Budoucí jáhen Radek Búbela: Doufám, že budu stále blíž Pánu

Radku, odkud pocházíš? Co tvoje rodina?

Jsem z východní Moravy, z Bystřice pod Hostýnem. Mám o patnáct let staršího bratra. No a moji rodiče? Mám je rád, jsou fajn. Jsem rád, že mám takové rodiče, jaké mám.

Kdy jsi poprvé ucítil povolání?

To bylo hodně brzy. Pamatuju si, že když jsem byl v první třídě, dostali jsme takovou učebnici a když jsme se naučili psát a číst, byla tam věta: „Čím chcete být, až budete velcí?“ A já jsem tam napsal velkým písmem: „Farář.“ Takže už tehdy jsem nějak tušil nebo chtěl být farářem. Ta cesta potom ale byla dlouhá.

Jaké byly na ní byly největší překážky nebo zlomy?

Pán Bůh tam to zrno povolání zasel, ale moje představy byly dost dětské. Muselo se to přetvořit v opravdovou představu toho, kdo kněz je a jaké je jeho poslání.Po střední škole jsem šel do Teologického konviktu a tehdy jsem si myslel, že možná povolání ke kněžství vůbec nemám, nebo že ve mně musí dozrát.Takže jsem si dal pauzu a šel jsem studovat na filozofickou fakultu. Poznal jsem Olomouc, studentský život, našel si spoustu přátel a bylo to opravdu krásné období.

Jakou roli ve tvé cestě k oltáři sehrál Svatý Hostýn?

S ministrováním jsem začal mnohem dříve, bylo to už v první třídě, ale ministroval jsem jen ve farním kostele v Bystřici, ale ne na Hostýně. V Bystřici jsem také pozoroval pana faráře, co u oltáře dělal, a chtěl jsem být jako on. Ve farním kostele jsem ministroval skoro každý den a ministroval jsem tam postupně i při všech svatbách a pohřbech.

Hostýn jsem znal také od dětství, chodil jsem tam za mamkou, která tam pracovala. Někdy v neděli jsme na mši chodili i na Hostýn, ale tam jsem seděl jen v lavici. V 15 letech jsem hledal brigádu. Našel jsem si ji na Hostýně, kde jsem prodával lístky na parkovišti. Teprve až na gymnáziu mi spolužák řekl, ať jdeme ministrovat na Hostýně. Tehdy mě tohle poutní místo chytilo natolik, že jsem ministroval ve farním kostele i nahoře v bazilice. Postupně jsem na Hostýně začal kněžím pomáhat i více a mohl jsem tam i kostelničit a po výšce mi hostýnští kněží nabídli, že bych tam mohl pracovat na plný úvazek a já souhlasil.

Právě na Hostýně ses setkal také s jezuity. Jak tě ovlivnili?

Díky nim jsem si oblíbil jezuitskou spiritualitu a poznal jsem osobnost svatého Ignáce, kterého mám moc rád. Poznal jsem tam také staré jezuity, kteří byli za komunismu ve vězení. Jeden kněz mi říkal: „Když jsme šli z noviciátu, věděli jsme, že budeme pro Krista trpět nebo že ve vězení položíme život. Byli jsme s tím smíření. A byli jsme šťastní.“ A já jsem si tehdy říkal, že bych chtěl mít také takovou lásku k Bohu. Takovou víru a takovou sílu, že bych pro Krista dokázal položit i svůj život.

Jejich příklad mě hodně formoval. To, že šli s takovým klidem a lehkostí i do těžkostí z lásky ke Kristu. Vždycky jsem si říkal, že tohle je jeden z velkých vzorů kněžství. Takové bláznovství pro Krista.

Tvoje cesta seminářem byla trochu specifická. V čem?

Když jsem pracoval na Hostýně, začal jsem znovu přemýšlet o kněžství. Měl jsem také velmi dobrého duchovního průvodce a zpovědníka, pátera Adama Ruckého. Najít si duchovní doprovázení doporučuji každému. Jezdil jsem za ním každý měsíc a on mě velmi formoval. Byl to nesmírně radostný kněz. Úplně z něj sršela radost z Boha.

Pamatuji si, jak mi říkal, že je i po mnoha letech stále zamilovaným knězem, zamilovaným do Krista. To mě hodně ovlivňovalo. To, že svého povolání nikdy nelitoval navzdory všem peripetiím života.

Na jeho doporučení jsem začal vedle práce na Hostýně studovat teologickou fakultu. Když jsem potom nastoupil do semináře, měl jsem teologii téměř dokončenou.

Čemu ses během semináře věnoval?

S představenými jsme přemýšleli, jak vyplnit dobu formace. Nabídla se možnost pracovat na pražském arcibiskupství v Pedagogickém centru. To centrum připravuje různé preevangelizační programy pro děti. Vytvářeli jsme programy o Vánocích, Velikonocích, českých světcích nebo o tom, proč vlastně existuje kostel a co se v něm děje. Moc mě bavila práce s dětmi a studenty.

Současně jsem absolvoval kurz nemocničního kaplana. Po jeho dokončení jsem působil v Nemocnici Na Homolce. To mě naučilo spoustu věcí. Takže moje příprava ke kněžství byla pestrá. Od práce s dětmi až po službu starým a nemocným lidem.

Teď jsi ceremoniářem arcibiskupa. Co to obnáší?

Obnáší to, že hodně jezdím s panem arcibiskupem na akce, bohoslužby a do farností. Předem je potřeba spojit se s místním knězem, domluvit průběh bohoslužby, liturgické texty, hudbu a všechny potřebné věci. Pak je potřeba připravit vše, co bude pan arcibiskup potřebovat. Třeba ornát, při biřmování oleje, při žehnání svěcenou vodu, příslušné texty a podobně. S kolegy spravujeme také kalendář pana arcibiskupa. Když například nějaký farář chce, aby přijel biřmovat, je potřeba hledat vhodný termín a vše koordinovat.

Součástí služby je také práce s ministranty, příprava liturgie v katedrále a kontakt s kostelníky, hudebníky, varhaníkem, kapitulou i dalšími kněžími.

Co se změní, až budeš jáhnem?

To právě vůbec nevím. Myslím si, že to se teprve ukáže. Ve vnější rovině se změní to, že už nebudu jen ministrovat, ale budu moct číst evangelium, občas kázat, křtít, pohřbívat nebo oddávat. A co se změní ve mně? Doufám, že budu stále blíž Pánu Bohu a stále víc zapálený pro Boha a jeho službu.