Kázání kardinála Dominika Duky na Národní pouti rodin

Přinášíme kázání, které dnes (30. srpna 2014) pronesl kardinál Dominik Duka během Národní pouti rodin ve Žďáru nad Sázavou.

Často slyším, proč vy katolíci stále mluvíte o manželství a o rodině. Myslím, že důvodů je k tomu víc než dost. Česká biskupská konference uveřejnila v souvislosti s podzimní biskupskou synodou v Římě O rodině aktuální prohlášení, které je na webových stránkách a tak není nutné ho zde opakovat. Ve své homilii se chci obrátit ke stránkám Knihy knih - Bible. Jak jsme četli v Genesi, člověk se neobjevuje náhodou, má své místo na zemi a to znamená i ve vesmíru. Přichází na svět v bipolární podobě muže a ženy. Napříč celou Biblí čteme rodokmeny, genealogie. Člověk si je vždy vědom svého otce a matky, tj. rodiny. Nejenom v Bibli, ale v celé iberoamerické společnosti příjmení člověka prozrazuje rodové jméno otce i matky. Tak je tomu i ve východoslovanské tradici. Ve všech kulturách tento fakt potvrzují dynastické genealogie. Na úsvitu naší historie jsou to Bořivoj a Ludmila, kteří jsou v naší kulturní i náboženské historii zastoupeni rovnoprávně. Rodina se vynořuje od počátku naší kulturní historie. Snad nám to může připomenout i Homér: „Není lepšího daru, než žije-li muž a žena jako jedno tělo a duše v rodinném kruhu“.

Kde se objevuje útok na rodinu a na manželství? Tam, kde je člověk izolován a zotročován. Vzpomínám na jedinečné kázání Otce Timothy Radcliffa v Mexiku, kdy hovořil o osudu černošských otroků v Latinské Americe. Prvním krokem bylo rozbití rodin, tak tomu bylo ve všech totalitách. Nebude jistě bez příčiny, proč v komunistickém Manifestu čteme o přežití se a zániku rodiny a o společném vlastnictví žen. Ne, nepřeslechli jste se! A to spolu s likvidací práva rodiny na výchovu, jak to také uskutečňovaly Republiky rad na území Ruska, Maďarska i Slovenska v revolučním závěru první světové války. Tímto způsobem, bez rodiny a manželství, usiloval nacismus o čistotu rasy. Mnohé z těchto idejí o zániku manželství a rodiny jako nefunkční vývojové formy přenesla frankfurtská škola během svého exilu do USA. Tyto a podobné ideje odporující přirozenému vývoji, jako i kulturní a společenské tradici, přicházejí koncem šedesátých let jako sexuální revoluce na starý kontinent, aby rozvrátily stávající mravní a duchovní řád. Toto úsilí však není minulostí!

Křesťanství stojí a padá s pojetím rodiny. Rodina je prostor pro početí a zrození člověka. Vlastně tak vzniká z manželství rodina. Je místem jeho lidské, duševní a duchovní formace. Rodina je místo, kde jsme poznali lásku. Z lásky a ze setkání muže a ženy jsme přišli na tento svět. Rodina je místem našeho bezpečí, růstu a obdarování. Chceme-li mluvit o Bohu, pak rodina je místem setkání s ním. On je filantropos, milující člověka, jak čteme o Vánocích při půlnoční mši sv. z Listu Židům. Rodina je také náročným místem, kde se odpovědnost snoubí s láskou a láska s pravou svobodou, bez individualistického a hedonistického sobectví.

Jak se nám dal poznat Bůh neviditelný a nepředstavitelný? Ano, nelze jinak odpovědět, než v otevřenosti náruči svého Syna Ježíše Krista.

Současná snaha o odstranění kříže z veřejných prostor v sobě ukrývá nejen popření rodiny, ale popírá skutečné plnohodnotné lidství v lásce, svobodě a důstojnosti. Z kříže přeci zazněla slova o matce a otci. Dokonce v tom pořadí, jak jsme se i my učili oslovovat svou mámu a tátu. Nejprve se Kristus obrací na matku („Ženo, hle tvůj syn!“… a synu, který tu zastupuje lidstvo, svěřuje matku: „Hle, tvá matka!“ Jan 19, 26-27), pak se obrací na otce („Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Lk 23,46).

Tedy spolu s odstraněním kříže jsou odstraňovány i pojmy matka a otec. Jak porozumí člověk této nové společnosti, celé naší kultuře?! Vždyť celý poklad literatury, jak poezie, tak prózy, výtvarného umění, by se stal bez pojmu matka a otec neznámou zemí. Co nám říká moderní současná věda o dítěti, o jeho růstu a formování harmonického člověka? S jakou jasnozřivostí předpověděl ohrožení budoucnosti rodiny Aldous Huxley v románě Zánik civilizace. Plánovaný zánik rodiny je větší a bolestnější skutečnost než jakákoliv hospodářská krize. Je to jakoby „civilizační nukleární válka“, po které by zůstala společnost ve stadiu Hirošimy po atomovém výbuchu.

Odcizený a životního smyslu zbavený atomizovaný jedinec neprožívá lehkost bytí, ale utíká do iluzí zapomnění a utopií. Snad může takto vyděděným mladým mužům i ženám pomoci výrok, či rada Franze Kafky: „Oženit se, založit rodinu, přijmout všechny děti, jež přijdou, zachovat je na tomto nejistém světě, a dokonce, bude-li to možné, je trochu vést, to je podle mého přesvědčení nejzazší meta, jíž může člověk dosáhnout.“ Těm, kteří hledají lásku, by mohla pomoci rada Karla Čapka, aby se někdo snad nedomníval, že naše řeč je pouhým církevnickým ptydepe, tedy: „Láska v manželství a rodičovství je teprve láskou v její celistvosti.“

Ne, opravdu se nesmíme mýlit, že náš duchovní život a církev obnoví a posílí tzv. částečné církevní restituce církevního majetku, což není nic jiného, než postupné ukončení financování provozu církví státem. My, nejen církev, či církve, ale celá společnost potřebujeme restituci manželství a rodiny, jinak nám hrozí ne krize, ale pohroma.

Díky všem iniciativám, jak jednotlivcům a hnutím, tak i politikům, kteří usilují o podporu rodiny. Snad je povzbudí slova autorky Babičky: „Zdárná rodina je ten nejkrásnější dar Boží. Já bych ji přirovnala k naladěné lyře: každá struna jiný tón, a přece vspolku nejčistší souhlas.“

Na závěr snad patří slova papeže Františka adresovaná Kongresu o rodině v Panamě z 6. srpna tohoto roku: „I přes její trýznivé problémy a naléhavé potřeby je rodina „centrem lásky“, kde kraluje zákon úcty a sdílení a které je schopno odolat útokům manipulace a vlády světských „center moci“. V rodinném kruhu se člověk přirozeně a harmonicky integruje do lidské skupiny a překonává falešnou opozici mezi jednotlivcem a společností. V lůně rodiny nikdo není skartován: starému člověku i dítěti se dostává přijetí. Kultura setkání a dialogu, otevřenost solidaritě a transcendenci mají v rodině svoji kolébku“.

Doufám, že tato naše úvaha nám dovoluje připomenout i slova Druhého vatikánského koncilu o rodině, jako základní buňce společnosti a církve. Kéž nám v péči o ni pomáhá a za nás se přimlouvá u nebeského Otce matka našeho národa svatá Ludmila a chrání nás Palladium země České Panna Maria.

Amen

+Dominik kardinál Duka

(ilustrační foto: Roman Albrecht)