Svatý otec František, nový papež

Volbou jména sdělují papežové program, který během svého pontifikátu hodlají naplňovat. Teolog Pavel Ambros z Tovaryšstva Ježíšova, k němuž přísluší i nový Svatý otec, se zamýšlí nad osobností svatého Františka z Assisi, jehož jméno si Jorge Mario Bergoglio pro své papežské poslání zvolil.   

Změnou jména přichází s novým papežem církev v celé své úplnosti. Putující církev zde na zemi je spojena s církví oslavenou v nebi skrze své přímluvce. Biřmovanci si volí jméno svého přímluvce, aby tím vyjádřili změnu, která se v nich během přípravy odehrála. Změna příjmení ženy nebo muže při svatbě je symbolem nového životního stavu. Mnich se svým novým jménem říká, že tomuto světu odumřel. Papež volbou nového jména vyjadřuje svůj program. Osoba sv. Františka z Assisi dala světu i nové jméno. Nosí je světec, kterého bohatí rodiče milovali a nabídli perspektivu velmi zámožného obchodníka. Pokřtěn však byl jako Jan Křtitel. Otec, který se v něm vzhlédl, jej něžně oslovoval Francesco, tzn. „francouzíčka“. Francii miloval, navštěvoval ji a pravděpodobně z ní pocházela i jeho manželka, Františkova matka. Dokonalé obrácení a naprosté přilnutí ke Kristu je u Františka spojeno s veřejným se zřeknutím rodového bohatství a práv. Učinil tak před biskupem města Assisi v roce 1206. Dává se na cestu hledání toho, co Bůh od něj žádá. Přijímá povolání k apoštolskému životu. Jeho život vrcholí v dokonalém spojení a mystické proměně celého jeho života v Bohu.

Po období očistného pokání se František z Assisi vydává na svoje apoštolské putování jako hlasatel pokoje, míru a dobra pro všechny. Neváhá se vydat z lásky k duším do Palestiny, Sýrie a Egypta, kde před sultánem (Al-Malik al-Kamil, 1219) ukazuje na Krista způsobem, který se dotkne duše tohoto ušlechtilé muslima. „Modli se za mne, aby mi Bůh ukázal, jaký zákon a která víra jsou mu nejmilejší.“ Svým duchovním synům odkazuje ve své řeholi: „Bratři, kteří půjdou mezi nevěřící, mohou mezi nimi duchovně působit dvojím způsobem. Jeden způsob spočívá v tom, že nebudou začínat hádky nebo spory, ale kvůli Pánovi se podřídí každému lidskému zřízení a vyznají, že jsou křesťané. Druhý způsob je, že - pokud to poznají jako Boží vůli - budou hlásat Boží slovo: že mají uvěřit ve všemohoucího Boha, Otce, Syna a Ducha svatého, Stvořitele všech věcí, Syna Vykupitele a Spasitele, že se mají dát pokřtít a stát křesťany.“ Rozlišování se tedy stává způsobem komunikace. A to je o pro jezuitskou spiritualitu typické. A nám otevírá tak důležité téma dialogu s muslimským světem.

Františkova duchovní cesta je spojena s opravou kostelíka svatého Damiána i s povoláním podepřít církev jako instituci ryzostí chudoby a poslušnosti vůči autoritě. Obojí spočívá na vidění tajemství Kristova vtělení. Promítá se do jeho zbožnosti (jesličky), lásky k bližnímu i viditelné církvi. „Pán mi dal v kostelích takovou víru, že jsem se takto jednoduše modlil: ‚Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, klaníme se i směrem ke všem tvým kostelům na celém světě a chválíme tě, neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět.“ A neváhá ve své Závěti dále říci: „Potom mi Pán dal a dává takovou víru v kněze, kteří žijí podle zásad římské církve, pro jejich svěcení, že i kdyby mě pronásledovali, chci se na ně obracet… A nechci uvažovat o jejich hříchu, protože v nich rozeznávám Syna Božího a jsou mými pány.“ Svatý Ignác měl velmi podobný náhled na viditelnou církev. V pohledu obou světců byla viditelná církev vtištěním lásky Boží do těla církve. Jedině v ní nacházeli onu nesmírnou sílu projevující se tak mohutně v dějinách. Církev je v jejich očích malá, ale nese v sobě božské. Proto jí slouží bezvýhradně. Láska totiž neklade hranice.

To vše se vlévá i do ostatních světců, kteří nesou Františkovo jméno. Sv. František Xaverský v jednom ze svých dopisů píše, která do volby argentinského jezuity může vnést i jiné světlo: „A tak se mi často vtírá myšlenka, že bych měl obejít všechny akademické instituce po celé Evropě – a hlavně pařížskou univerzitu, a všude křičet jako smyslů zbavený, abych ty, v nichž je víc učenosti než lásky, vyburcoval voláním: ‚Jak strašné je množství těch, kdo se naší vinou nedostanou do nebe, a řítí se do pekel!“

Ale zaznívá zde i motiv ryzosti a autenticity života, který je nutno uchovat i v situaci, kdy je člověk postaven na vysoký stupínek společenského postavení. Sv. František Borgiáš si střežil svoji „osobní mystiku“, když navzdory svého zřeknutí se šlechtických titulů a trůnu, byl postaven do čela jezuitů jako jejich třetí generální představený. Píše v této situace výmluvně: Všichni cestujeme v cizině daleko od Pána. Složením slibů obuli jsme sice jezdecké boty s ostruhami, marné je však naše zasvěcení, nedáme-li se horlivě cestou dokonalosti a nepoběžíme-li po ní, dokud nedojdeme k osobní Boží hoře Chorebu.“ Z tohoto zdroje pak vyrůstá pozoruhodná odolnost před mluvky, šašky i lokaji: „Když stoupáš nahoru, pozdrav všechny. Jsou to ti samí, které budeš potkávat, až půjdeš dolů,“ prohlásil po svém jmenování kardinálem. A jiný František, biskup z Ženevy, vyjadřuje stejnou lásku ve službě církvi. Svůj ideál dokonalosti vyjadřuje v duchu kultury své doby. Esprit francouzského humanismu svatého Františka Saleského je kulturním prostředím, do něhož vtiskuje stejnou lásku k viditelné církvi. Objevujeme v něm Prosťáčka z Assisi, když říká proslavené: „Pravda ať je vlídná.“ A z vystoupení papeže Františka nám byl tento František hmatatelně blízko.

 Prof. Pavel Ambros, SJ