Zabít, nebo nechat odejít?

Českými médii proběhla zpráva o možnosti eutanázie pro 39letého francouzského tetraplegika Vincenta Lamberta, o které má v nejbližší době rozhodnout francouzská Státní rada. Lambert už šest let žije pouze díky podpoře přístrojů. Vypnutí přístrojů, které ho drží šest let při životě, podpořil veřejný zpravodaj Státní rady - tedy nejvyšší instance správního soudnictví ve Francii. Ukončení Lambertova života podporuje jeho manželka, rodiče a sourozenci jsou proti. Dnes má soud rozhodnout.

Povolit eutanázii? To se ptají nejen francouzští novináři. Francouzský zákon z roku 2005 zakazuje aktivní zabití člověka, ale doporučuje paliativní léčbu a současně se vyslovuje u pacientů na konci života proti 'nerozumné' léčbě za každou cenu.

Někteří senzacechtiví novináři a s nimi senzacehltající čtenáři mají o téma postaráno. Leckdy se nevhodně směšuje. Jako v tomto případě. Eutanázie je akt usmrcení pacienta na jeho žádost třetí osobou (zabití). Cílem je urychlit smrt. Opakem je dystanázie - prodlužování neodvratného konce, oddalování přirozeného vstupu smrti nadbytečnou neefektivní léčbou. Toho se lidé oprávněně bojí. Natolik, že v záměně pojmů, volají po eutanázii.

Tvrdím, že eutanázie je zlo. Zabíjet se nemá. (Ostatně netrpí-li člověk bolestí, nemá důvod po eutanázii volat - a v hospicích to tak jde.) Stejným zlem je dystanázie. Řešením nešťastné situace je v některých případech včasné odstoupení od marné léčby. To ostatně doporučuje i Česká lékařská komora č. 1/2010, kde se v jejím doporučení č. 1/2001, čl. 4 o nezahájení nebo nepokračování marné a neúčelné léčby říká, že „neznamená omezení pacienta na jeho právech, ale naopak je sledován zájem pacienta tak, aby nedošlo k porušení základních medicínských a etických principů včetně nechtěného nedůstojného prodlužování umírání. Smrt, která je výsledkem přirozeného průběhu onemocnění, nemůže být považována za nepříznivý výsledek zdravotní péče...“ Tyto postupy „nelze zaměňovat za eutanázii či ublížení na zdraví.“

Smutné je, že lékaři v Česku, ve Francii i jinde ve světě často nesmyslně „léčí“ pacienta, až jej douléčí k smrti. Včetně zabraňování přirozenému vstupu smrti technickým a technokratickým přístupem k pacientovi. Přináší to pouze diskomfort, utrpení a falešnou naději jemu (vnímá-li) i rodině.

Smrt patří k životu. Jsem příznivcem ochrany lidského života od jeho počátku až do přirozené smrti. Zdůrazňuji: přirozené. Neoddalujme ji díky technické vyspělosti medicíny. Naopak dopřejme těžce nevyléčitelně nemocným a umírajícím kvalitní paliativní péči. Ta jim garantuje, že nebudou trpět nesnesitelnou bolestí, za každých okolností zůstane zachována jeho lidská důstojnost a v posledních chvílích nezůstanou osamoceni.

Paliativní péče stojí uprostřed mezi eutanázií a dystanázií. Smrt neoddaluje, ani úmyslně neurychluje. Nenechme se ovlivnit ani jedním z těchto zel, jež ohrožují člověka a mnohdy vyvolávají velký strach. Stůjme nohama na zemi a soustřeďme síly, jak skutečně křehkým a slabým, umírajícím, pomáhat.

Přeji Vincentu Lambertovi, aby jej nezabíjeli, ale zároveň aby mu bylo dovoleno odejít. Aby byl obklopen nejlepší možnou péčí a něhou a odešel přirozeně Tam, kam jej jeho tělo volá.

PhDr. Robert Huneš, ředitel Hospice sv. Jana N. Neumanna, o.p.s.,
viceprezident Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče