V srdci každého člověka může tlouct srdce Boží

Dovolme Bohu, aby nás letos překvapil, aby vstoupil do našeho života tak, jak on chce. A pak se začnou dít věci! Říká oblát Vlastimil Kadlec. 

Vánoce jsou oslavou života, oslavou zrození nového života, života v plnosti. A nejde jen o nostalgické vzpomínání na události, které se odehrály před dvěma tisíci lety, kdy se Nový Život narodil v Betlémě, a dějiny tak nabraly jiný, nový směr. Jde především o to, aby se Život narodil v nás. Tady a teď. Jde především o to, abychom prožili, třeba právě letos, své vlastní Vánoce. Dovolme Bohu, aby nás letos překvapil, aby vstoupil do našeho života tak, jak on chce. A pak se začnou dít věci…! Možná jako v tom starobylém adventním příběhu, který je ale už vlastně příběhem veskrze vánočním…

Maria je plná nového života, setkala se totiž s Bohem. Řekla mu své „ano“, a tak teď nese ve svém lůně Božího Syna, je těhotná Bohem! A hned se vydává na cestu a spěchá. Originál evangelia říká doslova, že Maria „vstala a v těch dnech ve spěchu odešla“ (Lk 1,39). Vstala. Lukáš na tomto místě používá sloveso, které pak použije ještě jednou: při Ježíšově zmrtvýchvstání! Kdo přijal do svého života Boha, kdo prožil své Vánoce, už vstal z mrtvých! Maria vstala a ve spěchu se vydala na cestu. Láska má vždycky naspěch. Chce se sdílet, chce být rozdávána a opětována. A tak Maria běží za Alžbětou. I ji totiž navštívil Bůh, i do jejího života vstoupil neočekávaným způsobem, vždyť byla již v pokročilém věku a k tomu neplodná (srv.: Lk 1,7).

V jednom judském městě v horách, v domě Zachariášově se tak setkávají dvě ženy v očekávání, dvě ženy, které poznaly Boha, setkávají se dvě matky. Každá maminka nějakým způsobem ukazuje Boží tvář, vždyť Bůh je dárcem života, On ho tvoří, předává a chrání. Tak jako maminky. A z tohoto setkání vytryskne chvála a požehnání! Setkání dvou lidí plných života, plných Boha se mění v radost, v první křesťanskou modlitbu chval. První slova, která si v Lukášově evangeliu vymění dvě lidské bytosti, jsou tedy požehnáním a chválou. Alžběta žehná Marii: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého!“ (Lk 1,42) a Maria chválí Pána: „Velebí má duše Hospodina…“ (Lk 1,46). Bohu prostě náleží primát chvály a druhému člověku primát žehnání, dobrořečení. A Maria svou chválu zpívá a tančí! Lukáš prozrazuje, že Mariin duch „jásá v Bohu“ (Lk 1,47), doslova poskakuje! A kam přichází požehnání, přichází i radost a život. A tak se i dítě v Alžbětině lůně roztančí (srv.: Lk 1,41) a i němému Zachariášovi se otevřou ústa a on vyzpívá svůj benedictius: „Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele…“ (Lk 1,68). Je krásné, jak navštívení Bohem probouzí v Marii a Alžbětě radost, píseň, hudbu a tanec. Zatímco my často vnímáme Boží blízkost jako vztyčený prst, jako zkoušku, kterou musíme projít, Maria tančí a zpívá.

Na Marii i Alžbětě je vidět, že Bůh vstoupil do jejich života. A Bůh potřebuje i dnes „maminky“, aby se do tohoto světa mohl vtělit, i dnes potřebuje svědky, na nichž je vidět, že se s ním setkali. Každý člověk může svědčit o Boží přítomnosti a jeho uzdravující síle, v srdci každého člověka může tlouct srdce Boží. Každému z nás Bůh totiž připravil tělo, abychom plnili jeho vůli (srv.: Žid 10,5.9), aby na nás byl jeho život vidět, aby se v nás vtělil. A to jsou Vánoce. Ať tedy i nás letos Bůh naplní svou přítomností a radostí, ať se i v nás letos narodí.

Vlastimil Kadlec, OMI

(ilustrační foto: Gisella Klein / Creative commons)