a většinu opravili, vybudovali jakýsi systém spolupracovníků v děkanátu (pro všechny farnosti pracuje stavební technik, účetní, pastorační asistent pro pastoraci rodin a přípravu snoubenců, pro charitní práci a spolupráci mezi farnostmi a charitami, animátor mládeže a vedoucí katechetů). Probíhají vzdělávací kurzy lektorů a pastoračních pomocníků, skvěle pracuje diecézní centrum mládeže. Fungují exerciční a poutní domy na Svatém Hostýně i Velehradě. Máme mimořádné Arcidiecézní muzeum v Olomouci i v Kroměříži.

Co vidím jako hlavní úkoly, které jsou před námi, je především praktický život z víry, předávání osobní víry v rodinách – nejen jakési křesťanské kultury či tradice, protože ty jsou bez uvádění Božího slova do života jako stromy bez kořenů. Evangelium vtělené do života vytváří křesťanskou kulturu. Člověk opřený o Boha má jistotu a pokoj, i když jde proti větru.