Homilie Jana Vokála na biskupské synodě

Při zahájení plenárního shromáždění biskupské synody pronesl v pátek 23. října 2015 homilii královéhradecký biskup Jan Vokál. Jeho slova vyvolala velký ohlas i mezi přítomnými novináři, zveřejňujeme ji tedy v plném znění.

Vatikán: Zpívanou modlitbou breviáře začalo dnes (23. října 2015) plenární zasedání biskupské synody věnované rodině. Během modlitby se k přítomným obrátil královéhradecký biskup Jan Vokál, který pronesl homilii. V ní komentoval slova proroka Ámose: „Neboť, hle, on je tvůrce hor a stvořitel větru, oznamuje člověku, co má na mysli, působí úsvit i soumrak, šlape po posvátných návrších země. Jeho jméno je Hospodin, Bůh zástupů.“ (Am 4,13) V plném znění přinášíme text homilie, která podle přímých účastníků vzbudila mezi novináři velký ohlas:

„Čas od času se potřebujeme zastavit, pozvednout oči k nebi a připomenout si, že nejsme pány světa a života. Potřebujeme se zahledět na nebe, hory, moře; cítit sílu větru, hlas velkých vod… Jak to rád činil svatý Jan Pavel II., jehož liturgická památka připadla právě na včerejšek. Potřebujeme se cítit malými – jací ve skutečnosti jsme – ve velkém vesmíru, jejž Bůh stvořil a nadále tvoří a oživuje, v každém okamžiku.

Život stále více uprostřed umělých věcí, které jsme utvořili, pomalu umlčuje naše vnímání skutečnosti i sebe samých. Aniž bychom si to uvědomovali, zapomínáme, kde jsme a kým jsme; ztrácíme smysl pro svůj opravdový rozměr: někdy se cítíme být všemohoucí a nejsme; jindy se cítíme bezmocní a nejsme.

Jak nám připomíná prorok Ámos, jsme jakoby stéblo trávy, to je pravda, avšak naše srdce je schopné přijmout nekonečno. Jsme „téměř nic“, to je pravda, avšak můžeme se ptát „proč“ a cítit uvnitř v sobě tajemné spojení, někdy bolestné, s Tím, který stvořil svět, slunce, měsíc, hvězdy… (srov. Žalm 8).

Mezi všemi stvořenými bytostmi – které jsou, každá svým způsobem, pokornější a poslušnější vůči Stvořiteli než my – jsme my, lidé, jediní, kdo poznávají a někdy i cítí, že tato Boží všemohoucnost, tato jeho nepochopitelná velikost, je celá výhradně láskou, a to láskou milosrdnou, něžnou, soucitnou, podobnou té, kterou má matka ke svým malým a křehkým dětem. Jsme jediní, kdo tuší, že celé stvoření vzdychá a trpí jakoby porodní bolestí (srov. Řím 8,22).

Svatý Jan Pavel II. nám zanechal jako dědictví proroctví, že nyní je čas milosrdenství. Božímu milosrdenství zasvětil II. velikonoční neděli a naposledy vydechl právě v předvečer této neděle. Kéž se za nás i nadále přimlouvá, abychom se stávali stále milosrdnějšími, jako je milosrdný náš nebeský Otec (srov. Lk 6,36).“

(překlad: Ondřej Mléčka; foto: Mazur, catholicnews.org.uk)