Kázání papež. legáta kard. Cordese na NEKu 2015

V Brně dnes, v sobotu 17. října 2015, vyvrcholil mší svatou a průvodem s Nejsvětější svátostí Národní eucharistický kongres. Text homilie, kterou pronesl papežský vyslanec kard. Cordes před poutníky na zaplněném náměstí Svobody, uveřejňujeme v plném znění.
Publikováno: 17. 10. 2015 17:40

Brno, homilie, 17. 10. 2015
Kardinál Cordes, Vatikán

Milí spolubratři v biskupské a kněžské službě, milí bratři a milé sestry ve víře.

Jak již bylo řečeno, papež František mě poslal jako delegáta na váš eucharistický kongres. Když přijdu do vaší země, vzbudí to ve mně mnoho vzpomínek. Nejen, že jste sousedé východně od Německa, ale já jsem také společně s vámi velmi prožíval ujařmení církve v minulých desetiletích. Takže jsem k vám přijel velmi rád a jsem šťasten, že jsem s vámi.

Především již jednou mne svatořečený papež Jan Pavel II. poslal do Prahy za zesnulým kardinálem Tomáškem. To by byla dlouhá historie, ale my nemáme tolik času kvůli televizi. Mladí se dostali až ke kardinálu Tomáškovi s křížem Svatého roku, který je zde před námi. Jako malé skupině z Tübingenu se jim to podařilo. Kardinál Tomášek byl velmi šťastný za toto znamení společenství s Janem Pavlem II.

1. Považuji za velmi důležité, že tímto Kongresem připomínáte všem katolíkům v České republice hodnotu eucharistické slavnosti. Kongres má velké téma: „Eucharistie – smlouva nová a věčná“, a chce znovu uvést do povědomí onen „vrchol působení církve“, jak eucharistii označil II. vatikánský koncil. Proč považuji kongres zabývající se „hostinou Páně“ za naléhavý? Dovolte mi, abych vám [nejprve] vyprávěl jeden krátký příběh. Zažil jsem ho před lety ještě jako pomocný biskup ve své diecézi Paderborn, odkud pocházím.

Jednoho dne jsem náhodou přijel do jednoho z tamějších venkovských kostelů právě, když místní farář sloužil bohoslužbu pro školáky. V kostele se shromáždilo 50 nebo 60 mladých, kterým bylo mezi 12 a 17 roky. Přišel okamžik svatého přijímání. Bez výjimky se tito mladí lidé hnali k oltáři a nechybělo ani to, že se při tom tlačili a vzájemně strkali. Kněze to velmi rozzlobilo. A tak jim nešel vstříc, aby rozdával svaté přijímání, ale poslal je všechny zpátky do lavic. Potom jim vše rázně vyložil. Objasňoval jim, co se stalo: že k nim přichází Bůh, Stvořitel nebe a země; že se jeho Syn Ježíš Kristus stane jejich hostem; že se jim daruje jako pokrm za cenu svého života. „A vy se takhle bezmyšlenkovitě ženete ke stolu Páně – přicházíte k Ježíši Kristu jako k něčemu všednímu. Neměli byste se spíše chvět uctivostí?“

A důsledek tohoto spontánního pokárání? Třetina těch mladých lidí zůstala sedět v lavicích.

2. Drazí bratři a sestry, poslední desetiletí nám ohledně přijímání Těla Páně přinesla důležitou a vzácnou novou otevřenost. Žádný opravdový duchovní pastýř by nechtěl vzít zpět rozhodnutí svatého papeže Pia X., aby se ke svatému přijímání přistupovalo často a bylo dovoleno, aby k němu chodily brzy také děti. Na druhou stranu nás tato možnost nesmí svést k lehkomyslné a povrchní rutině; nesmí u nás zakrnět v duchovní všednost – jak se to třeba mnohým z nás stává, když se u dveří kostela žehnáme svěcenou vodou. Skutečně velký dar, že se setkáváme s Božím Synem, nás vybízí, abychom se s vírou v Ježíšovo poselství a se zaujatou citlivostí ponořili do tajemství eucharistie. Nikdo o sobě nemůže jednoduše tvrdit, že už pronikl do ducha liturgie. Pro nás všechny platí to, co jednou řekl svatý papež Jan Pavel II.: „Prožívat mši svatou se člověk musí učit.“

3. Bylo to v roce 1981, když tento papež navštívil Collegio Germanico, [německou kolej,] kněžský seminář pro německy mluvící seminaristy v Římě. Také tam seminaristé během eucharistické slavnosti zažili soustředěnost a intenzitu prožívání, které z tohoto muže při mši svaté vyzařovaly. A tak se ho během diskuse, která se poté konala, jeden seminarista zcela otevřeně zeptal: „Jak Vy, Svatý otče, ve svém srdci slavíte mši svatou?“ Papež odpověděl: „To je velmi osobní otázka. Není snadné mluvit o tajemstvích srdce. Ale mohu na ni docela snadno odpovědět: chtěl bych říci, že mši svatou prožívám tak, jak jsem se ji kdysi, jako seminarista a jako mladý kněz, naučil prožívat. Člověk může říci ‚naučil‘, ačkoli toto slovo není dostatečné. Ale člověk přece musí projít nějakou školou. A má se naučit mši svatou prožívat. Čemu se člověk jednou naučil, to dělá stále, každý den. Snad stačí tato odpověď.“

4. Naučí se někdo „prožívat“ mši svatou tím, že je pouze fyzicky přítomen v kostele? Tím, že v kostele netrpělivě čeká za posledním sloupem? Nebo tím, že na kůru klábosí se sousedem? Asi těžko. Proto by z dnešního Kongresu měl vzejít impuls spočívající v pastoračním vedení k duchovnímu rozměru eucharistie. Pastýři i laici by měli hledat ve farnostech příležitosti, které obracejí oči víry k onomu okamžiku milosti, k němuž nás vede liturgie. Měli bychom se tomu ve farnostech cíleně věnovat. Sám jsem během svého dlouholetého působení v Papežské radě pro laiky zažil, že se při tom osvědčila nová duchovní hnutí; stala se pro mnohé katolíky liturgickou školou víry: ať už je to Focolare, charismatické hnutí nebo Neokatechumenát či Schönstattské hnutí.

5. Musíme se naučit prožívat mši svatou. Může to začít tím, že budeme rozvíjet svůj smysl pro liturgii. Velcí myslitelé o tom hodně uvažovali. Předně papež Benedikt, jehož podrobná studie o „duchu liturgie“ byla nedávno vydána. Zabývá se v ní také průběhem mše svaté a těm, kteří ji slaví, předkládá [řadu] podnětů. Gesta spojená s bohoslužbou se nesmí stát mechanickými, protože jinak zůstávají gesty prázdnými. Mají být naplněna myšlenkami a city.

!!! Mnoho Benediktových podnětů by nám mohlo pomoci, [abychom si více uvědomili,] že okamžiky liturgie a její slavení k nám promlouvají. Záleží na nás, zda kapitál, který je nám dán k dispozici, využijeme nebo zda ho necháme ztlít v bance, aniž bychom měli užitek z úroků.

Je zde například oltář a slavnostní oděv celebranta, liturgické předměty, chléb a víno a při zvláštních příležitostech kadidlo, hudba a světlo. To všechno může povznést naši duši. Romano Guardini, další velká osobnost církve nedávné minulosti, mluví o tom, že pro věřícího může už na zemi „začít patření [na Boží tvář], které víru neruší, ale prohlubuje, a jednou se má stát plným patřením [na Boží tvář]“ (Die Sinne und die religiöse Erkenntnis, Würzburg 1950, 57). Tento výjimečný vychovatel ve víře užívá proto pro bohoslužbu slovo, kterým označujeme slavnost „Zjevení Páně“. Používá slovo „epifanie“. Považuje liturgii za „epifanii“, protože jejími symboly prosvítají věci nebeské.

6. V takzvané „Nestorově kronice“, v církevních dějinách jednoho mnicha jeskynního kláštera v Kyjevě Pěčorskaja Lavra, z roku 987, z doby sv. Vojtěcha, se píše, že se bulharští muslimové, němečtí vyslanci latinského ritu, řečtí Byzantinci a také Hebreové dostavili za kyjevským knížetem Vladimírem, aby se každý z nich pokusil získat knížete a obyvatelstvo [Kyjevské] Rusi pro své náboženství. Kníže si chtěl vybrat to nejlepší náboženství. A tak dal svým vyslancům za úkol, aby se zúčastnili různých bohoslužeb. Po návratu z Řecka potom tito vyslanci knížeti Vladimírovi podali následující zprávu: „Nevěděli jsme, zda jsme byli v nebi nebo ještě na zemi. Na zemi neexistuje žádné vypodobnění takové krásy. Nejsme s to ji popsat. Víme jen toto: při bohoslužbě byli Bůh a člověk vzájemně spojeni.

Dojemné příběhy jeho výpovědí dokládají úchvatnou sílu skvělé liturgie. A my v žádném případě nesmíme omezit své spoluslavení – jak jsme již viděli – na rituální úkon a vnější průběh. Jde o naši vnitřní účast na tom, co se odehrává, o duchovní spolukráčení, o „actuosa participatio – duchovní účast“, jak to vyžadují slova II. vatikánského koncilu. Uskutečňuje se – jak jsme o tom rozvažovali – citovým pohnutím.

7. Ale toto pohnutí sahá daleko hlouběji než naše lidské city. Odehrává se v něm totiž setkání s Bohem; Guardini ho uvedl do souvislosti se slavností Tří králů a označil slovem „epifanie“; jako naplnění velké touhy člověka najít Božího Syna. Liturgie chce tedy také nás ujistit o přítomnosti Boha. Do liturgie vstupují úcta, bázeň a pokora; liturgie má [totiž] co do činění se svatostí. Že připouštíme Boží vůli, že vyznáváme své hříchy a necháváme je za sebou. Proto se při úvahách o eucharistii musí mluvit také o svátosti smíření.

Liturgie je nepochybně „vrcholem působení církve“, protože se jí vzdává Bohu čest, kterou jsme mu dlužni. Na druhou stranu však ten, kdo je ochoten učit se prožívat mši svatou, prokazuje nejlepší službu i sám sobě. Neboť Bůh chtěl, aby se nám také on sám v této slavnosti daroval. Jak často jsem zakusil radost a vděčnost, které v srdci věřících vzbudila důstojná bohoslužba! Jejich štěstí bylo jednoznačně viditelné – i když se nerovnalo nadšení vyslanců kyjevského knížete Vladimíra.

8. Dovolte mi, abych homilii uzavřel drobnou epizodou. Souvisí s liturgií ve farnosti, kde jsem vyrostl. Vracíme se tak zpátky do mé vestfálské domoviny.
Na začátku 19. století tam byla malá skupina muzikantů. Šlo o několik mladíků, kteří rádi hráli na housle, a o církevních svátcích hráli také při bohoslužbě. Tak tomu mělo být i na Boží tělo. Ale jeden z nich onemocněl. Měl ho nahradit jiný mladík, který byl židovského vyznání. Jmenoval se Abraham a patřil vlastně také k té skupině muzikantů.

Hned po mši svaté se potom ptal svého kamaráda Franze Wackera: „Co to bylo za hezké dítě, které pan farář držel pozdvižené, když se k nám během mše obrátil?“ Ale kamarád mu na to řekl: „Jaké dítě? Tam žádné dítě nebylo. To byla svatá hostie.“ Ale Abraham tvrdil: „Ale ano, bylo to dítě.“ A stál si za tím. Tak kamarádovi nezbylo nic jiného, než mu říct: „Jediné, co ti mohu poradit, je, abys šel za panem farářem a všechno mu vyprávěl.“

Jak příběh s Abrahamem pokračoval dál? Abraham opravdu podle rady svého kamaráda šel za farářem Johannem Stahlem a vyprávěl mu o svém podivuhodném setkání s Kristem. A toto mimořádné liturgické znamení, které připomíná symbolem oběť praotce Abraháma obětujícího Izáka na hoře Moria, bylo důvodem toho, že se tento mladík později stal katolíkem. Přes prudké hádky v rodině se Abraham rozhodl pro tohoto Krista. Farář Stahl ho pokřtil 26. července 1829.

Vím, že je to příběh podivuhodný a sluchu moderního člověka zní nevěrohodně. Ale já se za něj zaručuji. Osobně jsem se seznámil s potomky obráceného mladíka Abrahama, kteří stále ještě žijí v mém rodišti.

A my nyní chceme Bohu děkovat za to, že nám toto tajemství eucharistie daroval, že se s ním můžeme skutečně setkat ve slavnosti eucharistie a v přijetí jeho těla. Samozřejmě naše dějiny nebudou tak spektakulární, jako v případě malého Abrahama. Všechno záleží na Boží milosti. Ale také na naší vnímavost vůči Pánu, který se nám chce dát v podobě chleba. Amen.

(foto mobilem: F. Jemelka)

Autor článku:
František Jemelka

Související články

Další aktuality

Modlitba a mše za oběti střelby v Ostravě

ČBK vyzývá k modlitbám za oběti tragické události z dnešního rána ve Fakultní nemocnici v Ostravě a jejich rodiny.
10.12.2019

Nikdo nesmí na ulici umrznout. V Praze byla otevřena nová noclehárna pro lidi bez domova.

V Praze žijí bez domova čtyři tisíce lidí. Přespávají na ubytovnách, na gauči u přátel, ale také venku v parcích a opuštěných objektech. Když se ochladí, vyhledávají noclehárny. Jejich kapacita ale v zimních měsících nestačí. Aby lidé venku neumrzli, otevřela na začátku prosince Arcidiecézní charita Praha spolu s Armádou spásy krizovou noclehárnu v Praze-Michli. Bude fungovat až do konce března.
10.12.2019

Justitia et Pax Europa: Domorodé národy jsou živou výzvou k naději

Prohlášení Justitia et Pax Europa (Spravedlnost a mír) u příležitosti Dne lidských práv, 10. prosince 2019. Text přinášíme v plném překladu.
10.12.2019

Naléhavý úmysl Apoštolátu modlitby papeže Františka na měsíc prosinec 2019

Modleme se za to, abychom lépe chápali odezvu mladých lidí na podněty, které církev před ně klade.
10.12.2019

Papež jmenoval kardinála Tagleho prefektem Kongregace pro evangelizaci národů

Tiskové středisko Svatého stolce včera oznámilo jmenování nového prefekta Kongregace pro evangelizaci národů, latinsky tradičně nazývané propaganda fide, jakož i výměny velmistra rytířského řádu strážců svatého hrobu jeruzalémského.
09.12.2019