Příběh Samaritána vyjadřoval ducha koncilu

V úterý 8. prosince 2015 si katolická církev připomíná 50 let od uzavření 2. vatikánského koncilu. Událost, jíž se zúčastnilo 2,5 tisíce biskupů z celého světa, utváří život církve dodnes.

Vatikán: „Milé děti, slyším vaše hlasy. Můj hlas je jednom jeden, ale shrnuje hlas celého světa. Zde je zastoupen celý svět. Řeklo by se dokonce, že i měsíc dnes večer přispěchal, aby se podíval na toto představení. Končíme velký den, den pokoje: ‚Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle‘“.

Improvizovaný projev, který začínal těmito slovy, se následně stal nejslavnějším projevem papeže v dějinách. Pronesl jej neplánovaně Jan XXIII. večer po zahájení 2. vatikánského koncilu, 11. října 1962.

O více než tři roky později, 8. prosince 1965, následující papež Pavel VI. koncil uzavřel. Události, která nemá v dějinách církve obdoby, se účastnilo zhruba 2,5 tisíce biskupů.  

Poslední dny koncilu byly naplněné ekumenickými setkáními. Již v neděli 4. prosince zahajuje Pavel VI. závěrečné zasedání společnou modlitbou s pozorovateli z řad nekatolických církví. Po zpěvech a četbě pasáží z Bible v latině, angličtině, francouzštině či řečtině pronáší římský biskup k církevním představitelům slova: „Váš odchod vyvolává okolo nás samotu, kterou jsme před koncilem neznali a která nás plní zármutkem. Chtěli bychom vás vidět stále s námi!“

Jedním ze znamení vzájemné blízkosti je i dar bronzového zvonku, který papež pozorovatelům daruje. „Uchovávejte jej,“ vyzval je papež, „na památku naší společné modlitby a v očekávání, až do dne, kdy zazní hodina našeho sjednocení.“

Ve stejnou neděli zve papež na oběd teology Henriho de Lubaca, Jeana Guittona a Oscara Culmana. Jak vypráví de Lubac, během jídla přináší jeden ze sekretářů dokument. Poté, co jej Pavel VI. pročítá, seznamuje přítomné s jeho obsahem: jedná se o společné prohlášení mezi římskou a konstantinopolskou církví o „zrušení vzpomínky“ na exkomunikace mezi oběma církvemi vyhlášené v roce 1054. „Papež nám říká, že deklarace bude slavnostně vyhlášená v úterý,“ píše de Lubac.

7. prosince se tedy deklarace čte současně ve Svatopetrské bazilice i v Istanbulu. Ve Vatikánu událost pokračuje symbolickým objetím papeže a vyslance konstantinopolského patriarchátu Melitona, po němž následuje „nejdelší potlesk celého koncilu“, jak jej popsal jeden z účastníků. Událost dokresluje návštěva Melitona u hrobu Jana XXIII., jenž zahájil proces sbližování obou církví, a položení devíti růží – symbol devíti století rozdělení – na hrob Lva IX., za jehož pontifikátu byla exkomunikace vyhlášena.

7. prosinec je dnem plným událostí. Na posledním veřejném zasedání koncilu jsou téměř jednohlasně schváleny dekrety o náboženské svobodě, misiích a kněžích i Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě.

Homilie, kterou Pavel VI. téhož dne pronáší, zachycuje podstatu koncilu: „Možná více než kdykoliv jindy vnímala církev při této příležitosti potřebu poznat současnou společnost, přiblížit se jí, porozumět jí, proniknout ji, sloužit jí a evangelizovat ji a zachytit ji (…) v jejich neustálých proměnách.“

„Náboženství Boha, který se stal člověkem,“ pokračuje papež, „se setkalo s náboženstvím (protože jím je) člověka, který se dělá bohem. Co se stalo? Konflikt, boj, exkomunikace? Mohlo to tak být, ale nestalo se to. Dávný příběh Samaritána byl paradigmatem spirituality koncilu.“

O den později, o slavnostní Neposkvrněného početí Panny Marie, slaví Pavel VI. na Svatopetrském náměstí mši svatou uzavírající koncil. A během kázání znovu vyjadřuje touhu proniknout ke všem lidem, pro koncil příznačnou: „Z tohoto římského katolického centra není nikdo nedostupný; principiálně může a má dojít ke všem. Pro katolickou církev není nikdo cizí, nikdo není vyloučený, nikdo není vzdálený. Každý, k němuž se obrací náš pozdrav, je povolaný, pozvaný. V jistém slova smyslu je zde přítomný. Nechť to říká srdce, které miluje: každý milovaný je přítomný. A my, zvlášť v této chvíli, v síle našeho všeobecného pastoračního a apoštolského poslání, my všichni milujme.“

Zítra, v úterý 8. prosince 2015, si tedy katolická církev připomíná  50 let od této události.

Obsáhlejší informace od koncilu jsou dostupné např. v samostatné kapitole knihy Malé dějiny koncilů.

(zdroj: L´Osservatore Romano, www.vatican.va; foto: Lothar Wolleh, Creatie Commons 3)