Naše Velikonoce

Velikonoční zamyšlení P. Jana Gerndta.

Těžko říci, který ze tří velikonočních dní, tzv. tridua, je nejdůležitější, nebo který je opravdovým vrcholem. Církve vzešlé z protestantské reformace obracejí pozornost spíše k Božímu slovu než k Eucharistii a kladou značný důraz na ospravedlnění člověka před Bohem, proto slaví jako největší den Velký pátek a na rozdíl od Katolické církve toho dne neukládají půst.

Z hlediska katolické věrouky a liturgické praxe lze říci, že všechny tři dny, každý svým způsobem, mají pro nás nekonečnou důležitost. Na Zelený čtvrtek se nám Pán Ježíš vydal na věčné časy za pokrm a nekrvavě tak anticipoval svou krvavou oběť na kříži, a my ji zase post-cipujeme při každé mši svaté. Nebudete-li jíst tělo syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít sobě život. O Velkém pátku se neanticipuje ani nepostcipuje to, co se přímo děje: On za nás umírá, on vzal na sebe hříchy světa, on dnes zaplatil svým životem výkupnou cenu za naše věčné spasení. Proto se neslouží na Velký pátek mše svatá. Pak je jakási pauza, odpočinutí, které znázorňuje ticho Bílé soboty, aby po předestření všech předchozích událostí dějin spásy, které přinášejí čtení Starého Zákona, osvítilo a obnovilo Kristovo vzkříšení ta Boží díla, která byla zastřena stavem hříchů lidstva.

Židovské velikonoce předestíraly před věřící veliké Boží skutky, které Hospodin učinil pro záchranu svého národa. Křesťanské velikonoce pojímají do sebe to, co slavili Židé, ale ukazují, že dílo Boží vůči lidstvu vyvrcholilo posláním Ježíše Krista. Co mělo význam, řekli bychom na národní úrovni, to rozšířila Kristova oběť na Kalvárii na celé lidstvo. Jak řekl velekněz Kaifáš: Je lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ. On to myslel v okamžitém významu: zabitím Ježíše uklidníme rozjitřené nálady a Římané nás nechají na pokoji. Ale pravý význam této věty zní: Jeden člověk, Kristus Ježíš, zemře za všechny lidi, aby lidstvo mohlo žít pokoji s Bohem.

Přejme si, abychom oživili v sobě vědomí, že i my jsme zasazení do Božího záchranného plánu. Že i na nás Bůh myslí a s námi počítá v rámci toho, k čemu nás poslal. Na něco jiného potřeboval Noema, na něco jiného Abraháma, na něco jiného Eliáše. A na něco jiného, originálního, potřebuje nás. Uvědomme si také, že nás začlenil do mystického těla Církve, že tedy navazujeme na ty, kteří tu byli před námi, spolupracujeme s těmi, kdo jsou vedle nás a kolem nás, a připravujeme půdu těm, kteří přijdou po nás. Žádný z nás není ostrovem, žádný z nás nežije ani neumírá sám sobě.

P. Jan Gerndt

(foto: Paul Lawrence)