Odluka od státu je pro církev výzvou

Majetkové narovnání státu s církvemi vyvolává u některých věřících obavy o materiální zabezpečení církve v budoucnosti. Na konkrétní obavy publicisty Jiřího Zajíce, jak je vyjádřil v Katolickém týdeníku č. 48, reaguje poradce pražského arcibiskupa Milan Badal.

Katolický týdeník ve svém posledním (48.) čísle na straně dvanáct přinesl v souvislosti s přijetím zákona o majetkoprávním vyrovnání anketu, v níž čtyři osobnosti odpovídaly na otázku, jaké důsledky a výzvy tato situace přináší. Někdo hovořil o svých představách, někdo o starostech a obavách. Rozhodující je opravdu svoboda, v níž církve budou žít – ovšem svoboda spojená s velkou odpovědností. Té bychom se rozhodně bát neměli. K zodpovědnosti patří ale také přesné a pokud možno kvalifikované informování novinářských profesionálů. Jiří Zajíc, označený jako „publicista a mediální odborník“ by neměl patřit k lidem, kteří dají jen na dojmy. Sám také ve svém článku uvádí čísla výnosnosti lesů a zemědělské půdy (podle neurčených zdrojů). Vyvozuje z toho, že i při maximálním výnosu nebude nakonec ani na platy duchovních, natož na církevní památky či charitativní pomoc. Církev prý „do dvaceti let čekají zásadní hospodářské problémy“.

Výnosnost podle K. Štíchy, ekonoma pražského arcibiskupství a komise, která měla kompetence k jednání s ministerstvem, by měla být taková, že nynější příjmy navýší asi o 10% ročně. Pan Zajíc ve svých výpočtech možná opomenul, že nejde jen o výnosy z půdy a lesů, ale také právě o finanční kompenzace. Dosud jsme totiž do státního rozpočtu přispívali výnosy z nemovitostí ve výši několik miliard. Tyto nemovitosti zůstávají nyní městům a obcím a bude za ně postupně vyplácena finanční náhrada.

Zajícova vize budoucnosti je tedy založena na nesprávných, jen částečných předpokladech. Pro mne samého je otázkou, zda je možné určovat výnosnost v oblasti zemědělství, když víme, že jsou léta neúrody, vzestupu či pádu cen obilí, jsou zde orkány kosící rozlehlé plochy lesů, které je pak nutno rychle a se ztrátou odtěžit a investovat do nového zalesnění.

Nemohu však ani za této situace souhlasit s pisatelem článku, že přijetí zákona je špatnou zprávou. V prvé řadě se těžko můžeme obávat po volebním vítězství socialistů a komunistů radikální novely zákona. Leda, že by církvi opět vše vyvlastnili. Zákon totiž předpokládá uzavření smluv mezi církvemi a státem a ty nebude možno jen tak zrušit, ani usnesením poslanecké sněmovny a změnou zákona. Druhou chybou je úvaha o miliardách nutných na opravu církevních památek. Ty přece bude spolu s církvemi opravovat i stát, protože se jedná o národní kulturní dědictví. Navíc příjmy z turistického ruchu dnes tvoří významnou část DPH v celé zemi. A turisté sem jistě nejezdí proto, aby si prohlédli sídliště v Bohnicích. Církevní památky tedy přinášejí výdělky hoteliérům, restauratérům, dopravcům a vůbec celé společnosti. Je jen logické, že na opravách opravdu významných památek se bude spolu s církvemi podílet i stát, respektive výnosy z daní těch, komu turistický ruch přináší zisky.

Podobně sociální a charitativní činnost bude čerpat z příspěvků státu. Ano, budeme provozovat školy, nemocnice, hospice, ale budeme minimálně dostávat na školáka či pacienta takový příspěvek, jako školy státní. Jinak by šlo o křiklavou nespravedlnost. Naší starostí budou budovy, investice apod.

Mohl bych tak polemizovat více méně s každou větou bratra Zajíce. Není třeba šířit falešný optimismus, ale myslím, že také není třeba, jak se říká „stahovat kalhoty, když je brod ještě daleko“.

Co je skutečnou výzvou pro naši církev? Začínáme být v roli dospívajícího, který dosud žil v rodině, dostával (nevysoké) kapesné, ale v podstatě o něj bylo postaráno. Teď, protože se chce osamostatnit, zjistí, že musí platit inkaso, nájem, daně, že praní prádla není jen otázka pračky, ale spotřeby proudu a nákupu drahého pracího prášku. Bude se muset snažit. Bude muset vydělávat, počítat, šetřit. Stojí-li mu svoboda za tu námahu, zvládne to.

Milan Badal