Na Kubě byli pozváni i disidenti. Církev žádala propuštění vězňů

Během letu z Kuby do Spojených států amerických odpovídal papež František na otázky novinářů. Přinášíme rozhovor v plném znění.

Rosa Miriam Elizalde (Cubadebate): Myslím, že má otázka se dá i trochu předvídat. Ráda bych věděla, jaká byla vaše kritéria embarga Spojených států vůči Kubě a zda budete hovořit na toto téma před Kongresem USA.

„Otázka embarga je součástí probíhajících jednání. To je veřejně známá věc – mluvili o ní prezidenti obou zemí. Toto veřejné téma se ubírá stejným směrem jako nynější úsilí o dobré vztahy. Je mým přáním, aby se dospělo k dobrým výsledkům a shodě, uspokojivé pro obě strany. Co se týče postoje Svatého stolce vůči embargu obecně, mluvili o něm předchozí papežové. Existuje přesně vymezená a spravedlivá sociální nauka církve o této otázce, ke které odkazuji. V souvislosti s Kongresem Spojených států mohu říci, že řeč je vypracovaná, ale nemohu o ní hovořit (smích). Budu mluvit na dané téma – nikoli o kubánské otázce, nýbrž všeobecně o dvoustranných a vícestranných smlouvách, které jsou známkou pokroku ve vzájemném soužití. O tomto konkrétním tématu kubánského embarga se v proslovu nezmiňuji.“

Rosa Flores (CNN): Slyšeli jsme, že více než 50 disidentů bylo zatčeno u nunciatury, protože se s vámi chtěli setkat. První otázka je: Setkal byste se s disidenty rád? A kdyby k takovému setkání mělo dojít, co byste jim řekl?

„Především nemám zprávy o tom, že se něco takového stalo! Opravdu o tom nevím! Obě otázky spíše spadají do futurologie. Líbilo by se mi, kdyby k setkání došlo, protože se rád setkávám se všemi lidmi. Zejména protože si myslím, že všichni lidé jsou po právu Božími dětmi. Za druhé proto, že setkání s jakýmkoli člověkem pokaždé obohacuje. Pokud si ještě přejete, abych mluvil o disidentech, mohu uvést něco velmi konkrétního. Za prvé bylo zřejmé, že nebudu poskytovat žádné audience, protože o audienci požádali nejenom disidenti, ale také lidé z jiných oblastí, včetně několik hlav států. Byl jsem však na návštěvě určité země, která nepředpokládala jiné audience. Za druhé z nunciatury se zatelefonovalo několika lidem, kteří jsou členy oné disidentské skupiny. Nuncius jim měl sdělit, že se s nimi rád setkám při příchodu do katedrály v Havaně, kde jsem se setkal se zasvěcenými osobami. Měl to být pozdrav a ten se opravdu uskutečnil. Ovšem při onom pozdravu se nikdo jako disident nepřihlásil, a proto nevím, zda tam byli či nikoli. Pozdravil jsem všechny přítomné, zejména nemocné, lidi na vozíčku. Jako disident se nikdo nepředstavil, ale z nunciatury skutečně vzešlo ono telefonické pozvání k letmému pozdravu…Nevím, co konkrétního bych disidentům řekl, protože bych rád celému světu říkal krásné věci. To, co člověk vysloví, přichází v daném okamžiku.“

Silvia Poggioli (National Public Radio, USA): Během desetiletí, v nichž byl u moci Fidel Castro, kubánská církev velmi trpěla. Během svého setkání s Fidelem jste měl dojem, že se trochu kál?

„Kajícnost je cosi velmi niterného, je to věc svědomí. Při setkání s Fidelem jsme mluvili o jezuitech, které znal. Přinesl jsem mu totiž darem také knihu o. Llorenteho, jezuity, který byl jeho velkým přítelem, a také cédéčko s nahrávkami jeho přednášek. Dále jsem mu věnoval dvě knihy o. Pronzata, které jistě ocení. Mluvili jsme tedy o těchto tématech a dlouze také o encyklice Laudato si´, protože projevil velký zájem o ekologii. Nebylo to příliš formální, nýbrž spíše bezprostřední setkání, kterého se účastnili jeho příbuzní a mí průvodci, včetně řidiče. Byli jsme ale od sebe trochu vzdáleni, takže jsem mluvil s Fidelem a jeho manželkou tak, že to ostatní neslyšeli. O minulosti jsme nemluvili – kromě jeho minulosti v jezuitské koleji, tamních jezuitech, stylu práce, který po něm vyžadovali…“

Gian Guido Vecchi (Corriere della Sera): Vaše úvahy a kritiky ohledně špatnosti světového ekonomického systému, obchodu se zbraněmi, jsou také nepohodlnými obžalobami, ve smyslu, že se dotýkají velmi silných zájmů. Před touto cestou se objevily dosti bizarní úvahy určitých sfér americké společnosti, které se dokonce ptaly, zda je papež katolíkem… Již dříve zde byly diskuze těch, kdo hovořili o „papeži komunistovi“. Co si o těchto úvahách myslíte?

„Jeden přítel kardinál mi vyprávěl, jak se za ním dostavila velice znepokojená paní. Silně věřící katolička, trochu upjatá, ale velmi dobrá katolická žena. Zeptala se ho, zda je pravda, že Bible mluví o Antikristu. Vysvětlil jí, že se o něm mluví v knize Zjevení. Paní se ptala dál, jestli Bible také mluví o antipapeži. Kardinála zajímalo, proč se na to ptá? „No protože jsem si jistá, že František je antipapež“, zněla odpověď. A z jakého důvodu?, chtěl dále vědět onen kardinál. „Nenosí totiž červené boty“, zdůraznila ona paní… Co se týče bytí či nebytí komunistou: Jsem si jist, že jsem neřekl o nic víc, než co stojí v sociální nauce církve. Při poslední tiskové konferenci mi jedna vaše kolegyně řekla, že jsem podal ruku hnutím alternativní ekonomiky. Dotazovala se, jestli mne v tom církev bude následovat. Odpověděl jsem, že v tomto případě já následuji církev. A věřím, že se v tomto ohledu nemýlím, že jsem neuvedl nic, co by nestálo v sociální nauce církve. Možná můj výklad těchto otázek vyvolal v někom dojem, že jsem o něco levicovější, ale to je interpretační omyl. Mé učení o všech těchto otázkách, encyklika Laudato si´, nauka o ekonomickém imperialismu jsou totožné se sociální naukou církve. A pokud je nutné, abych tu odříkal Krédo, jsem ochotný to udělat.“

Jean-Louis de la Vaissière (France Presse): Během své poslední cesty do Latinsjké Ameriky jste silně kritizoval liberální kapitalistický systém. Zdá se, že na Kubě nebyla vaše kritika komunistického systému tolik přísná, byla mnohem „měkčí“. Proč tyto rozdíly?

„V promluvách, které jsem vyslovil na Kubě, jsem stále poukazoval na sociální učení církve. To, co se má změnit, jsem označil zcela jasně, a nikoli nahodile či zjemněle. Co se týká kritiky dravého kapitalismu, neřekl jsem více, než co jsem napsal v dokumentech Evangelii gaudium a Laudato si´. Nemyslím si, že bych řekl něco více, pokud ano, tak mi to připomeňte. Vyslovil jsem to, co je napsané, a je toho dost. Odpovídám stejně jako vaší kolegyni – vše je součástí sociální nauky církve. Cesta na Kubu měla především pastorační ráz a obracela se ke katolickému společenství, křesťanům, ale také k lidem dobré vůle. Mými hlavními příspěvky proto byla kázání. Také při setkání s mladými lidmi, kde byli věřící z různých náboženství i nevěřící, jsem mluvil o naději. Povzbuzoval jsem je k dialogu, společné cestě, hledání toho, co spojuje, a nikoli toho, co rozděluje, ke stavbě mostů… Mluvil jsem spíše pastoračním jazykem. V encyklice se projednávaly odbornější věci, včetně témat, která jste zmínil. Pokud si opravdu vzpomínáte na nějaká silná slova z minulé cesty, řekněte mi je, protože já už si je opravdu nepamatuji!“

Nelson Castro (Radio Continental): Otázka se vrací k tématu disidentství, a to ve dvou vrstvách. Proč bylo rozhodnuto nepřijmout disidenty? A za druhé: Jeden člověk se k vám přiblížil a byl odsunut a následně zatčen… Má otázka zní: Bude hrát církev roli v hledání otevření se politickým svobodám, a to vzhledem k úloze, kterou sehrála i ve vztazích mezi Kubou a USA? Jedná se o téma svobod, které je problémem pro ty, kdo mají na Kubě jiný názor. Jakou úlohu přikládá Svatý stolec místní církvi při utváření kubánské budoucnosti?

„Opět tu zaznělo – nepřijmout je… Nepřijal jsem nikoho na soukromé audienci. To platilo pro všechny, včetně hlav států. S disidenty žádný kontakt nenastal a k jejich chování už jsem se vyjádřil…Kubánská církev vypracovala seznam vězňů, pro které žádá o amnestii. Omilostnění bylo uděleno více než třem tisícům vězňů, jak mi řekl předseda Kubánské biskupské konference. O dalších případech se jedná. Kubánská církev pracuje na tom, aby se poskytovala amnestie. Někdo mi řekl, že by bylo pěkné odstranit doživotní trest, který je vlastně skrytým trestem smrti, jak jsem veřejně řekl v promluvě k evropským právníkům. Zatím je to hypotéza. Dalším návrhem je udělovat všeobecnou amnestii každý rok nebo dva roky. Církev v tomto směru vždy pracovala a nadále pracuje. Tím neříkám, že ony tři tisíce omilostněných byly všichni z církevního seznamu. Církev ale veřejně požádala o amnestii a bude to nadále dělat.“

Rogelio Mora (Telemundo): lékař navštěvuje nemocné a ne zdravé. Za méně než 20 let navštívili Kubu tři papežové. Dá se to chápat, jakoby ostrov trpěl nějakou nemocí?

„Nedá. Historicky první návštěvu vykonal Jan Pavel II. Byla to normální návštěva, protože navštívil mnoho zemí, včetně těch, které odporovaly katolické církve. Druhým byl papež Benedikt a také jeho návštěva byla součástí běžného normálu. Moje cesta byla trochu náhodná. Původně jsem totiž zamýšlel vstoupit do Spojených států amerických přes Mexiko; jako první mne napadla mexická hranice Ciudad Juarez. Ovšem cesta do Mexika bez návštěvy Panny Marie Guadalupské by byla políčkem. Mezitím se však něco přihodilo – po ročním diplomatickém procesu bylo vloni 17. prosince ohlášeno obnovení diplomatických vztahů mezi Spojenými státy a Kubou. Proto jsem si řekl, že do Spojených států pojedu přes Kubu. To byl důvod mé volby, a nikoli nějaká zvláštní nemoc. Nevykládal bych nicméně kubánské papežské návštěvy v tomto smyslu. Existuje více zemí, které navštívili oba předchozí papežové, a některé z nich jsem navštívil také já. Kupříkladu Brazílie, kterou Jan Pavel II. navštívil třikrát nebo čtyřikrát, aniž by něčím výjimečným trpěla. Jsem rád, že jsem se setkal s kubánským lidem a křesťanským společenstvím. Dnešní setkání s rodinami bylo velmi krásné. Velmi krásné!“

(překlad textů odpovědí: Jana Gruberová, Vatikánský rozhlas)