Papež František uznal mučednictví rodáka od Svitav

Papež František dnes schválil dekret o mučednictví sudetoněmeckého kněze P. Engelmara Unzeitiga, přezdívaného jako Anděl z Dachau. P. Unzeitig zemřel roku 1945 na skvrnitý tyfus poté, co v koncentračním táboře dobrovolně navštěvoval bloky s nemocnými lidmi. Dekret otevírá cestu k blahořečení, termín není ještě stanoven.

Vatikán: Vydáním dekretu o mučednictví sudetoněmeckého kněze se otevírá cesta k jeho blahořečení, kterému již nestojí nic v cestě. Dekret vydává vatikánská Kongregace pro svatořečení, jejich vydání však schvaluje papež. Podle řeholní Kongregace marianhillských misionářů, jejíž byl světec členem, není termín blahořečení ještě stanoven.

„Je to přirozeně vrchol pro naše společenství,“ komentoval zprávu o uznání mučednictví představený řádu v Německu P. Michael Maß. Celosvětový představený P. Damian Weber k tomu uvedl: „Misionář je ten, kdo je poslaný, mučedník je svědek. Pater Engelmar byl obojím. Dokázal být poslem, aby vydal radikální svědectví o Božím přiblížení se k nám, lidem. A tak se postupně sám stal darem pro své bližní.“

Hubert Unzeitig byl sudetský Němec, který se narodil 1. března 1911 v Hradci nad Svitavou (tehdy Greifendorf), uprostřed převážně německého jazykového ostrova severně od Brna. Jeho největšími městy byly Svitavy a Moravská Třebová. (Ve Svitavách se v roce 1908 narodil také Oskar Schindler, zachránce více než tisíce Židů před holocaustem).

V roce 1927 se rozhodl stát se knězem a misionářem a rok poté odešel do Reimlingenu v Německu, kde vstoupil do Kongregace marianhillských misionářů s řeholním jménem Engelmar.

Kněžské svěcení přijal po studiích ve Würzburgu 6. srpna 1939. Po začátku války byl přidělen do Horního Rakouska do Riedeggu  v diecézi Linec. Po několika měsících přišel do vesnice Zadní Zvonková (Glöckelberg) nedaleko Horní Plané, kde působil jako farář. 21. dubna 1941 byl zatčen na základě udání místních agentů, kteří ho obvinili ze „záludného vyjadřování“ při kázání a z „obrany Židů“.

Již 3. června 1941 byl třicetiletý P. Unzeitig poslán do Dachau u Mnichova. Jako duchovní a tudíž politický vězeň zde dostal červené trojúhelníky, které musel nosit na svém oděvu, a byl umístěn v tzv. „kněžském“ bloku 26. Nacházelo se zde zhruba 2.700 duchovních, většinou katolíků, z nichž zde později více než tisíc zemřelo.

P. Engelmar se v hrůzách koncentračního tábora choval jako statečný muž a křesťan. Protože se jako budoucí misionář naučil rusky, sloužil především ruským zajatcům. V jednom ze svých dopisů sestře píše: „Nic nám nedokáže vzít klidnou jistotu, že my všichni se cítíme v bezpečí Boží dlaně, jak o tom hovoří svatý Pavel: Ať už žijeme či jdeme na smrt, patříme Pánu! Veškeré naše konání, veškerá naše vůle i možnosti, co jiného je to než Jeho Milost, která nás nese a vede … Láska znásobuje síly, činí nás vynalézavými, činí nás vnitřně svobodnými a šťastnými.“

Na konci roku 1944 se v Dachau rozšířila epidemie skvrnitého tyfu a nemocní umírali bez pomoci po stovkách, protože do nakažených bloků nikdo nechtěl chodit. V této situaci vyzvalo táborové vedení, aby se přihlásili dobrovolníci, kteří by šli především duchovně pečovat o nemocné. Bylo ovšem zřejmé, že kdo se přihlásí, s největší pravděpodobností se již nikdy nevrátí. Dobrovolně se přihlásilo 20 kněží, 10 Němců a 10 Poláků, a mezi nimi i P. Unzeitig. Pouze dva dobrovolníci tuto nejobětavější službu bližnímu přežili. Engelmar Unzeitig přinesl nejvyšší oběť, svůj vlastní život, z lásky k bližnímu, která je výrazem lásky k Bohu. Zemřel 2. března 1945, den po svých 34. narozeninách a jen několik týdnů před tím, než koncentrační tábor Dachau osvobodila americká armáda.

Diecézní fázi beatifikačního procesu zahájil biskup Paul-Werner Scheele z Würzburgu dne 26. června 1991 a po jejím uzavření v r. 1999 byly dokumenty odeslány do Vatikánu.

(zdroj: Buben, M., Kučera, R., Kukla, O., Svatí spojují národy, Praha: Panevropa 1995)