Velikonoční zamyšlení S. Přibyla

Pro letošní Velikonoce přinášíme pro čtenáře našeho webu zamyšlení doc. Stanislava Přibyla. Duchovního u sv. Václava na pražském Smíchově a církevního právníka vyučujícího na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
Publikováno: 17. 4. 2014 17:27

Již během svého tříletého veřejného působení se Ježíš ukázal jako ten, kdo má moc navrátit zemřelým život. Vzkřísil dceru Jairovu, syna naimské vdovy a naposledy Lazara z Betánie. Avšak teprve jeho vlastní vzkříšení, jeho zmrtvýchvstání jej definitivně kvalifikuje jako Pána nad životem a smrtí. Byl vzkříšen mocí Otcovou i mocí vlastní. Zbožné ženy, které Vzkříšeného rozpoznaly, prožily při setkání s ním zdánlivě protikladné emoce. Pocítily velikou bázeň, ale zároveň také nevýslovnou radost. To je inspirací pro každého křesťana. Vzkříšený Kristus vyzařuje božský majestát, avšak zároveň zvěstuje radost z vítězství nad smrtí. Apoštoly pozdravil slovy „Pokoj vám“, a také u nich se nevěřícný podiv proměnil v trvalou radost.

Někdy se Kristovo zmrtvýchvstání chápe jen jako dodatek k Ježíšově spasitelné smrti. Avšak apoštol Pavel jasně říká, že Kristus „zemřel za naše hříchy a vstal pro naše ospravedlnění“. Je to tedy jediné dílo spásy. Mezí trpícím a vzkříšeným Kristem panuje identita, o níž svědčí jeho proklátý bok a rány po hřebech, jichž se směl dotknout Tomáš. Zároveň se však již Kristus nevrací do svého pozemského působení, vždyť Magdaléně říká, ať se jej nedotýká, protože jeho cílem je nyní vystoupit k Otci. S církví proto vyznáváme, že vzkříšený a oslavený Kristus sedí po Otcově pravici, avšak zároveň zakoušíme jeho přítomnost v Eucharistii. Poznáváme Vzkříšeného při lámání chleba, tak jako se to stalo emauzským učedníkům. Prožívejme proto spolu se všemi těmito svědky víry radost z Kristova vzkříšení, kterou nám nikdo nemůže vzít.
 

Doc. JUDr. Stanislav Přibyl, Ph.D, JC.D

Související články