Církev a Boží srdce. Úvaha k výročí pontifikátu

Za nečekanými telefonáty papeže Františka, jeho skromném způsobu života či pozorností vůči těm nejpotřebnějším se skrývají hlubší postoje i způsob vnímání evangelia. Přinášíme úvahu k prvnímu výročí od zvolení nového pontifika, které připadá na tento čtvrtek, 13. března 2014.

 „Není třeba se bát dobroty ani něhy“. Tato věta papeže Františka, kterou pronesl během inaugurační mše svaté, se pro mnohé stala symbolem nového pontifikátu. Mnoho se v těchto dnech hovoří o papežově bezprostřednosti, která se stala nejednou problémem pro bezpečnostní službu, o jeho nečekaných telefonátech, způsobu cestování apod. Všechny tyto projevy jsou však jen příznaky hlubšího postoje i způsobu vnímání evangelia, na který se stojí za to zaměřit. 

Centrum a periferie

Začněme poněkud nezvykle u první papežovy cesty mimo římskou diecézi: na Lampeduse. Ostrově, k němuž hromadně připlouvají uprchlíci z Afriky, a kde také často nacházejí smrt. Mnohým z nás se vybaví chvíle, kdy papež z lodi hází kytici do moře a v tichosti se modlí. Je příznačné, že první cesta nového pontifika nemířila do Milána či Turína ani do dalších italských velkoměst, nýbrž na hranice Evropy.

První Františkova návštěva farnosti zase mířila na okraj města. Připomeňme některé další zastávky jeho pontifikátu – středisko pro imigranty Centro Astalli v Římě, chudá čtvrť Varginha v Rio de Janeiru, dětská nemocnice Bambino di Gesù v Římě, charitní centrum pro lidi bez domova v Assisi…

Zajímavé je, jakým způsobem papež volí místa své návštěvy. V nedávném rozhovoru se o tom zmiňuje jeho osobní sekretář Alfred Xuereb: „Například pro návštěvu Lampedusy se rozhodl proto, že když několikrát vstupoval do kaple, stále se mu vracela tato myšlenka. Byl si jistý, že Bůh to chce.“

Všemi těmito místy však jako červená nit prochází jedno slovo: periferie. Výraz, který se neustále vrací ve Františkových slovech i gestech. Znovu se objevil i v nedávné řeči k českým biskupům. „Skutečnost chápeme lépe tehdy, když se na ni díváme z periferií, nikoliv z centra,“ vysvětlil jednou papež své vnímání věcí. Jakoby zde zazníval hlas teologa předchozích dvou pontifikátů, Hans Urs von Balhasara, podle kterého se střed církve nachází tam, kde mnozí vidí její periferii: v jejím nasazení pro svět.

Je zřejmé, že se nejedná pouze o periferie zeměpisné. Velmi pregnantně to Jorge Bergoglio vyjádřil ve svých poznámkách před konkláve, kde píše: „Církev je povolaná k tomu, aby vycházela ze sebe a šla směrem k periferiím. Nejen k těm geografickým, nýbrž i k existenciálním: k periferiím hříchu, bolesti, nespravedlnosti, nevědomosti, nepřítomnosti víry, k periferiím myšlení, k jakékoliv podobě bídy.“

Sním o církvi, která…

A právě v této optice je třeba se dívat i na církevní reformu, kterou papež započal. Jestliže se periferiemi míní také místa, kde není přítomný smysl života a evangelium, má se veškeré jednání církve přizpůsobit tomu, aby lidé na těchto místech mohli s Bohem setkat. „Sním o misijním rozhodnutí, které bude schopné všechno proměnit, aby se zvyklosti, styly, harmonogramy, slovník i všechny církevní struktury staly přiměřenou cestou k evangelizaci současného světa … Je nutné, aby se ´vycházení´ stalo trvalým postojem aktérů pastorace,“ píše František v exhortaci Radost evangelia. Misijní rozměr je papeži tak drahý, že o několik odstavců dále dodává, že dává přednost „církvi otlučené, zraněné a špinavé proto, že vyšla do ulic,“ před církví, „která je nemocná svou uzavřeností a pohodlností, s níž lne ke svým jistotám.“ Na jiném místě říká, že „Bůh nás bude soudit podle toho, jak jsme jednali s těmi nejpotřebnějšími“. S potřebnými v hmotném i duchovním slova smyslu.

Vatikánský tiskový mluvčí Federico Lombardi zmíněný pohled na reformu církve vysvětluje takto: „Toto papež František zamýšlí pod pojmem reforma: Aby se nástroje a struktury více přizpůsobily poslání církve; poslání církve hlásat evangelium, hlásat jej až na hranicích světa, na periferiích, ve vztahu k chudým, k těm, kdo nejvíce potřebují blízkost Pánovy lásky a svědectví o Bohu.“

Vyjít k druhému člověku tedy znamená hledat jej tam (a doplňme: v těch existenciálních situacích), kde žije. Nikoliv čekat, až přijde sám. Právě to je také smysl dotazníků k nadcházející synodě o rodině. Nemylme se, zde se nejedná o pokus změnit Boží přikázání v otázkách rodiny, jak bývá papeži často podsouváno. František taková tvrzení odmítl velmi jasně. Církev se však má setkat s člověkem v jeho konkrétní situaci a v ní hledat řešení. Není náhodou, že na svém pektorálním kříži má pontifik postavu dobrého pastýře, který hledá ztracenou ovečku tak dlouho, dokud se s ní nesetká.

Za zmínku v této souvislosti stojí další z velkých vizí Jorgeho Bergoglia: církev chápaná jako polní nemocnice. Do povědomí tento obraz vešel po rozhovoru, který papež v září poskytl periodiku La Civiltà Cattolica, naposledy jej připomněl minulý týden při setkání s kněžími: „Je tolik zraněných lidí a my jim musíme být nablízku. (…) Když je někdo zraněn, potřebuje ihned ošetřit, nikoli analyzovat, jak je na tom s cholesterolem, glykémií. Je tu rána, je třeba ošetřit ránu, a potom přijdou analýzy. Potom se udělají speciální vyšetření, ale nejprve je třeba ošetřit otevřené rány. Pro mne je to v této chvíli nejdůležitější,“ uvedl Svatý otec před stovkami kněží římské diecéze.

Srdce pontifikátu a Boží srdce

Můžeme se právem ptát: Kde bere papež oporu pro své úvahy? Jakou oporu mají v evangeliu? A zde možná stojíme před jádrem poselství nového pontifikátu, je-li dovoleno to tak říci. Odpovědí může být zmíněné setkání s kněžími. Podle Františka církev již několik desítek let prožívá dobu milosrdenství. S odvoláním na slova Jana Pavla II., podle kterého „světlo Božího milosrdenství … bude osvěcovat putování třetího tisíciletí“ současný pontifik uvádí, že zjevení Božího milosrdenství patří mezi intuice, které Bůh odkázal lidem naší doby. A na tento odkaz nesmí církev zapomenout. 

Bůh, který ve svém milosrdenství (aktivně) hledá člověka, zraněného, hledajícího, tápajícího. Zde je jádro gest i slov papeže Františka. Z tohoto středu vychází a jejím obrazem se stávají jeho styl vedení církve, komunikace, života.

„Něha a milosrdenství jsou srdcem vašeho poselství …“ řekl papeži jeden novinář. František odpověděl: „…a také evangelia. Je to jádro evangelia. Jinak by se nerozumělo Ježíši Kristu, něze Otce, který ho posílá, aby nám naslouchal, uzdravoval nás a spasil.“