Bůh vždycky překvapuje

Papež František dnes, ve středu 24. července 2013, při své brazislké cestě navštívil národní svatyni Panny Marie v Aparecidě a slavil zde první veřejnou mši svatou v tomto týdnu. Přinášíme český překlad zde pronesené homilie, který připravila Česká sekce Rádia Vatikán.

Ctění bratři v biskupské a kněžské službě,
Drazí bratři a sestry,

Kolik jen radosti mi dává návštěva v tomto domě Matky každého Brazilce, svatyně Naší Paní z Aparecidy. Den po svém zvolení římským biskupem jsem navštívil baziliku Panny Marie Větší v Římě, abych svoji službu Petrova nástupce svěřil Matce Boží. Dnes jsem chtěl přijít sem, abych požádal naši Matku, Pannu Marii, o zdar Světového dne mládeže a abych k jejím nohám složil snahy putujícího lidu Latinské Ameriky.

Chtěl bych vám nejprve říci jedno. V této svatyni, kde se před šesti roky konala V. generální konference episkopátů Latinské Ameriky a Karibiku, došlo k něčemu krásnému, co jsem mohl osobně zažít, totiž vidět, jak biskupové, kteří pracovali na tématu setkání s Kristem, učednictví a misijního poslání, cítili, že jsou povzbuzování, doprovázeni a v jistém smyslu inspirováni tisíci poutníky, kteří sem denně přicházejí svěřovat svůj život Matce Boží. Tato konference byla pro církev velkým momentem. A vskutku lze říci, že dokument z Aparecidy se zrodil právě z tohoto prolnutí pastýřského úsilí a prosté víry poutníků pod Mariinou mateřskou ochranou. Církev hledající Krista vždy klepe na dům Matky a žádá: „Ukaž nám Ježíše“. U ní si lze osvojit pravé učednictví. Proto jde církev do misií vždycky v Mariiných stopách.

Dnes hledím na Světový den mládeže, který mne přivedl do Brazílie, a také klepu na bránu domu Panny Marie, která Ježíše milovala a vychovávala, aby nám všem, pastýřům Božího lidu, rodičům a vychovatelům pomáhala předávat našim mladým hodnoty, které z nich učiní tvůrce spravedlivějšího, solidárnějšího a bratrštějšího národa a světa. Chci proto poukázat na tři jednoduché postoje: zachovávat naději, nechávat se překvapit Bohem a žít v radosti.

1. Zachovávat naději. Druhé mešní čtení nám líčí dramatickou scénu: žena – postava znázorňující Marii a církev – je pronásledována Drakem – ďáblem – který chce pohltit jejího syna. Není to však scéna smrti, ale života, protože Bůh zasáhne a dítě zachrání (srov. Zj 12,13a.15-16a). Kolik jen těžkostí je v životě každého, v našem lidu, v našich komunitách! Jakkoli velkými se však mohou zdát, Bůh nikdy nedopustí, aby nás pohltily. Tváří v tvář sklíčenosti, která může nastat v životě toho, kdo pracuje na evangelizaci, nebo toho, kdo se snaží žít víru jako otec a matka rodiny, říkám jasně: mějte vždycky v srdci jistotu, že Bůh jde spolu s vámi a ani na okamžik vás neopouští! Nikdy neztrácejme naději! Nikdy ji ve svém srdci nezhášejme! Drak, zlo je v našich dějinách, ale není tím, kdo je silnější. Silnější je Bůh a Bůh je naše naděje! Je pravda, že dnes jsou tak trochu všichni - i naši mladí - okouzleni mnohými idoly, které se stavějí na místo Boží, a zdá se, že skýtají naději: peníze, úspěch, moc a rozkoš. Pocit osamocení a prázdnoty se často usazuje v srdcích a ponouká ke hledání kompenzace u těchto pomíjivých idolů. Drazí bratři a sestry, buďme světly naděje! Mějme kladný pohled na skutečnost. Povzbuzujme velkodušnost, která je pro mladé lidi charakteristická, a provázejme je, aby se stali protagonisty budování lepšího světa a mocnými hybateli církve i společnosti. Nepotřebují jenom věci, potřebují především nabídku oněch nemateriálních hodnot, které tvoří duchovní jádro národa, jeho paměť. V této svatyni, která tvoří část paměti Brazílie, můžeme jej téměř číst: spiritualita, velkodušnost, solidarita, vytrvalost, bratrství, radost – to jsou hodnoty, které jsou hluboce zakořeněny v křesťanské víře.

2. Druhý postoj: nechávat se překvapit Bohem. Kdo je mužem či ženou naděje, oné velké naděje, kterou nám dává víra, ví, že i uprostřed těžkostí, Bůh jedná a překvapuje nás. Dějiny této svatyně jsou toho příkladem. Tři rybáři po dnu marné práce vylovili namísto ryb ve vodách řeky Rio Paraíba něco nečekaného: sošku Naší Paní Neposkvrněného Početí. Kdo by si představil, že se toto místo neúspěšného výlovu stane místem, kde se budou moci všichni Brazilci cítit dětmi téže Matky? Bůh vždycky překvapuje, podobně jako nové víno, o kterém jsme slyšeli z dnešního evangelia. Bůh pro nás chystá vždycky něco lepšího. Žádá však od nás, abychom se nechali překvapovat Jeho láskou a přijímali tato Jeho překvapení. Důvěřujme Bohu! Pokud se víno radosti, víno naděje od Boha vzdálí, vyčerpá se. Přiblížíme-li se k Němu, zůstaneme-li s Ním, pak se chladná voda, těžkosti i hřích promění na nové víno přátelství s Ním.

3. Třetí postoj: žít v radosti. Drazí přátelé, putujeme-li v naději, necháváme se překvapit novým vínem, které nám podává Ježíš, spočívá v našem srdci radost a nemůžeme nebýt jejími svědky. Křesťan je radostný, nikdy sklíčený. Bůh nás provází. Máme Matku, která ustavičně pečuje o život svých dětí, o nás, jako královna Ester z prvního čtení (srov. Est 5,3). Ježíš nám ukázal, že tvář Boha je tváří Otce, který nás miluje. Hřích a smrt byly poraženy. Křesťan nemůže být pesimista! Netváří se jako někdo, kdo se ocitl v trvalém zármutku. Jsme-li opravdu zamilovaní do Krista a cítíme, jak nás miluje, naše srdce „plane“ radostí, jež nakazí ty, kteří jsou nám blízko. Jak řekl Benedikt XVI. během návštěvy v této svatyni, „učedník je si vědom, že bez Krista není světla, není naděje, není lásky, není budoucnosti“ (Promluva na konferenci v Aparecidě, 13. května 2007).

Drazí přátelé, přišli jsme klepat na bránu Mariina domu. Ona nám otevřela, nechala nás vstoupit a ukazuje nám svého Syna. Nyní nám praví: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5). Ano, naše Matko, vynasnažíme se dělat, co nám Ježíš řekne! A budeme tak činit s nadějí, s důvěrou v Boží překvapení a plni radosti. Ať se tak stane.

(Překlad: Milan Glaser)