Kardinál Duka na úvod mše ke cti sv. Anežky

Přinášíme text úvodního přivítání kardinála Dominika Duky na sobotní (15. listopadu 2014) dopolední mši svaté ku cti svaté Anežky České a připomínce 25 let svobody. Naleznete ji níže a v plném znění.

Vážení přítomní, drazí přátelé, sestry a bratři v Kristu zde v katedrále sv. Víta, jako i u televizních či rozhlasových přijímačů, je na mně abych vás přivítal.

Jsem rád, že tuto mši svatou bude sloužit kardinál Pietro Parolin, státní sekretář a dnes i zvláštní legát papeže Františka, jehož pozdravy přináší.

Vítám pana prezidenta a zvlášť srdečně vítám paní Dagmar Havlovou. S lítostí však nemohu přivítat prezidenta Václava Havla.

Dále vítám členy vlády České republiky a naší politické reprezentace, jako i všechny poutníky, kteří přišli ze všech koutů naší země, ale i odjinud.

Zvlášť srdečně vítám předsedu Slovenské biskupské konference, arcibiskupa Stanislava Zvolenského, jehož přítomnost ukazuje na fakt, že listopadové dny roku 1989 se odehrály v Československu a že kanonizace svaté Anežky nebyla jen záležitostí Čechů a Moravanů.

Vítám široce zastoupený pražský diplomatický sbor v čele s jeho doyenem, arcibiskupem Giuseppe Leanzou, který je s námi u oltáře.

Jsem rád, že mohu přivítat početnou skupinu akademických funkcionářů, rektorů a děkanů spolu se studenty, a starší generaci, stále živou a pro naši paměť významnou, totiž politické vězně, členy 2. a 3. odboje.

Vítám zástupce Orlů, Skautů a dalších organizací mládeže.

Vítám spolubratry biskupy, kněze, řeholní rodiny; výčet by nebral konce. Znovu tedy srdečně vítám všechny a každého.

Přišli jsme do pražské katedrály, která je symbolem kontinuity a vítězících idejí našich dějin, abychom tu poděkovali za velké dary, kterých se nám dostalo před pětadvaceti lety. Abychom poděkovali Bohu, který je Tvůrcem, Soudcem a Spasitelem lidstva. Poděkovali našim národním patronům v čele se svatým Václavem; dnes ale především sv. Anežce. Nenarodili se svatými, svatými se stali svou statečnou věrností Kristu a důslednou obhajobou pravdy a spravedlnosti.

Naše úcta a věrnost se obrací ke všem, kdo v jejich šlépějích bojovali a umírali za svobodu naší země. Nesmíme dnes zapomenout na odvahu studentů před 75 roky, na oběti z doby války, na studenty z února 1948, na oběti hrůzných let padesátých, na ty, kdo stáli pevně v rozplizlém a mravně devastujícím období normalizace, ani na další generaci studentů, kteří se před pětadvaceti lety opět s mladou nadějí v budoucí život vystavili možné smrti a pozvedli naši vlajku, svíce rozumu a klíče zdravých tradic, aby jimi otevřeli brány do nadějnější budoucnosti.

Nedejme se zmýlit. Listopad nespadl z nebe, ani se jen tak sám od sebe nestal. Svoboda, které jsme znova nabyli, byla těžce vykoupena. Nejsme tu shromážděni proto, abychom tak či onak pokrytecky vzpoměli na minulost, řekli: Máme to za sebou, udělejme tlustou čáru a začněme znova. Jsme tu proto, aby při takovém škrtu nebyla proškrtána naše nedávná historie, aby se stala hezkou bez „zbytečných malicherností“ jako Valdice, Mírov, Jáchymov, Ruzyně, Pardubice, Jihlava, Leopoldov, Želiezovce a bez „marginálních jmen“ těch, kteří platili svými životy a svobodou. Dr. Horáková, generál Heliodor Píka, student Bacílek, farář Toufar a stovky dalších rolníků a statečných odbojářů. Jsme tu proto, abychom si ujasnili jejich odkaz a přihlásili se ke své odpovědnosti. Nebudeme zde bilancovat uplynulých 25 let, o to se postarají jiní a jinak, ale musíme se zamyslet nad hodnotami, které jsme v listopadu uviděli, ale které nám zase mizí. Přitom nemůžeme upadnout do žádného anonymního „my“ a „oni“, ale musíme se podívat každý sám do sebe.

Je nám jasné, že svoboda musí mít cíl a vyžaduje občanskou kázeň, aby se nezvrhla v chaos? Je nám jasné, že demokracie má svůj řád a není to jen nějaké „šplouchání v davech“ a hádky o skupinové zájmy? Jsme si vědomi, že dochází k odlidšťování člověka? Že člověk bez jasných morálních kritérií se nemůže ani orientovat ani bránit? Přemýšlejme o tom. A nenechávejme to napotom. Začněme teď, tady a přiznejme si zcela věcně, co jsme každý osobně dlužen sobě, druhým lidem, národu, padlým, Bohu.

(foto: Martina Řehořová, Člověk a víra)