Ústavní soud k vyhlášení nálezu o majetkovém narovnání

Ústavní soud na svém včerejším (3. června 2013) podvečerním jednání vyhlásil nález posuzující návrh na zrušení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Uveřejňujeme tiskovou zprávu, kterou k tomuto rozhodnutí soud vydal.
Publikováno: 4. 6. 2013 16:14

Ústavní soud na (...) veřejném ústním jednání vyhlásil nález, kterým posoudil návrh na zrušení zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), popřípadě jeho některých částí.

Většina pléna Ústavního soudu přitom shledala jako protiústavní toliko jediné ustanovení zákona, a to v § 5 písm. i) zákona, v němž se mezi skutečnostmi, které se považují za majetkovou křivdu, mimo jiné uvádí znárodnění nebo vyvlastněním majetku bez vyplacení spravedlivé náhrady. Plénum Ústavního soudu dospělo k závěru, že je nezbytné v tomto ustanovení zrušit slovo „spravedlivé“, neboť v kontextu celé věci není zřejmé, jaká výše náhrady by byla považována za spravedlivou a podle jakých měřítek (zda dobových nebo současných) by se měla hodnotit, a navíc je nepřípustné, aby o tom, zda náhrada byla spravedlivá či nikoliv, rozhodovala povinná osoba. Ústavní soud podotkl, že rovněž v předchozí restituční legislativě se spojení „spravedlivá náhrada“ nevyskytovalo. V ostatních částech byl návrh zamítnut či odmítnut.

(...)

Především odmítl, že by byl zákon přijat v legislativní proceduře, která dle navrhovatelů byla neústavní. Ústavní soud odmítl námitky týkající se skutečnosti, že o návrhu zákona nebylo Poslaneckou sněmovnou (PS) hlasováno ihned na první schůzi následující po vrácení Senátem. Ústavní soud poznamenal, že lhůta stanovená v § 97 odst. 3 jednacího řádu PS slovy „na nejbližší schůzi, nejdříve však za deset dnů“ nemá ani věcnou ani časovou spojitost s vlastním rozhodovacím procesem PS, především nemá propadnou povahu. Je toliko pokynem technické povahy směřovaným předsedovi PS, jímž se administrativně upravuje návaznost ukončeného zákonodárného procesu v Senátu, který návrh usnesením zamítl, a opakovaným hlasováním Sněmovny. Proto skutečnost, že následně došlo hlasováním k vyřazení bodu z pořadu 45. a 46. schůze PS, a věcně byl bod projednán až na 47. schůzi Poslanecké sněmovny, která se konala od 23. 10. 2012, není z hlediska přezkumu otázky dodržení ústavně předepsaného způsobu vydání zákona podstatné.

(...)

Konečně Ústavní soud neakceptoval ani to, že by k přijetí zákona došlo v průběhu přestávky, jak tvrdili navrhovatelé. Ústavní soud měl za prokázané, že část poslanců opustila jednací sál ještě před tím, než předsedající vyhlásila přestávku, resp. než vůči jejímu konání byla uplatněna námitka a o ní bylo hlasováno.

Pokud jde o materiální námitky, Ústavní soud především uvedl, že při ústavněprávním hodnocení zákona č. 428/2012 Sb. vychází ze své dosavadní judikatury, v níž sám počínaje již rokem 2005 zákonodárce upomínal na to, že tzv. blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. založilo legitimní očekávání církevních právnických osob. Tato judikatura gradovala nálezem sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.), v němž Ústavní soud označil za neústavní nečinnost zákonodárce a posléze v několika senátních nálezech otevřel cestu individuálním žalobám, které označil za svého druhu restituční, neboť založené legitimní očekávání dávno dosáhlo pomyslné „zletilosti“.

(...)

Ústavní soud následně přikročil k posouzení obecných a historizujících námitek navrhovatelů, totiž že majetkový režim církví vylučuje, aby nyní mohlo dojít k obnovení jejich vlastnického práva, neboť církve nebyly a nemohly být v minulosti vlastníky původního majetku, případně jejich vlastnictví podléhalo veřejnoprávní regulaci. Ústavní soud velmi zevrubnou analýzou textů dobové doktríny a soudní judikatury naopak dospěl k závěru, že úvahy navrhovatelů jsou liché a že církevní subjekty měly zásadně plnou majetkovou způsobilost a byly subjektem vlastnického práva k jednotlivým věcem spadajícím do církevního majetku. Podobným rozborem pak Ústavní soud dospěl k závěru, že církevní majetek nebyl předmětem tzv. veřejného vlastnictví, jak tvrdili někteří navrhovatelé, resp. že by byl tento majetek vyjmut z úpravy vlastnického práva dle Obecného zákoníku občanského a svěřen církevním subjektům výlučně na základě veřejnoprávního titulu. Ústavní soud dokonce naopak z doktríny a judikatury soudů přijaté po roce 1948 (například stanovisko Generální prokuratury z 20. 5. 1954 nebo rozhodnutí NS sp. zn. 1 Tz 30/55) dovodil, že rovněž v tomto období neměl církevní majetek veřejnoprávní povahu a byl naopak považován za majetek soukromý (v protikladu k socialistickému vlastnictví), nikoliv majetek státu. Ústavní soud dále připomněl, že ostatně jako k soukromému majetku přistupovala k majetku církví také judikatura soudů po roce 1989, včetně rozhodovací praxe samotného Ústavního soudu.

Ústavní soud tedy uzavřel, že v případě realizace nároků oprávněných osob na vydání věcí podle napadeného zákona lze hovořit o v pravém slova smyslu obnovení vlastnického práva, jak jej chápal někdejší Obecný občanský zákoník i současný Občanský zákoník.

Dále se Ústavní soud podrobně zabýval námitkami k jednotlivým ustanovením restitučního zákona. Přitom neshledal jako neústavní cíl dané právní úpravy, tj. zmírnění majetkových křivd, po němž ve své předchozí judikatuře sám volal. Za neústavní nepovažoval ani vymezení rozhodného období, které označil za rozhodnutí politické. Pokud jde o vymezení, resp. definici původního majetku v ust. § 2 písm. a) zákona, Ústavní soud připustil, že souvětí v něm obsažené je významově přetížené a že není na první pohled zřejmé, k jakému pojmu se váže slovo „příslušely“. Většina pléna však dospěla k závěru, že lze nalézt ústavně konformní výklad a to ten, že slovo „příslušely“ se vztahuje toliko k majetkovým právům a jiným majetkovým hodnotám, nikoliv k věcem. Pokud jde o stanovení oprávněných osob, Ústavní soud uvedl, že již v minulosti se restituce vztahovaly také na některé právnické osoby, aniž by to vyvolávalo jakékoliv ústavněprávní otázky.

(...)

Zevrubně se pak Ústavní soud zabýval též námitkami k právní úpravě finanční náhrady a smluv o vyrovnání. Uvedl, že ty je třeba hodnotit v kontextu toho, že zákon současně přináší přechod k nové úpravě poměru státu a církví. Ostatně samotné restituční zákonodárství neabsolutizovalo snahu o obnovu majetkových vztahů výlučně k počátku rozhodného období, ale bralo ohled i na současný politický a veřejný zájem. Jinak řečeno, restituce v minulosti plnily i funkci deetatizace společenského bohatství. Konkrétně pak Ústavní soud vyšel z toho, že finanční náhrada má smíšený charakter: nemá pouze kompenzační charakter, ale zákonodárce jí sleduje částečné vyrovnání v postavení dotčených církví oproti církvi římskokatolické. Jinými slovy, finanční náhrada má složku kompenzační a vyrovnávací, což však Ústavní soud považuje s ohledem na odluku státu a církví za zcela legitimní. Pokud jde o výše jednotlivých náhrad, které dle navrhovatelů neodpovídají rozsahu původního a nevydávaného majetku, Ústavní soud zdůraznil, že předmětem řízení nemůže být skutkové dokazování stran přesných výměr a jejich ocenění, neboť tyto skutečnosti nemají vazbu na ústavnost napadeného zákona. Při zvážení výše uvedených skutečností je zřejmé, že výměra původního majetku, z níž vycházela důvodová zpráva (a předchozí jednání mezi státem a církvemi), má-li být měřítkem racionality, resp. ústavnosti § 15 odst. 1, 2 zákona, nevykazuje znaky libovůle či omylu zákonodárce, nýbrž má rozumnou a přiměřenou vazbu na dostupné historické údaje. Ústavní soud pak neshledal neústavnost ani v právní úpravě smluv mezi státem a dotčenými církvemi.

(...)

Celý text tiskové zprávy Ústavního soudu naleznete zde.

(autor: Ivo Pospíšil, generální sekretář Ústavního soudu; redakčně kráceno)

Související články

Další aktuality

Červená středa – připomínka pronásledovaných za víru – již zítra

Mezinárodní iniciativa Červená středa se letos v České republice uskuteční 25. listopadu již potřetí. Program v Praze začne konferencí v Karolinu o pronásledování pro víru ve světě, po ní bude následovat společná křesťansko-židovská modlitba a průvod kolem tří červeně nasvícených budov. Symbolem této iniciativy je nasvícení významných budov na červeno, což odkazuje na utrpení pronásledovaných pro víru. Akci organizuje společně Česká biskupská konference s Ekumenickou radou církví v ČR, Federací židovských obcí v ČR a Institutem pro křesťansko-demokratickou politiku.
24.11.2020

Vyjádření Stálé rady ČBK k situaci kolem Rady České televize

Přinášíme vyjádření Stálé rady ČBK k situaci ohledně Rady České televize:
24.11.2020

Ekumenická rada církví zvolila generálního sekretáře

Valné shromáždění ekumenické rady církví na svém jednání dnes, 24. 11. 2020, zvolilo generálním sekretářem na další čtyři roky Petra Jan Vinše.
24.11.2020

Papež lékařům: Jste neoslavovanými hrdiny pandemie

Papež František prostřednictvím krátkého videa oslovil lékaře a ošetřovatele ve svojí vlasti u příležitosti tamějšího Dne ošetřovatelů (21.11.) a Dne lékařů (3. 12.), připadajích na tyto dny.
24.11.2020

P. Stanislav Přibyl zve na Červenou středu

„Náboženská svoboda, svoboda vyznání, je sice základní lidské právo, ale není zdaleka samozřejmostí,“ říká P. Stanislav Přibyl, generální sekretář České biskupské konference. Proto si oběti pronásledování pro víru ve světě připomeneme již tuto středu, na Červenou středu, 25. listopadu.
24.11.2020