Kázání při svatořečení Jana XXIII. a Jana Pavla II.

V neděli Božího milosrdenství, 27. dubna 2014, zapsal papež František do seznamu svatých své dva předchůdce, Jana XXIII. a Jana Pavla II. Přinášíme kázání, které při této příležitosti František pronesl. Můžete si ho přečíst v plném znění.
Publikováno: 27. 4. 2014 14:35

Kázání papeže Františka při mši svaté s kanonizací Jana XXIII. a Jana Pavla II.

Jádrem této neděle, kterou končí Velikonoční oktáv a kterou svatý Jan Pavel II. ustanovil svátkem Božího milosrdenství, jsou oslavené rány Ježíše zmrtvýchvstalého.

Ukázal je hned poprvé, když se zjevil apoštolům večer prvního dne po sobotě, v den Zmrtvýchvstání. Ten večer - jak jsme slyšeli - tam ale nebyl Tomáš, a když mu apoštolové řekli, že viděli Pána, odpověděl, že neuvidí-li a nedotkne-li se oněch ran, neuvěří. Osm dní poté se ve večeřadle zjevil Ježíš mezi učedníky znovu, a Tomáš tam byl také. Ježíš se obrátil k Tomášovi a vyzval jej, aby se dotknul Jeho ran. A tehdy tento upřímný člověk, zvyklý ověřovat si vše osobně, poklekl před Ježíšem a řekl: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20,28).

Ježíšovy rány jsou pohoršením pro víru, ale jsou také potvrzením víry. Proto na Kristově oslaveném těle tyto rány nemizejí, ale zůstávají. Jsou totiž trvalým znamením Boží lásky k nám a jsou nezbytné k víře v Boha. Nikoli k víře v to, že Bůh existuje, ale k víře v Boha, který je láska, milosrdenství a věrnost. Svatý Petr s použitím Izaiášových slov píše křesťanům: „Jeho ranami jste uzdraveni“ (1 Petr 2,24; srov. Iz 53,5).

Svatý Jan XXIII. a sv. Jan Pavel II. měli odvahu dívat se na Ježíšovy rány, dotýkat se Jeho probodených rukou a otevřeného boku. Neostýchali se Kristova těla, nepohoršovali se nad Ním a Jeho křížem; nestyděli se za tělo bratra (srov. Iz 58,7), protože v každém trpícím člověku spatřovali Krista. Byli to dva odvážní muži plní odhodlanosti Ducha svatého a vydali církvi a světu svědectví o Boží dobrotě a Božím milosrdenství.

Byli to kněží, biskupové a papežové 20. století. Poznali jeho tragédie, ale nepodlehli jim. Mocnější v nich byl Bůh, silnější byla víra v Ježíše Krista, Vykupitele člověka a Pána dějin; silnější v nich bylo Boží milosrdenství, které se vyjevuje v těchto pěti ranách; silnější byla mateřská blízkost Mariina.

V těchto dvou mužích rozjímajících Kristovy rány a dosvědčujících Jeho milosrdenství přebývala „živá naděje“, společně s „nevýslovnou a zářivou radostí“ (1 Petr 1,3.8). Naděje a radost, které Kristus dává svým učedníkům a které jim nic a nikdo nemůže odejmout. Velikonoční naděje a radost, které prošly palčivou zkouškou odříkání, sebezapření a přiblížení ke hříšníkům až do krajnosti, do omrzení z hořkosti onoho kalichu. Tuto naději i radost obdrželi oba papežové darem od Zmrtvýchvstalého Pána a v hojnosti je rozdávali Božímu lidu, jehož věčného uznání se jim dostalo.

Touto nadějí a touto radostí dýchala první obec věřících v Jeruzalémě, jak podávají Skutky apoštolů, které jsme poslouchali ve druhém čtení.  (Sk 2,42-47). Je to společenství, která žije podstatou evangelia, totiž láskou, milosrdenstvím v jednoduchosti a bratrství.

A takový je obraz církve, který měl před sebou Druhý vatikánský koncil. Jan XXIII. a Jan Pavel II. spolupracovali s Duchem svatým na obnově a zdnešnění (aggiornamento) církve podle její původní fyziognomie, kterou jí v průběhu staletí propůjčili svatí. Nezapomínejme, že právě svatí vedou církev vpřed a umožňují její růst. Svoláním koncilu sv. Jan XXIII. prokázal vnímavou poddajnost Duchu svatému, nechal se vést a byl pro církev pastýřem, vedeným vůdcem, vedeným Duchem svatým. To byla jeho obrovská služba církvi. Proto se mi líbí, když na něj myslím jako na papeže poddajného Duchu.

Svatý Jan Pavel II. byl v této službě Božímu lidu papežem rodiny. On sám jednou řekl, že by chtěl být připomínám jako papež rodiny. S potěšením to zdůrazňuji v souvislosti se synodem o rodině a s rodinami, synodem, při kterém nás on z nebe zajisté provází a podporuje.

Kéž se oba noví svatí pastýři Božího lidu přimlouvají za církev, aby v pastorační službě rodině během těchto dvou let konání synodu byla poddajná Duchu svatému. Kéž nás oba učí nepohoršovat se nad Kristovými ranami a pronikat do tajemství Božího milosrdenství, které vždy doufá a vždy odpouští, protože vždycky miluje.

(překlad: česká sekce Radia Vatikán; foto: Roman Albrecht)

Autor článku:
Ondřej Mléčka

Související články

Další aktuality

Obnovujeme živobytí na severu Iráku

Charita Česká republika spustila v březnu 2020 nový projekt, jehož cílem je podpora živobytí zranitelných rodin jak v městských, tak venkovských částech provincie Ninive na severu Iráku. Soustředíme se na komunity kolem měst Karakoš, Karemlaš a Bartella 30 minut jihovýchodně od Mosulu a 50 minut severozápadně od Erbílu.
07.08.2020

Papež: Užití atomovové energie k válečným cílům je nemorální

Papež František v poselství, adresovaném prefektovi hirošimské prefektury Hidehikovi Juzakimu, pozdravil účastníky včerejšího vzpomínkového aktu, který se uskutečnil u příležitosti pětasedmdesátého výročí svržení atomové bomby na toto japonské město. Římský biskup se v listě srdečně obrací zejména k obětem, které bombardování přežily a jimž se v japonštině říká „hibakuša“.
07.08.2020

Křest udělovaný pozměněnými svátostnými formulemi je neplatný

Kongregace pro nauku víry dnes zveřejnila věroučnou nótu o slovech, kterými se udílí svátost křtu, a záporně odpověděla na dotaz, zda je platný křest udělený slovy: „My tě křtíme ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého“; zároveň prohlásila, že v případě této změněné formulace je třeba křest vykonat správně znovu. Svatý otec František přijal toto rozhodnutí letos 8. června a nařídil jej zveřejnit.
06.08.2020

Maronitský patriarcha prosí o pomoc

Libanonský kardinál Béchara Boutros Raï požádal mezinárodní společenství o pomoc raněnému Libanonu. V textu nazvaném „Výzva ke státům světa“ volá po vytvoření zvláštního fondu pro Libanon pod záštitou OSN. Maronitský patriarcha zdůrazňuje, že hlavní město Libanonu je zničeno a v důsledku dvou obrovských explozí vypadá, jako by se jím přehnala válka. Stovky rodin naráz přišly o dům.
06.08.2020

Katolický týdeník: Sociální bubliny

Často slýcháme o problému sociálních bublin. Jde o názorově či věkově spřízněné skupiny, do nichž rádi zamíříme a pobudeme zde s ostatními. A rádi. Od přátel se leccos dozvíme, vzájemně si pomáháme, víme, že jsme si nablízku. Jenže platí to i v případě, kdy se ocitneme ve virtuálním světě - kde také máme své „přátele“?
06.08.2020