Kardinál Marx: Křesťané přináší nové pohledy

O smíření v česko-německých vztazích, současných výzvách pro křesťany i o vztahu církve a chudoby hovořil pro Českou televizi mnichovsko-freisingský kardinál Reinhard Marx. Tento rozhovor, jehož část byla odvysílána v nedělním Křesťanském magazínu, zde přinášíme v plném znění.

Pane kardinále, přijal jste pozvání pražského arcibiskupa, abyste byl zde ve Staré Boleslavi přítomen oslavám svátku patrona české země, sv. Václava. Je to i v mnohém symbolické, protože stejně jako v 10. století, i dnes jsou vztahy mezi Bavorskem a Českem velmi intenzivní. S čím jste v tomto smyslu jako arcibiskup oslovil české poutníky?

Domnívám se, že je velice důležité, abychom si jako křesťané uvědomovali svou odpovědnost za Evropu. Velké evropské dějiny by byly bez kázání, evangelia, bez poutí a svatých nemyslitelné. Někdy jsme na to v evropské historii zapomněli. Nacionalismus a sobecké zájmy vedly ke katastrofám. Ke sporům a k válkám. Právě my, křesťané, jsme zodpovědní za to, abychom si uvědomovali své společné povolání udělat něco pro mír a spravedlnost, pro společný evropský domov.

To jsou významné hodnoty utvářené křesťanskou vírou, proto jsem rád přijal pozvání a přijel. Jsme v intenzivním kontaktu již několik let. Vlastně již od převratu i před ním existovaly mezi Českem a Německem mnohé snahy o rozhýbání procesu usmíření.

Myslím si ale, že tuto věc je třeba stále a znovu posilovat. Nikdy se nesmíme unavit ve snaze vstupovat do vzájemného vztahu a navzájem se přibližovat. Proto mají právě poutě a to, co mohou křesťané udělat, mimořádný význam. Rád bych zdůraznil, že právě my v Bavorsku máme k Česku, českým bratřím a sestrám obzvláštní vztah. Proto jsem rád přijel.

Jakou roli mají hrát křesťané v uzdravování českoněmeckých vztahů?

Křesťané mohou připomínat právě to, že česko-německé vztahy neexistují pouze poslední stovku let. Že sahají až od doby svatého Václava. Snad i do doby před ním. A byly to vztahy velice intenzivní a plodné. Nebyly vždy prosté napětí, ale takové vztahy nebyly mezi lidmi a národy nikdy.

Praha byla vždy utvářená i českou tradicí, ale přinesla neuvěřitelně mnoho také německé kultuře. Bylo to společenství v jedné Svaté říši římské, kde nežil jenom německý národ, ale také český, moravský, italský. Nebylo v té době všechno dokonalé, ale žili jsme spolu dobře a velmi plodně. Když německý císař sídlil v Praze, měl samozřejmě v Čechách svůj domov a svoje kořeny.

Takže se nesmíme dívat pouze dějiny posledních sta let. To bych chtěl velmi zdůraznit.  A křesťané to mohou říkat. Křesťané mají tuto širší perspektivu, s níž se mohou dívat na celé dějiny soužití národů v Evropě. Nejen na posledních sto nebo sto padesát let, kdy scénu ovládly nacionalismus a právě zejména národní socialismus a komunismus a postavily národy proti sobě. To nebyl normální stav soužití národů. Měli jsme i doby plodného setkávání. My máme zvláštní úkol říkat: Toto není celá historie.

Lidé se mohou zlepšit, proměnit, nemusejí se k sobě chovat tak zle, jak ukázalo 20. století. Existují i jiné možnosti. A křesťané by v tom měli razit cestu.

Vrátím se ke sv. Václavovi a k jeho odkazu. Čeho by si měli věřící nejvíce všímat a vážit na odkazu sv. Václava?

Václav byl především někdo, kdo se vědomě rozhodl pro křesťanskou víru. Ta pro něj byla něčím, co stálo nad národy a kmeny. Proto usiloval o spojení s Bohem i s ostatními národy v římské církvi. Pro Václava znamenal krok ke Kristu – a to je pro mě velmi důležité – rozšířením pohledu, nikoliv omezením.

Křesťanská víra a striktní nacionalismus, to nejde dohromady. Patriotismus, to ano. Ale ne nacionalismus. To je zneužití víry. Evangelium otvírá prostor kultuře, vzdělání, většímu rozkvětu.

A to je to, co poznáváme u Václava. Proto také pravděpodobně zahynul. Postavila se proti němu opozice, která říkala: To nechceme. My se nechceme otevírat světu. Nechceme kontakt s římskou církví. Nechceme kontakt s Řeznem. Chceme zůstat u nás. Chceme se držet toho starého. A proto zemřel.

Václav nabízí příklad cesty, jakou se i jako dnešní křesťané, v docela odlišné situaci, můžeme vydat.

Česká republika nyní žije otázkou majetkového narovnání s církvemi. Jak vnímáte tento krok českého státu po 24 letech napravit některé křivdy?

Do českých vnitřních záležitostí se nechci vměšovat. Myslím, že německému kardinálovi ani nepřísluší, abych posuzoval věci, které mohou mnohem lépe posoudit jejich účastníci.

Myslím, že je prostě důležité zpracovávat minulost na základě principů spravedlnosti a pravdivosti. Nikdy nebude možné zpracovat všechno. Musí se také dojít do bodu smíření. Ale myslím (to k tomu také patří, my to také známe sami ze svých dějin), že při státních úmluvách jsou snahy – ne na sto procent, na sto procent to nejde nikdy – ale přesto snahy napravovat křivdy. (…) Aniž bychom vyžadovali úplné urovnání všeho. Na obou stranách musí být dobrá vůle, musí být vůle podívat se pravdě do očí a potom dojít ke kompromisu. A myslím, nakolik jsem o tom slyšel, že Česká republika je na dobré cestě.

Ještě se k tomu trošičku vrátím. Myslíte si, že právě návrat takového ohromného majetku jde dohromady s prohlášeními papeže Františka o chudé církvi?

Chudá církev? To není církev bez prostředků. Církev prostředky potřebuje. Papež chtěl pouze sdělit, jaké jsou naše priority, na jaké účely naše prostředky vynakládáme. I sám Ježíš je pochopitelně také vybíral a svatý Pavel je shromažďoval, jak víme. Abychom mohli pomáhat chudým, šířit evangelium a věnovat se v moderní společnosti kulturní službě, na to potřebujeme prostředky. Být závislí na státu, v tom vidím problém. Dnes jsou kněží státem placeni, a to není dobře. Církev musí být nezávislá. Jinak ji stát zneužívá, jako jsme to stále dokola zažívali v historii Čech i Německa. Kolikrát už stát zkoušel církev využít, zmanipulovat ke svým cílům. Proto musí být církev svobodná. Když je ale svobodná, potřebuje také prostředky, aby mohla sloužit. Prostředky však musí být využívány k šíření evangelia a pro chudé. 

(v následující odpovědi kardinál Marx hovořil o konkláve a o volbě Františka, prvního latinskoamerického papeže)

Církev musí myslet globálně. Řekněme, že katolická církev je “global player a global prayer”. Tedy globální aktér a globální modlitební společenství. Druhý vatikánský koncil už mnohým přispěl k tomu, co si nyní uvědomujeme. Neexistuje žádná srovnatelná náboženská organizace, která je tak široce světově zastoupená a tak vzájemně propojená. S jednou centrálou a jedním jediným hlasem, který může mluvit za všechny – tím je papež. A přitom s mnoha kulturami. Proto je přirozené, že jednou přijde papež i z latinské Ameriky nebo z jiných kontinentů.

Toto nebyl ústřední bod rozhodování při konkláve. Opravdu šlo o to se zamyslet, kdo je v nyní, ve velké době plné výzev, schopen vést církev nejlépe. A proto, myslím, nám Duch svatý skrze kardinály daroval Františka.

Pochopitelně to mění perspektivu, což pozorujeme již v prvním půlroce pontifikátu. Za to nevděčíme pouze jeho původu, on sám je poloviční Ital, jeho rodiče přišli z Itálie, takže je velice těsně spjatý s evropskou kulturou. Je to ale jeho osobností. Přichází z druhého konce světa, má silné kořeny v evropské tradici, a to je, myslím si, velmi dobrá příležitost znázornit globální realitu církve. Evropa se teď musí naučit, že nejsme vždy jen centrem, že se můžeme mnohé naučit i od okrajových částí světa, a papež nám to ukazuje.

Papež František si Vás vybral do užšího týmu poradců, abyste mu pomohli s reformou římské kurie a s vedením církve. Dá se shrnout, jaké výzvy před vámi stojí?

Nemohu tady teď nastolit žádnou agendu, tu určuje papež. Papež ale velmi pozorně vnímal diskuze kardinálů, které proběhly ještě před papežskou volbou. To ještě nikdo nevěděl, kdo bude papežem, často jsme spolu mluvili, byla tam dobrá atmosféra. Byly tam předneseny návrhy, které pak František – už jako papež – přijal za své. To je hodně důležitý signál. Je to první bod z diskuse, který papež vyslyšel, a já bych byl rád, kdyby hlas i té osmičlenné skupiny, kterou si papež vybral, zůstal silný. Jsem překvapený a také velice poctěný, že do ní papež přizval i mě.

Druhým úkolem je podle mého mínění podpora papeže. V globálním světě potřebujeme globálně vystavěnou církev. Není tady žádné jiné náboženství, které by takto vysílalo do celého světa nějaké poselství – zvěstování evangelia – a my můžeme být vděční, že existuje Petrský úřad. Bylo by velice pošetilé se snažit Petrský úřad oslabit. Naopak je třeba pomáhat, aby byl tento hlas zřetelný a aby zároveň místní církve dbaly o svou úlohu.

Sounáležitost místních církví s Římem je bod, o kterém se neustále hovořilo, na nějž je třeba se podívat a vylepšit jej. Ale ne v tom smyslu, že bychom řekli: Chceme oslabit postavení papeže. To by bylo v globálním světě úplně naruby.

Třetí bod spočívá v tom, že papež je člověk, který bere vážně lidské těžkosti. Jeho přístup k řešení problémů vychází z lidských potřeb. Jak můžeme šířit evangelium na hranici lidské existence, tam, kde lidé hledají, kde mají strach, kde jsou na pochybách? Papež chce vycházet z lidského smutku, strachu i radosti. Koneckonců tak to bylo řečeno už i na II. vatikánském koncilu. Myslím tedy, že jde spíše o změnu úhlu pohledu, která má ale mezi národy velký ohlas. Tento nový pohled bych chtěl podporovat.

Z různých vyjádření v médiích i od církevní představitelů, přes teology a mediální analytiky, může člověk získat pocit, že katolická církev stojí opět na určitém rozcestí a přemýšlí, kudy se dát. Myslíte si, že je tento pocit oprávněný, a pokud ano, z jakých cest bude katolická církev vybírat?

Není to ale tak, že bychom vynalézali něco úplně od začátku. Katolická církev nebude nově vynalezená. Je to vždy cesta kontinuity. Vždycky existují křižovatky, to máte pravdu, ale jsou také body, v nichž cítíte, že nyní přišla nějaká nová dimenze. K tomu se nyní obrací nějakým způsobem i druhý vatikánský koncil.

(…) Církev se musí obnovovat stále, pořád se musí obnovovat, ale není to tedy tak, že by se vynalézala úplně znova. A tak je to i dnes. Myslím, že jsme ještě neudělali úplný průlom do skutečně globálního společenství, které by bylo i dobře propojené, což je ve 21. století dost důležité.

Skrze tohoto papeže, ale také skrze jeho předchůdce máme před sebou snad ještě novou výzvu. Chápeme, že evangelium musíme ve světě, v němž se mnozí pohybují v pluralitě, uprostřed mnoha možností a v mnohovrstevnaté svobodě, vyložit nově. Evangelium je přidaná hodnota, je to prohloubení života; není v prvé řadě mravním poselstvím, jak to snad bylo mnohdy zdůrazňováno v minulosti a jak to mají mnozí zažité. Katoličtí učitelé a evangelium, to byla kdysi především hrozba, varování nebo něco, co mělo život omezit, či cosi, co šířilo strach. To je mi úplně cizí. Musím ale brát na vědomí, že tomu tak mnozí rozumějí. A tady potřebujeme obrat. Takový postoj neodpovídá Ježíšově linii. Je tedy možné, že jsme právě teď v bodě, kdy můžeme s radostí začít objevovat mnohé z toho, co už součástí tradice bylo, jen to možná zůstalo skryté.

Rozhovor vedla dramaturgyně Křesťanského magazínu Martina Burešová.

Zkrácená verze byla odvysílána v České televizi, v Křesťanském magazínu 6. října 2013. Záznam je možné shlédnout ZDE.