Josef Olejník: kněz a umělec ve službě Boží slávě

Sto let uplyne dnes, 1. července 2014, od narození Mons. Josefa Olejníka – kněze, skladatele liturgické hudby, propagátora reforem Druhého vatikánského koncilu a vyhledávaného duchovního vůdce. Na svého učitele z dob studií v olomouckém kněžském semináři během období po Pražském jaru vzpomíná olomoucký arcibiskup Jan Graubner.
Publikováno: 1. 7. 2014 12:00

Olomouc: „Poznal jsem ho jako seminarista. Byl pro nás nejen učitelem zpěvu, ale především Božím člověkem, Božím přítelem, který měl své kouzlo a vnitřní autoritu. Už tehdy mě u něj zaujala zvláštní harmonie duchovního života a práce, modlitby a umělecké tvorby. Harmonie, která obsahovala i napětí ideálu a reality, božského i lidského, svobody i zakořenění, harmonie plná skutečného života, a proto tak blízká a přitažlivá,“ popisuje arcibiskup Graubner.

Mons. Josef Olejník se narodil 1. července 1914 ve Strání-Květné. Po studiu na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži a na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci byl 5. července 1938 vysvěcen na kněze. Rok kaplanské služby strávil ve Vsetíně a poté odešel do Říma, kde na Papežském institutu posvátné hudby studoval gregoriánský chorál a získal licenciát z kompozice posvátných zpěvů.

Olejníkův vroucí vztah k liturgii je projevem jeho lásky k Bohu. (…) On potřebuje vyzpívat Boží chválu a nechat jí prozářit lidský život se vším, co přináší. Nepěstuje umění pro umění. Pro něj umění plní své poslání jedině tehdy, když slouží k slávě Boží,“ zmiňuje se arcibiskup Graubner a všímá si také významu, jaký v Olejníkově tvorbě mělo Boží slovo: „Text pro něj není jen příležitostí k hudební tvorbě, odrazovým můstkem a příležitostí k vlastnímu uměleckému vyjádření, ale on jako umělec pokorně stojí pod Božím slovem a uměleckou tvorbu používá jen jako nástroj k účinnému zprostředkování Božího slova.“

Po ukončení studia odjel P. Olejník do Anglie a vstoupil do československé exilové armády, v níž strávil následujících devět měsíců a zažil zde i konec druhé světové války. Po návratu do vlasti byl ustanoven vicesuperiorem kněžského semináře v Olomouci, lektorem Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty a zároveň kaplanem v blízkém kostele sv. Michala. Po zrušení semináře v roce 1950 působil v různých farnostech moravského pohraničí, nejdéle v Andělské Hoře, kde vzniklo známé mešní ordinarium. Od roku 1968 učil na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci a pak v Litoměřicích, než ho komunistický režim zbavil státního souhlasu a v roce 1975 poslal do důchodu.

Hned po Druhém vatikánském koncilu se věnoval českému zpěvu v obnovené liturgii,“ připomíná Olejníkovy zásluhy arcibiskup Graubner a vyjmenovává: „Skládal mešní ordinária i propria, kompletní řadu responsoriálních žalmů pro všechny formuláře liturgického roku, všechny nedělní a slavnostní nešpory. Neúnavně jezdil po farnostech a nacvičoval zpěvy, pomáhal hlouběji chápat a prožívat bohoslužbu jako součást života i pramen posvěcování. (…) Vděčíme mu za lásku ke krásné liturgii, kterou dovedl předat mnohým žákům jak z řad kněží, tak varhaníků a zpěváků.“

V roce 1990 v rámci rehabilitace získal P. Olejník docenturu a vrátil se na fakultu. Byl jmenován papežským prelátem, získal ocenění České biskupské konference a města Olomouce. Až do posledních dnů svého života komponoval a také řídil chrámový sbor ve městě Velká Bystřice na Olomoucku, byl rovněž vyhledávaným duchovním vůdcem a zpovědníkem. Zemřel ve Šternberku krátce po svých 95. narozeninách, v sobotu 11. července 2009.

(Citace převzaty z: Jan Graubner: Kněžské osobnosti, Matice cyrilometodějská 2010)

Autor článku:
Jiří Gračka

Související články