Kardinál Ravasi: Člověk je víc než jeho kůže

O svém vztahu k Praze, základních otázkách člověka i krizi současné kultury hovořil pro Tiskové středisko ČBK předseda Papežské rady pro kulturu, kard. Gianfranco Ravasi.

S čím jste přijel do Prahy?

Přijel jsem do Prahy, protože velmi obdivuji českou kulturu a kulturní dějiny země. Poznal jsem například jednoho velkého slavistu – Ripellina – a jeho knížku Magická Praha. Jsem také zapálený pro dvě věci: Umělecký aspekt – vezměme si například hudbu, pražské varhany – a potom samozřejmě Kafku, protože jsem dlouho vyučoval hebrejštinu, takže tento svět znám. Dlouho se také přátelím s jedním nevěřícím člověkem, Umbertem Ecem, a jeho poslední román se jmenuje Pražský hřbitov. To je první aspekt.

To, s čím bych se zde rád seznámil, je pověst, že český národ je silně sekularizovaný. Rád bych poznal tento svět, v němž náboženství prošlo ateistickým komunismem a nyní prochází západním sekularismem. Je to zajímavé, protože zítra budu hovořit o Evropě (kard. Ravasi zmiňuje přednášku Dialog o duši Evropy, kterou měl následující den na půdě Univerzity Karlovy – pozn. red.) – a Praha je významné evropské město, které si možná prožilo přinejmenším hlavní fáze onoho vzdálení se od Boha a od náboženství. A to přesto, že má mnoho náboženských znaků, neboť celé její dějiny byly náboženské. Mysleme také na husitství, protože i to je zajímavá náboženská forma, vaše specifické protestantství.

V Praze jste zahájil Nádvoří národů. Mohl byste tuto aktivitu krátce představit?

Smyslem Nádvoří národů je především dialog. Základním prvkem je dialog, aby mohl člověk opravdu poznat toho druhého. Tak se vyhneme dvojznačnostem, o nichž hovořil i profesor Halík: Falešných představ o Bohu nebo také o falešných představ o tom, jaký je sekulární svět.

Cílem je otevřít velké otázky, velká témata. To může naší společnosti pomoci, protože v současnosti si lidé přestávají klást kulturní otázky. Nejsme svědky pouze ekonomické krize; krize je i kulturní, duchovní, antropologická a lidská. Musíme nám to tedy ležet na srdci. A na srdci to leží těm, kdo přemýšlejí. To je druhá věc.

Třetí a poslední věc je dokázat trochu vyjít ven z našich světů. Nádvoří je prostranství pod širým nebem. Není to chrám ani dům, v němž jsou lidé uzavřeni. Jedná se o pokus se setkat ve svobodě.

V nádvoří národů je samozřejmě možné hovořit i na rovině, která není přísně akademická. Proto se pořádají akce i pro mladé, lidové akce, aktivity pro děti. Jde o to vytvořit atmosféru, nejen myšlení.

Hovořil jste o krizi otázek. Jakou důležitost přikládáte tázání se, hledání?

Předně musím říct, že otázka je kořenem vědy. Věda vzniká s otázkou „proč“. Věda však, která je dnes ve společnosti převládajícím prvkem – věda a technika se zdají být téměř novým náboženstvím –, věda se zabývá pouze jevem, fenoménem. Avšak člověk je mnohem víc než jenom jeho kůže. Proto je tak důležitá filosofie, teologie, ale jednoduše také náboženský život, který se dříve snažil vysvětlit bolestné i radostné události, když něco slavíš nebo když někoho pohřbíváš. Byl to pokus vrátit se na úroveň podstaty, nejen jevů.

A toto dnes potřebujeme. Jak říkal Kierkegaard: „Nezáleží jen na tom, co jíme“ (kard. Ravasi zde cituje větu dánského filosofa: „Loď je nyní v rukou palubního kuchaře a to, co nám říká kapitán, již není směr, nýbrž co budeme mít zítra k jídlu“ – pozn. red.). Není to jen o technice, o tom, jak se budeme léčit, jak to uděláme, abychom byli krásnější. Jde také o to odpovědět na tyto základní věci. A to není jen problém náboženství, ale i kultury a společnosti.

Byl jste přítomen na více než dvaceti takových Nádvoří národů. Jaké máte zkušenosti?

Pozitivní je podle mě to, že témata jsou rozmanitá. Zkoušíme pokrýt všechny základní lidské otázky. Jako druhou věc bych rád uvedl, že se snažíme, aby setkání měla další pokračování. Na nějakém místě se uspořádá akce – např. nyní v Berlíně to bude velmi velkolepá věc – ale potom přichází např. univerzity, místa vědeckého výzkumu nebo muzea, která budou v dialogu mezi věřícími a nevěřícími pokračovat. Kontinuita je opravdu zásadní věc.

Dnes je mnohem víc nevěřících, kteří si myslí, že jsou věřící, nebo naopak věřících, kteří ve skutečnosti věřící nejsou. Panuje zde zmatek. Proto je tak důležitá identita diskutujících. Každý do diskuze vstupuje se svou vlastní identitou, a to kvalifikovanou a ne pouze přibližnou, jak se často stává.

Mohl byste přiblížit některé konkrétní podoby Nádvoří národů, s nimiž jste se setkal?

Konkrétní podoby jsou něco jiného než témata. Může se jednat například o akademické akce v nejrůznějších prostředích: V Berlíně se například připojí muzeum. Může to být třeba v parlamentu, jak se stalo v Polsku, kde se setkání zúčastnil i prezident Komorowski. Další formou může být například hra s dětmi, které mohou lépe porozumět otázkám: Například v Palermu, kde je problém s mafií, se děti snažili nakreslit své zkušenosti nakreslit nebo si hráli skrze poezii. Další možností jsou například koncerty pro mladé, divadla, jež probíhají na náměstích, například v Paříži to takto proběhlo. Mladí tak přijdou kvůli známé osobnosti, herci, zpěvákovi apod., a otevře zde nějaké téma. Jindy se například hrálo filosofické divadlo o biblické postavě Joba.

Formy mohou být tedy různé. Někdy jsme zkusili pozvat nevěřící, aby se podívali, jak se věřící modlí. Jedna z věcí, o kterou je totiž největší zájem, je spiritualita. V dnešní době existují pokušení ohledně mystiky, přichází různé indické smíšeniny apod. Je zajímavé, že když pořádáme nějaké aktivity současně, téměř ihned se naplní místa, kde se hovoří o spiritualitě.

V závěru se jen krátce zeptám: Jaký impuls k dialogu věřících s nevěřícími přišel s nástupem papeže Františka?

Tak například dialog papeže s agnostickým novinářem Scalfarim, kterému napsal dopis a následně se s tím setkal… To je Nádvoří národů pořádané papežem! (smích)