Životopisy svatých: Jan XXIII.

Svatí Jan XXIII. a Jan Pavel II. zanechali v životě církve 20. i 21. století výraznou stopu. Jistě je tedy příhodné, připomenout si na několika řádcích klíčové okamžiky jejich životů. Přinášíme životopis Jana XXIII.

Jan XXIII.

Vlastním jménem Angelo Giuseppe Roncalli se narodil 25. listopadu 1881 ve městě Sotto il Monte v italské provincii Bergamo. Už od útlého věku tíhnul ke kněžství. Roku 1892 vstoupil do semináře v Bergamu a roku 1901 přešel do semináře sv. Apolináře v Římě. Na kněze byl vysvěcen roku 1904 v římském kostele Santa Maria di Monte Santo.

V roce 1905 si ho jako svého sekretáře vybral nový bergamský biskup Mons. Giacomo Radini-Tedeschi. O rok později začal Roncalli vyučovat v místním kněžském semináři církevní dějiny, patristiku a apologetiku. Působil také jako šéfredaktor diecézního časopisu La Vita Diocesana a od roku 1910 jako spolupracovník Unie katolických žen.

Po vypuknutí první světové války mu byla roku 1915 svěřena duchovní péče o raněné vojáky v bergamských nemocnicích a v této službě strávil následující tři roky. V červenci 1918 souhlasil s tím, že bude pečovat o vojáky nakažené tuberkulózou, ačkoliv věděl, že se tak vystavuje nebezpečí nákazy a riskuje vlastní život.

V prosinci 1920 ho papež Benedikt XV. povolal do Říma, aby předsedal společnosti pro šíření víry v Itálii. Roku 1925 byl Roncalli jmenován apoštolským vizitátorem v Bulharsku a přijal biskupské svěcení, čímž začalo období jeho diplomatické služby pro Svatý stolec. Koncem roku 1934 byl vyslán jako apoštolský delegát do Turecka a Řecka, zemí, kde katolíci neměli snadný život. Během druhé světové války dokázal zachovávat přísnou neutralitu, což mu umožnilo efektivně napomáhat jak tisícům Židů, které tak zachránil před smrtí, tak hladovějícím obyvatelům Řecka. Dne 30. prosince 1944 byl poslán jako apoštolský nuncius do Paříže. Jeho diplomatická služba měla i silný pastorační rozměr, který se projevoval návštěvami mnoha diecézí ve Francii i Alžírsku.

Při poslední konsistoři svolané papežem Piem XII. byl Roncalli ustanoven kardinálem a souhlasil se svým jmenováním do úřadu benátského patriarchy, kterého se ujal 5. března 1953. Jeho působení v čele diecéze charakterizovalo horlivé pastorační úsilí, mimo jiné svolal diecézní synodu.

Když byl Roncalli 28. října 1958 zvolen papežem, vybral si jméno Jan XXIII. Navzdory očekáváním mnohých, podle nichž mělo jít jen o přechodný pontifikát, od počátku uplatňoval zcela nový styl. Ten vyvěral z povahy jeho lidské a kněžské osobnosti, kterou utvářela řada významných životních zkušeností. Konsolidoval řádné fungování jednotlivých úřadů kurie a dával si záležet na tom, aby jeho služba nesla výrazný pastorační charakter – zintenzivnil kontakt s věřícími při návštěvách farností, nemocnic a vězení.

Dne 25. ledna 1959 ohlásil Jan XXIII. svolání Druhého vatikánského koncilu. Jeho cílem, jak ho definoval ve své zahajovací řeči 11. října 1962, nebylo vyhlašovat nové pravdy víry, ale vyjádřit tradiční učení církve způsobem odpovídajícím moderní době. Jan XXIII. povzbudil církev k tomu, aby před odsuzováním a opozicí vůči okolnímu světu dala přednost milosrdenství a dialogu s obnoveným vědomím, že její poslání zahrnuje všechny lidi.

Vytrvale také usiloval o podporu míru, což je patrné jak z encyklik Mater et Magistra („Matka a učitelka“, 1961) a Pacem in terris („Mír na zemi“, 1963), tak z jeho intervence během kubánské krize na podzim roku 1962. Pověst Jana XXIII. a obdiv k němu dosvědčují i poslední týdny jeho života, kdy se celý svět shromáždil kolem lůžka umírajícího papeže a s hlubokou bolestí přijal zprávu o jeho smrti, k níž došlo večer 3. června 1963.

(Zdroj: 2papisanti.org)