Arcibiskup Graubner se ohlíží za biskupskou synodou

Ve dnech 5.–19. října 2014 se v Římě uskutečnilo třetí mimořádné zasedání biskupské synody na téma Pastorační výzvy pro rodinu v podmínkách evangelizace. Naši zemi na něm zastupoval místopředseda České biskupské konference a olomoucký arcibiskup Jan Graubner. V následujícím textu se svěřuje se svými postřehy ze zasedání a představuje také některé úkoly v oblasti pastorace rodin.

Úvodem chci poděkovat všem, kteří provázeli synodu svým zájmem a modlitbou, mnozí i obětí a postem.

Na zasedání jsem mluvil o duchovním doprovázení manželů. Více či méně úspěšně se snažíme lidi připravovat na svatbu, ale tou to často končí. Svátost manželství přitom není jen záležitostí svatebního dne, ale celého společného života. Je třeba rozvinout mystagogii této svátosti. Manželé potřebují jak doprovázení knězem či zkušeným manželským párem, tak společenství rodin, kde si vyměňují zkušenosti a vzájemně se podpírají.

Hned v sobotu 4. října večer jsem se na Svatopetrském náměstí účastnil vigilie. Kromě tisíců přítomných bylo v té chvíli modlitbou spojeno 70 % italských farností, v nichž se současně konaly modlitby za synodu. Opakovaně jsem si uvědomoval, že u nás chybí síť laických sdružení rodin, s níž by biskupové mohli počítat.

V prvním týdnu promluvilo v plénu více než 180 delegátů s limitem čtyři minuty a ve volné diskusi, kde byl limit tři minuty, 80 účastníků. Své zkušenosti a příspěvky přednesli taky pozvaní laici a účastníky pozdravili hosté z různých církví. V druhém týdnu se diskutovalo v jazykových skupinách nad textem, který vypracovala skupina odborníků z přednesených příspěvků. Tento text nebyl dobře připraven a vyvolal zbytečné diskuse a kritiky. V pracovních skupinách byl pak přepracován. I když v diskusi nechybělo napětí, viděl jsem krásná srdce horlivých pastýřů. Šlo o společné setkání pastýřů s Bohem, naslouchání Bohu i sobě navzájem, společnou modlitbu a hledání Boží vůle.

Šťastná rodina stojí na vztahu s Bohem

Mimořádnou pozornost věnovala synoda těm, kteří jsou vyloučeni z plného společenství života církve, z přijímání svátostí, a také prevenci, přípravě a doprovázení. Prezentace problémů i návrhů na řešení byla opravdu pestrá. Jiná je situace v Evropě, kde rodinu oslabuje podlehnutí ekonomickému způsobu života, vyžadujícímu např. flexibilitu v zaměstnání a častý pobyt mimo domov. Jiná je situace tam, kde chudí jdou nuceně za prací do světa. To nemluvím o četných místech, kde je válka, nespočet dětských bezdomovců, právo šaria, nebo tlak světových organizací na nejchudší země, kdy se finanční pomoc podmiňuje přijetím umělého omezení porodnosti.

Vedle extrémních sociálních podmínek je podle většiny biskupů hlavním kořenem rodinných problémů nedostatek víry. Nejde jen o náboženskou vzdělanost, která je v celosvětovém měřítku velmi malá, nebo o zbožnost, která je někde i tradičně velmi silná, ale o skutečný život s Bohem. Tady je velký prostor pro evangelizaci. Chybí-li v životě člověka nebo v jeho rodinných vztazích Bůh, který je Láska, pak chybí to podstatné, na čem stojí šťastná rodina. Zazněla i krásná svědectví. Máme se učit i od misijních zemí, v nichž církev roste a dokonce lidé z jiných náboženství se chodí od křesťanů učit budovat hezké rodiny. Biskupové poukazovali na mnohé krásné rodiny, kterým je třeba děkovat a podpořit je. Je za co Bohu vzdávat chválu.

Práce pro rodiny i s rodinami bude dost

Materiál, který je výsledkem letošní synody, bude základem pro jednání příští synody. Jistě se budou hledat konkrétní kroky pomoci rodinám, které například nemohou ke svátostem. Mnohé ale můžeme začít hned. Myslím, že u nás děláme řadu dobrých věcí např. v rodinných centrech, poradnách a přípravách snoubenců či školách partnerství pro mládež, nebo ve společenství vdov. Mnoho věcí bychom ale měli teprve rozvinout.

Nemůžeme například jen pracovat pro rodiny, ale musíme je zapojovat, nechat je pracovat pro jiné, rozvinout misijního ducha. V mnoha zemích je naprosto běžné, že věřící rodiny jsou zapojené do různých hnutí a společenství, kde pracují nejen pro sebe navzájem, ale i pro okolní svět.

Lidé by měli více zvát kněze do rodin, ne na oslavy, ale ke společné modlitbě a povídání o Bohu, o předávání víry dětem atd. Rodiny by měly aktivněji vytvářet farní společenství jako velkou rodinu, protože to zpětně pomůže i jim a jejich dětem. Farní společenství by mělo nabízet větší prostor pro ty, jejichž rodiny jsou zraněné, neúplné či neodpovídají křesťanským představám. Právě jejich přijetí a zapojení do živého společenství církve jim může pomoci objevit křesťanské hodnoty, nebo pomoci uzdravit stará zranění.

Měli bychom podpořit vznik rodinných sdružení a budovat jejich členské základny. Dělat formační kurzy animátorů rodin, jako máme animátory mládeže. Bylo by dobré propojit stávající hnutí a společenství zabývající se rodinou. Upřednostnit ty, které mají zdravou a silnou rodinnou spiritualitu.

Měli bychom vytvořit asociaci sdružení s velkou členskou základnou, aby měla větší vliv na prosazování rodinných hodnot ve společnosti a politice. Nesmíme mlčet, když jsou např. rodiny znevýhodňovány, ba trestány za jejich službu společnosti, když jsou ekonomicky zvýhodňováni ti, kteří odmítají svatbu a neposkytují dětem dostatečnou stabilitu rodinného zázemí. Práce bude dost. Jen s chutí do toho.

Jan Graubner

(Foto: Osservatore Romano; mezititulky redakční)