Mám je rád. Kardinál vzpomínal na poslední chvíle Jana XXIII.

Na chvíle vedle papeže Jana XXIII. i na poslední okamžiky jeho života vzpomínal jeho osobní sekretář, dnes již osmadevadesátiletý kardinál Loris Capovilla.

Vatikán: „Vidím zde lidi před sebou a mnozí z nich mají slzy v očích. Díky, že jste nám tak působivě svědčil o tajemství svatosti Jana XXIII.,“ zakončil včera (25. dubna 2014) vatikánský tiskový mluvčí Federico Lombardi rozhovor s někdejším osobním sekretářem „dobrého papeže“, Lorisem Capovillou.

Dnes již osmadevadesátiletý kardinál se s novináři spojil skrze televizní přenos z domu Jana XXIII. ve vesnici Sotto il Monte, vzhledem k pokročilému věku se nemohl zúčastnit tiskové konference v Římě. „Tento starý kněz, Loris Francesco Capovilla, je dojatý, zmatený i vyplašený,“ začal Capovilla svůj projev, během něhož si chvíli zvykal na způsob komunikace skrze televizní obrazovku.

Svatí jsou ti, kteří nikdy nepřestali být dětmi

„Často sem přichází zástupy dětí a jdou se podívat na dům papeže Jana,“ zmínil v úvodu projevu kardinál Capovilla. „Já s nimi mluvím se srdcem otce nebo dědečka, chcete-li. Ptám se: A víš ty, v kolika letech umřel papež Jan? Řeknu ti to: Měl 81 let a šest měsíců. Ale musím ti říct jednu věc: Neviděl jsem umírat starce, kterému bylo 81 let a šest měsíců. Viděl jsem umírat dítě, protože měl zářící oči jako ty tvoje, v nichž se odráží křestní pramen. A na rtech měl úsměv jako ty: Ten byl dobrotou, jež stoupala z hlubin srdce.“

Svatí totiž, připomněl kardinál a citoval přitom francouzského spisovatele Bernanose, „jsou ti, kteří nikdy neopustil dětství. Tento stav v nich postupně rostl podle míry povolání, jež dostali, a podle poslání, které jim bylo určeno.“

Takový byl podle kardinála Capovilly i papež Jan XXIII.: „Definice papeže Jana je dvě oči a úsměv. Nevinnost a dobrota. Říkám to i pro Jana Pavla II.“

Je snadné milovat chudé…

Capovilla také četl text římského kněze Giuseppa de Luca, kterého nazval svým učitelem: „Je snadné milovat chudé, avšak není tak snadné milovat chudobu. Je snadné milovat světce, avšak není tak jednoduché milovat svatost. Je snadné se pustit do pomáhání druhým, zvláště s penězi druhých, není však tak snadné trpět a usmívat se a utěšovat ty, kdo jsou okolo nás. Je snadné vyprávět o zázracích kajícníků, avšak není tak jednoduché činit pokání, které je opravdové a není jen povrchní zbožností. Je snadné pohrdat poctami při rozhovorech, není však tak snadné přijmout nezaslouženou hanbu. Jedním slovem: Je snadné se nazývat křesťany, není však tak snadné jimi být.“

„Já je mám rád! Oni mají rádi mě“

Nejdojemnějším momentem řeči papežova sekretáře byly vzpomínky na poslední okamžiky pozemského života Jana XXIII. „V jednom z těchto dnů jsem mu řekl: ´Svatý otče, zde v pokoji je nás málo, ale kdybyste viděl to množství lidí na náměstí…´ Myslel jsem – neměl totiž rád komplimenty – že mi řekne: ´Nech toho!´ Namísto toho mi ale řekl: ´Je přirozené, že to tak je, umírá papež. Já je mám rád! Oni mají rádi mě,´“ připomínal tyto chvíle viditelně pohnutý Capovilla.

„V posledních dnech jeho života,“ vyprávěl dále sekretář, „jsem papeže poprosil za odpuštění: ´Nebyl jsem člověkem, kterého jste si zasluhoval,´ řekl jsem mu. ´Upřímnost a věrnost, to ano, ale…´ A on mi odpověděl – položil přitom své ruce na mé: ´Loris, nech to být. To, na čem záleží, je, že jsme svou službu dělali podle Pánovy vůle. Mimo toto není důležité nic jiného. Nezastavili jsme se u toho, že bychom sbírali kameny, které po nás tu a tam někdo hodil. Mlčeli jsme, odpouštěli, milovali.“ 

Právě láska k druhým je podle kardinála poslední velké slovo Jana XXIII., „které musí proběhnout celým světem, i skrze naše srdce a naše ústa. Milujme se navzájem, tak budeme uctívat naše svaté,“ uzavřel Capovilla.