Kázání při svatořečení Jana XXIII. a Jana Pavla II.

V neděli Božího milosrdenství, 27. dubna 2014, zapsal papež František do seznamu svatých své dva předchůdce, Jana XXIII. a Jana Pavla II. Přinášíme kázání, které při této příležitosti František pronesl. Můžete si ho přečíst v plném znění.
Publikováno: 27. 4. 2014 14:35

Kázání papeže Františka při mši svaté s kanonizací Jana XXIII. a Jana Pavla II.

Jádrem této neděle, kterou končí Velikonoční oktáv a kterou svatý Jan Pavel II. ustanovil svátkem Božího milosrdenství, jsou oslavené rány Ježíše zmrtvýchvstalého.

Ukázal je hned poprvé, když se zjevil apoštolům večer prvního dne po sobotě, v den Zmrtvýchvstání. Ten večer - jak jsme slyšeli - tam ale nebyl Tomáš, a když mu apoštolové řekli, že viděli Pána, odpověděl, že neuvidí-li a nedotkne-li se oněch ran, neuvěří. Osm dní poté se ve večeřadle zjevil Ježíš mezi učedníky znovu, a Tomáš tam byl také. Ježíš se obrátil k Tomášovi a vyzval jej, aby se dotknul Jeho ran. A tehdy tento upřímný člověk, zvyklý ověřovat si vše osobně, poklekl před Ježíšem a řekl: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20,28).

Ježíšovy rány jsou pohoršením pro víru, ale jsou také potvrzením víry. Proto na Kristově oslaveném těle tyto rány nemizejí, ale zůstávají. Jsou totiž trvalým znamením Boží lásky k nám a jsou nezbytné k víře v Boha. Nikoli k víře v to, že Bůh existuje, ale k víře v Boha, který je láska, milosrdenství a věrnost. Svatý Petr s použitím Izaiášových slov píše křesťanům: „Jeho ranami jste uzdraveni“ (1 Petr 2,24; srov. Iz 53,5).

Svatý Jan XXIII. a sv. Jan Pavel II. měli odvahu dívat se na Ježíšovy rány, dotýkat se Jeho probodených rukou a otevřeného boku. Neostýchali se Kristova těla, nepohoršovali se nad Ním a Jeho křížem; nestyděli se za tělo bratra (srov. Iz 58,7), protože v každém trpícím člověku spatřovali Krista. Byli to dva odvážní muži plní odhodlanosti Ducha svatého a vydali církvi a světu svědectví o Boží dobrotě a Božím milosrdenství.

Byli to kněží, biskupové a papežové 20. století. Poznali jeho tragédie, ale nepodlehli jim. Mocnější v nich byl Bůh, silnější byla víra v Ježíše Krista, Vykupitele člověka a Pána dějin; silnější v nich bylo Boží milosrdenství, které se vyjevuje v těchto pěti ranách; silnější byla mateřská blízkost Mariina.

V těchto dvou mužích rozjímajících Kristovy rány a dosvědčujících Jeho milosrdenství přebývala „živá naděje“, společně s „nevýslovnou a zářivou radostí“ (1 Petr 1,3.8). Naděje a radost, které Kristus dává svým učedníkům a které jim nic a nikdo nemůže odejmout. Velikonoční naděje a radost, které prošly palčivou zkouškou odříkání, sebezapření a přiblížení ke hříšníkům až do krajnosti, do omrzení z hořkosti onoho kalichu. Tuto naději i radost obdrželi oba papežové darem od Zmrtvýchvstalého Pána a v hojnosti je rozdávali Božímu lidu, jehož věčného uznání se jim dostalo.

Touto nadějí a touto radostí dýchala první obec věřících v Jeruzalémě, jak podávají Skutky apoštolů, které jsme poslouchali ve druhém čtení.  (Sk 2,42-47). Je to společenství, která žije podstatou evangelia, totiž láskou, milosrdenstvím v jednoduchosti a bratrství.

A takový je obraz církve, který měl před sebou Druhý vatikánský koncil. Jan XXIII. a Jan Pavel II. spolupracovali s Duchem svatým na obnově a zdnešnění (aggiornamento) církve podle její původní fyziognomie, kterou jí v průběhu staletí propůjčili svatí. Nezapomínejme, že právě svatí vedou církev vpřed a umožňují její růst. Svoláním koncilu sv. Jan XXIII. prokázal vnímavou poddajnost Duchu svatému, nechal se vést a byl pro církev pastýřem, vedeným vůdcem, vedeným Duchem svatým. To byla jeho obrovská služba církvi. Proto se mi líbí, když na něj myslím jako na papeže poddajného Duchu.

Svatý Jan Pavel II. byl v této službě Božímu lidu papežem rodiny. On sám jednou řekl, že by chtěl být připomínám jako papež rodiny. S potěšením to zdůrazňuji v souvislosti se synodem o rodině a s rodinami, synodem, při kterém nás on z nebe zajisté provází a podporuje.

Kéž se oba noví svatí pastýři Božího lidu přimlouvají za církev, aby v pastorační službě rodině během těchto dvou let konání synodu byla poddajná Duchu svatému. Kéž nás oba učí nepohoršovat se nad Kristovými ranami a pronikat do tajemství Božího milosrdenství, které vždy doufá a vždy odpouští, protože vždycky miluje.

(překlad: česká sekce Radia Vatikán; foto: Roman Albrecht)

Autor článku:
Ondřej Mléčka

Související články

Další aktuality

Charita pomáhá obětem bojů z Náhorního Karabachu

Až 20 tisíc obyvatel Náhorního Karabachu muselo opustit své domovy kvůli probíhajícímu ozbrojenému konfliktu, který se rozhořel mezi Arménií a Ázerbájdžánem o nadvládu nad tímto územím. Charita Česká republika proto posílá na pomoc běžencům, kteří se uchýlili do Arménie, 5 tisíc eur (přes 130 tisíc Kč) ze svého krizového fondu. Peníze budou předány naší sesterské Charitě Arménie, která v oblasti poskytuje pomoc lidem v nouzi.
30.10.2020

Slovo brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho ke slavnosti Všech svatých

U příležitosti nedělní slavnosti Všech svatých vám přinášíme video a pastýřský list brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho „Všichni jsme na cestě ke svatosti“.
30.10.2020

Dialog katolické církve s judaismem se rozvíjí již pětapadesát let

Před pětapadesáti lety byla zveřejněna koncilní deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra Aetate, která zahájila oficiální dialog katolické církve s judaismem. Kardinál Kurt Koch, zodpovědný za ekumenický a meziboženský dialog, který předsedá Komisi pro náboženské vztahy s judaismem, v této souvislosti zaslal list Mezinárodnímu židovskému výboru pro mezináboženské konzultace (IJCIC), tedy partneru, který ze strany judaismu vede dialog se Svatým stolcem a který odpověděl vlastním poselstvím.
30.10.2020

K brutálnímu útoku v Nice: Papež nablízku truchlícím

„Papež byl informován o situaci a je nablízku truchlícímu katolickému společenství,“ čteme ve vatikánském tiskovém prohlášení k teroristickému útoku, při němž ve čtvrtek ráno v katedrále Notre-Dame v Nice třiadvacetiletý islamista zabil tři lidi a několik dalších zranil..
30.10.2020

Františkův sen o Evropě

Papež František v dopise vatikánskému státnímu sekretáři, kardinálu Pietru Parolinovi, připomíná historii a hodnoty evropského kontinentu a vyslovuje své přání o bratrství a solidaritě mezi národy v době, která je poznamenaná individualistickými tendencemi. Dopis byl napsán k příležitosti 40. výročí vzniku Komise episkopátů Evropských společenství (COMECE), 50. výročí ustanovení diplomatických vztahů mezi Svatým stolcem a Evropskou unií a 50. výročí přítomnosti Svatého stolce jako stálého pozorovatele při Radě Evropy.
30.10.2020