Jan Pavel II. a pochybnosti o svatořečení

Koho vlastně v neděli bude církev svatořečit? A jak se vyhlášení za svatého slučuje s některými pochybnostmi, které se objevují v těchto dnech? Těmto otázkám se věnuje následující komentář.

V pontifikátu Jana Pavla II. nacházíme jistá “ale”; neměl by být proto svatořečen, čteme v posledních dnech v některých českých i zahraničních médiích. Kriticky se k problematice vyjadřuje i uznávaný odborník na Vatikán Luigi Accattoli, podle něhož se díky kanonizaci stane jakýkoliv pontifikát prakticky nedotknutelný, i když - jak sám dodává - v případě Roncalliho (Jana XXIII.) a Wojtyly (Jana Pavla II.) nemá o jejich svatosti pochyb.

Ponechme nyní stranou diskuzi o jednotlivých bodech kritiky, jejich hodnocení v tuto chvíli přenechme historikům. Jistou odpověď na zmíněné pochybnosti totiž může nabídnout sám Jan Pavel II. V září jubilejního roku 2000 blahořečil pět lidí, mimo jiné i papeže Pia IX. a Jana XXIII. Při této příležitosti uvedl, že “svatost žije v dějinách a světec není vyňat z limitů a podmíněnosti, které jsou našemu lidství vlastní.”

Svou myšlenku následně vysvětli slovy: “Když církev blahořečí některého ze svých synů a dcer, neoslavuje tím jednotlivá dějinná rozhodnutí, která vykonal. Spíše nabízí jeho následování a úctu, a to pro jeho ctnosti, ke slávě božské milosti, která v nich září.”

Slova, která byla aktuální před čtrnácti lety, zůstávají neméně aktuální i dnes. Podle Jana Pavla II. skrze blahořečení uznáváme svatost některých jedinců, “která je hlubokým a přetvářejícím vztahem s Bohem.”” Tento vztah pak podle polského papeže daný jedinec “utvářel a žil v každodenním úsilí o sjednocení se s Boží vůli”.

Svatořečení je tedy v prvé řadě uznání pevného vztahu s Bohem. V žádném případě to neznamená “blahořečit” všechna rozhodnutí, která světec během svého života učinil, neboť ta mohou být zatížena lidskými limity.

Možná ještě jasněji vyjádřil tuto skutečnost Jan XXIII. Jak v těchto dnech dosvědčil jeho někdejší sekretář Loris Capovilla, dnes již osmadevadesátiletý kardinál, krátce před smrtí papeže se mezi nimi odehrál krátký rozhovor: “Poprosil jsem papeže za odpuštění: ´Nebyl jsem člověkem, kterého jste si zasluhoval,´ řekl jsem mu. ´Upřímnost a věrnost, to ano, ale…´ A on mi odpověděl - držel přitom mé ruce v těch svých: ´Loris, nech to být. To, na čem záleží, je, že jsme dělali naši službu podle Pánovy vůle.´Mimo toto není důležité nic jiného.”

Život podle Boží vůle, to je svatost, kterou církev v neděli oslavuje.