Boží jméno je milosrdenství. Vychází nová Františkova kniha

Boží jméno je milosrdenství. Takový je titul knihy, která se dnes (12. ledna 2015) dostává na pulty knihkupectví v 86 zemích. Stostránková publikace je rozhovorem italského novináře Andrei Tornielliho s papežem Františkem. Přinášíme některá témata a úryvky.

„Papež je člověkem, který potřebuje Boží milosrdenství,“ říká František v nové knize téměř jako osobní vyznání. Vzpomíná přitom na událost z 21. září 1953, kdy se na svátek sv. Matouše zpovídal u jednoho argentinského kněze. „Cítil jsem se být přijatý Božím milosrdenstvím.“ Tato milost v něm v následujících letech rostla a později jej vedla k volbě biskupského hesla „Pohleděl na něj s milosrdenstvím a vyvolil si jej“.

Zvláštní vztah k vězňům

V této souvislosti papež popisuje svůj zvláštní vztah k vězňům. „Pokaždé, když projdu branami vězení (…) mi přijde na mysl toto: Proč oni a ne já?“ „Jejich pády by mohly být i mými, nejsem lepší než ten, před kým stojím. (…) Může to pohoršovat, ale spolu s Petrem se utěšuji; on zapřel Ježíše, a přesto byl vyvolen“.

František přitom vzpomíná na svého předchůdce Pavla VI., který si byl hluboce vědom své nedostatečnosti. V beatifikačních spisech papeže II. vatikánského koncilu jsou zapsána tato slova: „Pro mě bylo vždy velkým Božím tajemstvím, že jsem ubohý a stojím před Božím milosrdenstvím.  Já nejsem nic, jsem ubohý. Bůh Otec mě má velmi rád, chce mě spasit, chce ze mě sejmout tuto bídu. (…) A tak posílá svého Syna, který přináší Boží milosrdenství (…) Ale k tomu je třeba zvláštní milosti, milosti obrácení.“

Milost zahanbení nad svými hříchy

Velký prostor je v rozhovoru věnovaný tématu zahanbení nad vlastními hříchy. Podle Františka se jedná o milost, protože člověk si díky němu uvědomí svůj hřích.

Papež také zdůrazňuje potřebu „ušního apoštolátu“, neboli schopnosti zpovědníků „trpělivě naslouchat“. I v případech, kdy kněz nemůže při zpovědi udělit rozhřešení, nechť udělí požehnání, protože „Boží láska je zde i pro ty, kdo nejsou disponováni k přijetí svátosti“.

Církev odsuzuje hřích, ale objímá hříšníka

Církev podle Františka „odsuzuje hřích, protože musí říci pravdu“, avšak současně „objímá hříšníka, který se za takového pokládá, je mu nablízku, říká mu slova o nekonečném Božím milosrdenství“.

 „Církev následuje Pána, když vylévá jeho milosrdenství na všechny, kdo uznávají svou hříšnost i zlo, které způsobili, kdo cítí potřebu odpuštění“. „Církev není na světě proto, aby odsuzovala, nýbrž aby umožnila setkání s onou niternou láskou, jíž je Boží milosrdenství“.

František také zdůrazňuje, že v životě není důležité „nikdy neupadnout“, nýbrž „pokaždé se zvednout“. Úlohou církve je tedy sdělit lidem, „že je možné vždy znovu začít, pokud však dovolíme Ježíši, aby nám odpustil“.

Jemnost vůči lidem s homosexuální orientací

V odpovědích také František hovoří o lidech s homosexuální orientací. Vysvětluje přitom svůj výrok, který pronesl během letu z Rio de Janeira: 'Při té příležitosti jsem řekl: Když je někdo gay a hledá Pána a má dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil?' 'Parafrázoval jsem Katechismus katolické církve, který říká, že tito lidé mají být přijímáni s jemností a nemají být stavěni na okraj'.

Papež také kladně hodnotí používání sousloví „homosexuální lidé“, protože „na prvním místě je člověk ve svém celku a důstojnosti“, který „není definovaný pouze homosexuální orientací“. „Dávám přednost tomu, aby lidé s homosexuální orientací chodili ke svátosti smíření, aby zůstali nablízko Pánu, aby bylo možné se společně modlit,“ říká také František.

Ve Svatém roce se má stále více projevovat mateřská tvář církve

Aby mohli křesťané ohlašovat Boží milosrdenství, je nutné „vyjít ven“: „Vyjít z kostelů a farností, vyjít ven a hledat lidi tam, kde žijí, kde prožívají svá utrpení i naděje“. Papež se tak vrací k obrazu církve jako polní nemocnice: „Dělá se tam urgentní medicína, nikoliv specializovaná vyšetření“. Svatý rok milosrdenství má podle Františka stále více zdůrazňovat „tvář církve, která objevuje mateřské nitro milosrdenství a jde vstříc mnoha zraněným, jež potřebují naslouchání, soucit, odpuštění, lásku“.

Člověk je hříšníkem, ale nesmí přijmout „stav zkaženosti“

Papež také v rozhovoru rozlišuje mezi hříchem a „zkažeností“ (ital. corruzione). Druhé jmenované znamená, že „hřích, místo aby byl uznán jako hřích a učinil nás pokornými, se povýší na systém, stane se myšlenkovým zvykem, životním stylem“.

„Kající hříšník, který následně padá a znovu upadá do hříchu kvůli své slabosti, nachází znovu odpuštění, pokud uzná, že potřebuje milosrdenství. ‚Zkažený‘ člověk je naproti tomu ten, kdo hřeší, nečiní pokání, hřeší a předstírá, že je křesťanem, a svým dvojím životem vyvolává pohoršení.“

Člověk může být podle Františka hříšníkem a přitom neupadnout do „stavu zkaženosti“. Zacheus, Matouš, Nikodém i dobrý lotr „měli ve svém srdci hříšníka něco, co je chránilo od zkaženosti. Byli otevřeni pro odpuštění, jejich srdce vnímalo vlastní slabost, a to byla spirála, která dovolila Boží síle, aby tam vstoupila,“ píše papež v nové knize.

(zdroj: news.va; foto: CNA / Daniel Ibanez)