IUPAX: Mysleme na etický rozměr městského plánování

Rada Iustitia et Pax (IUPAX) tentokráte přichází se stanoviskem k urbanismu našich měst. Dbejme na etický rozměr městského plánování, vyzývají. Text zveřejňujeme v plném znění.

Etický rozměr městského plánování

Developerská výstavba je dnes stále silnější téma veřejné debaty – staví se velké kancelářské, obytné či obchodní soubory. Soukromí developeři maximálně vytěžují území, často na úkor okolních obyvatel. Mizí zeleň, místa setkávání a rekreace, výhledy; přetěžuje se doprava, nedostává se míst ve školkách a školách. Zisky z výstavby jsou soukromé, následky musí řešit z našich daní veřejná správa. Obchodní centra si do svých pasáží přetahují to zajímavé z veřejného prostoru – promenády, sezónní a sváteční trhy. Platí přitom jejich pravidla – kdo je nuzně oblečený, nesmí vstoupit, neplatí zde petiční právo, nejde vytáhnout fotoaparát.

Je to tím, že developeři jsou zlí nebo neslušní? Je vina jen na nich? Jak to, že v západních zemích je situace jiná? Jsou tam developeři slušnější?

Nejsou. Velké firmy, zejména akciové společnosti, v rozmělněném rozhodování nemohou mít jasnou osobní morálku. To je rys dnešní doby po celém světě. Změnit to by znamenalo měnit základy uspořádání globální společnosti. Přitom však tatáž firma, která se ve Skandinávii chová s ohledem na sociální a životní prostředí, u nás obojí poškozuje a v rozvojových zemích může vysloveně ničit zdraví i životy obyvatel. Firmy se jednoduše chovají tak, jak jim to společnost dovolí. Kde existují jasná a vymahatelná pravidla, která obsahují ohled vůči slabším, životnímu prostředí, komunitě a kontinuitě kulturního dědictví, tam je firmy respektují. Kde neexistují, stává se příliš slušné chování konkurenční nevýhodou a ohleduplnější firmy jsou z trhu vytlačeny těmi agresivnějšími.

Rakouská, bavorská či vlámská města (záměrně uvádíme jako příklad země, kde právo a kultura rozhodování vychází z křesťanských tradic – jako u nás) pravidla mají a developeři je musí respektovat. Jsou to podrobné plány stanovující pravidla, podobná těm, kterým u nás říkáme regulační plány. Aby pravidla mohla zohledňovat potřeby co největšího počtu lidí, vznikají tyto plány v daleko větší míře v dialogu. Území pro development často města připravují ve své režii a prodávají developerům s řadou smluvně daných závazků, které se týkají kvality veřejných prostranství či finančního podílení na veřejné infrastruktuře. A zřetelně se ukazuje, že jsou-li jasná pravidla, developer rozumí, co se od něho očekává, a může tomu přizpůsobit svoji obchodní strategii. Firmy jsou tak vedeny ke slušnosti. Naopak v prostředí s nejasnými pravidly se mohou snažit těchto nejasností či absence pravidel využít a ten, kdo dokáže dané místo co nejvíce vytěžit (např. na úkor okolí či obecního rozpočtu), je odměněn největším ziskem. A v tom je u nás zakopaný pes.

V ČR samosprávy málo využívají možnosti, pro které je zákonná opora. Pomocí plánovací smlouvy je možno zajistit, aby se developer podílel na investicích do infrastruktury (silnice, školky a školy). Zástavbu je možno podmínit zpracováním regulačního plánu, který obsahuje jasná pravidla a je podrobnější než obvyklý územní plán. Pozemky, které mají být v budoucnu určeny k výstavbě, je možno nejprve vykoupit a zcelit, teprve pak v územním plánu určit k zástavbě, a díky tomu se ziskem prodat, přičemž si v kupní smlouvě vymínit podmínky, např. kvalitu veřejných prostranství. Nic nebrání samosprávám více zapojit obyvatele do tvorby plánů. To vše je možné, ale děje se to minimálně. Praha například už dva roky pracuje na novém územním plánu, kterému říká metropolitní. Má být velmi odlišný od minulých, ale utajování odlišné není. Veřejnost nezná žádné výstupy, ani není informována o tom, kdo, s jakým zadáním a za kolik připravil podklady pro řešení jednotlivých důležitých míst. V zadání je uvedeno, že má být územní plán méně podrobný a zároveň že podrobnější regulační plány mají vznikat jen ve výjimečně odůvodněných případech. Opačně je na tom Vídeň, kde bez regulačního plánu nelze postavit žádný větší dům. Je důsledek nebo náhoda, že Vídeň vede žebříčky v kvalitě života?

Zatímco na západ od našich hranic si samosprávy ve spolupráci s občany pomocí pravidel vychovávají developery ke slušnosti, u nás stále vyklízí prostor a iniciativu nechávají na developerech. Čí je vina, že u nás zdomácněla bezohlednost, korupce a vyhledávání klientelistických vazeb – developerů, občanů, nebo politiků volených pro spravování veřejného zájmu?  

Co pro to mohu udělat já?

Není to jen věc politiků. Každý z nás může sledovat, zda vůbec a jak transparentně samospráva tvoří plánovací dokumenty. Každý se může účastnit projednávání a tím na své volené zástupce dohlížet, ozvat se, pokud se dostatečně nepracuje na podrobných plánech. Každý může volit podle toho, jak který z politiků koná, každý může i sám kandidovat. Cesta ke spravedlivějšímu, ohleduplnějšímu a transparentnějšímu městskému plánování vede přes změnu kultury rozhodování – a ta nastane jen postupnou iniciativou většího množství jednotlivců, tedy každého z nás.

Václav Malý, biskup
Předseda rady Iustitia et pax ČBK

30. 9. 2015