Stát dosud vrátil církvím jen zlomek majetku

05. 06. 2014 téma: Majetkové narovnání Rubrika: Domácí
V současné době se v naší společnosti znovu objevuje téma majetkového vyrovnání, a to v souvislosti s bilancováním dosavadního průběhu vydávání nemovitostí či movitostí i blížícím se půl rokem po konci podávání výzev k vydání historického církevního majetku. Přinášíme reflexi na toto téma.

Stát dosud vrátil církvím jen zlomek majetku

Hodnocení článku v MFDnes z 2.6. 2014, s. 1,3 o tom, jak „restituce“ váznou, uvádí řadu nesporných skutečností. Úřady opravdu u většiny žádostí stěží dodrží zákonnou lhůtu k uzavření dohody o vydání, jsou zahlcené. Jako vysvětlení zaznívá, že jde o velký objem majetku, církve často žádosti musí doplňovat o další vyžádané dokumenty a že stát propustil z úřadů příliš mnoho úředníků. Jistě na tom je část pravdy, ale je dobré doplnit i onu druhou půlku k její úplnosti.
 
Je možné pochopit, že ve skutečně složitých a náročných případech (kterých je zlomek z celkového počtu) je třeba delší čas na posouzení žádosti. Nicméně výkon odborných institucí pro správu státního majetku je překvapivě pomalý. Na druhé straně „amatéři“ z církví a náboženských společností dostali na přípravu žádostí rok a zvládli to. Argumentovat, že například Národní galerie nemůže činit nevratné rozhodnutí o vydání proto, že řadu měsíců nemá řádně ustanoveného ředitele, je až zvláštní.

Kolem navracení majetku se rozpoutala z politických důvodů taková hysterie, že to až hraničí s překročením paragrafů zákona o šíření nenávisti vůči skupině obyvatel. V této atmosféře strachu se pak ovšem těžko úředníkům objektivně posuzuje. Výsledkem je snaha nechat řadu žádostí raději posoudit soudy, než přijmout vlastní odpovědnost. Navíc je i zřetelné, jak moc jsou úředníci a politici závislí na představě, v níž vyrostli, že totiž jakékoli jiné vlastnictví než státní je vlastně podezřelé. Příklon k „moudrému“ státu, který přerozděluje daně i majetky je tu příliš patrný.

 Výsledkem je tedy prodloužení stavu právní nejistoty. Současný vlastník – stát – nemůže vlastnická práv vykonávat. Eventuální nabyvatel – církve – také ne. Prodlužuje se tak 22 let trvající situace, kdy obce, města, kraje a jednotlivci nemohou s jistotou investovat na vydávaných pozemcích, neví, jaký bude jejich osud. Navíc samospráva přichází o daně z nemovitosti, které by už církve musely platit.  Přijetí zákona přitom mělo na mysli stabilizaci a projasnění právního prostředí.

 Bržděný proces vydávání tak vytváří další škody ve vzájemných vztazích státu a církve. Namísto budování systému vzájemné spolupráce se tvoří podmínky pro nové třecí plochy. A to je něco, co si žádná církev nepřeje. Na cestě k demokracii a právnímu státu jsme ušli velký kus cesty, ale stále nám ještě mnoho zbývá.

Dominik Duka

(ilustrační foto)