JUPAX: Každé páté české rodině s více dětmi hrozí chudoba

Česká republika je považována za zemi s minimem chudobou stižených obyvatel, což bývá spojováno s malým příjmovým rozpětím. Obě tvrzení však mají k pravdě daleko, píše biskup Václav Malý, který je předsedou rady ČBK zabývající se lidskými právy a spravedlností Justitia et Pax. Text přinášíme v plném znění.

Česká republika je považována za zemi s minimem chudobou stižených obyvatel, což bývá spojováno s malým příjmovým rozpětím. Obě tvrzení však mají k pravdě daleko,

Chudoba mnohých českých rodin o sobě dává vědět právě v době zvýšených nákladů spojených se zahájením školního roku. Nejde jen o pastelky, cvičky, školní tašky či oblečení a obuv, ale především o úhradu zájmového vzdělávání v základních uměleckých školách, sportovních oddílech atp., na které rodičům nezbývají peníze.

Podle ČSÚ zhruba třetina domácností s dětmi v Česku vychází obtížně se svými příjmy. Mezi rodinami se třemi a více potomky je to zhruba 45 procent a u neúplných rodin dokonce 55 procent. Chudoba kvůli nízkému příjmu hrozí více než pětině rodin se třemi a více dětmi a téměř třetině členů neúplných rodin.  

Takzvaná příjmová chudoba hrozí každému desátému obyvateli Česka. Toto číslo je dlouhodobě stabilní a v rámci Evropy jde o docela dobrý výsledek. Ovšem podíváme-li se na něj detailněji, například na situaci neúplných rodin se dvěma a více dětmi, ukazatel roste na 44 procent, mezi úplnými rodinami se třemi a více dětmi pak na 22 procent. Hrozba příjmové chudoby se tedy týká přibližně 15 procent dětí do 18 let či sedmi procent seniorů.

Tato tzv. příjmová chudoba nemusí být údaj, který nejlépe odráží reálnou situaci. Nejde totiž jen o výši příjmů rodin, upozorňují sociologové, je třeba zohlednit také skladbu výdajů a reálnou možnost ušetřit na nárazové výdaje. Tento ukazatel však dosahuje obdobné hodnoty.

Je nutné také konstatovat, že platové nůžky jsou dnes u nás stejně rozevřené jako v Německu či Rakousku. Ve Skandinávii či Belgii a Francii jsou mzdy a platy dokonce vyrovnanější.

Ze sociologických průzkumů a statistických dat tak zřetelně vyplývá, že chudých lidí je sice u nás celkově možná méně či obdobně jako v jiných evropských zemích, ale varující je skutečnost, že početná vrstva rodin s více dětmi se pohybuje těsně nad hranicí chudoby. Chudoba a související sociální vyloučení poznamenává životy přibližně 200 000 občanů a další 1,5 milionu obyvatel se může mezi chudé propadnout s každou delší nemocí živitele či nutností pořídit náhradu za dosluhující vybavení domácnosti.

Tato situace jistě není optimální, zvláště když si uvědomíme, v jakém rozsahu jsou ohroženy děti a rodiny s malými dětmi. Jaké životní zkušenosti budou formovat jednou jejich vztah k penězům a především k ochotě dělit se s druhými?

Na základě zjištění ČSÚ velkou roli hraje náš sociální systém, resp. různé dávky a důchody. Kdyby se nevyplácely, na hranici chudoby by bylo 37 procent lidí. Při poskytování důchodů, ale bez dávek by byla míra chudoby 17,2 procenta. Je otázkou, zda je reálné zatížit státní rozpočet dalšími mandatorními výdaji.

Další otázkou, na kterou se snad ještě hůře hledá odpověď, je, zda zaměstnanci dostávají za svoji práci skutečně odpovídající odměnu. A zde nejde jen o soukromou sféru, ale např. pracovníky pomáhajících profesí od sociálních pracovníků po lékaře a učitele, kteří jsou převážně placeni z veřejných rozpočtů a mají zabezpečovat kvalitní vývoj a život člověka ve společnosti.

Někteří komentátoři soudí, že na zvýšení platů „státních“ zaměstnanců by se jistě prostředky našly, kdyby se dařilo např. profesionálněji zadávat veřejné zakázky a nedocházelo k jejich předražování a souvisejícímu korupčnímu jednání. To je jistě přesný postřeh. Každý, kdo postupuje podle zákona o veřejných zakázkách, by se měl cítit vázán nejen jeho literou, ale i jeho smyslem, tedy co nejúčelnějším nakládáním se společnými prostředky.

Dále je na místě uvést ještě další možnou cestu přispívající k řešení tohoto velmi komplexního problému. V některých obcích si občané založili nadační fondy právě na pomoc spoluobčanům v nouzi. Ukazuje se, že náklady na správu takového místního nadačního fondu jsou minimální, a také, že nemusí disponovat nijak velkým rozpočtem, aby dokázal opravdu pomáhat. Příspěvek na opravu auta pro invalidu, který se sám stará o dva školáky, stravné do školní jídelny, kurzovné do hudební školy, počítač pro středoškoláka či členský příspěvek do sportovního klubu nejsou nijak dramatické položky a přece účinně pomáhají. A co víc, vytvářejí v lidech v takovém místě oprávněný pocit sounáležitosti a vděčnosti.

Koneckonců všichni jsme byli alespoň někdy v životě nezaslouženě obdarováni, a tato pozitivní zkušenost patří ke kořenům křesťanství i evropské kultury. Vždyť kdo z nás se přičinil o to, v jaké rodině se narodil? Jaké nadání dostal do vínku? Jaký učitel ho na základní škole povzbuzoval a motivoval?

Vítáme každou iniciativu veřejných činitelů i pracovníků v médiích, kteří se zabývají touto oblastí a jsou ochotni nasadit své síly ve prospěch chudobou ohrožených.

Václav Malý, biskup                       

Předseda rady Iustitia et pax ČBK