Být citlivý pro Boží působení

Z Dolních Bojanovic, kterým se pro množství věřících říká „moravský Vatikán“, vzešel v minulosti nejeden kněz. Dalším v řadě bude čtyřiačtyřicetiletý jezuita JIŘÍ HEBRON. Jeho cesta do řádu i ke kněžství byla přitom hodně klikatá.

Myslím, že nejsem jediná, koho zaujme vaše příjmení Hebron. Zamýšlel jste se někdy nad tím, jak k němu vaše rodina přišla?

Máme dohledaný rodokmen do sedmnáctého století. Tam to začíná nějakým kronikářem Matoušem Hebronem Olešickým ze Ždánic. Tehdy byli lidé daleko více sžití s Biblí, tak je docela možné, že odsud bylo toto příjmení převzato. Já jsem vždy v koutku duše doufal, že pocházím z nějaké židovské rodiny. Později jsem se ale dozvěděl, že židé si nedávají biblická příjmení. Když jsem byl poprvé v Izraeli, měl jsem se svým příjmením velké problémy. Město Hebron dnes spadá pod samosprávu Palestiny. Židé si mysleli, že je to z mé strany jakási deklarace podpory Palestiny.

Dočetla jsem se v jednom rozhovoru, že jste konvertita. Bylo těžké vyrůstat v Dolních Bojanovicích jako nevěřící?

Přestože za minulého režimu vládli komunisté, v mé třídě chodili do náboženství všichni žáci kromě dvou. Jedním z nich jsem byl já. Byl jsem sice pokřtěný, ale ve víře jsem nevyrůstal. I když ve straně nikdo z rodičů nebyl, dostával jsem občas pocítit, že jsem komunista. Zažíval jsem tehdy náboženský útlak (smích). Duchovní svět mě ale přitahoval. Proto jsem několikrát do náboženství zašel. Soudružka učitelka si mě pak vzala stranou a domlouvala mi, že to bylo naposledy a abych příště nechodil, když do náboženství nejsem zapsaný.

Ani babička nebyla věřící?

Ta ano! Ona je původem Ukrajinka. Nyní je ve svých 97 letech nejstarší občankou Dolních Bojanovic. Když se zamýšlím, kdo mne nejvíce ovlivnil, myslím, že to byla právě ona, i když různých vlivů byla řada. Od malička mne oslovovala svojí vytrvalostí a věrností. Vídal jsem ji jako nesmírně pracovitou ženu s motykou na poli nebo jak se točila kolem „slépek“. Často také sedávala v křesle a modlila se růženec.

Je pravda, že jste Boha objevil v Medžugorji? Trochu mi nejde na rozum, proč mladý nevěřící kluk jede do Medžugorje, kde se všichni jen modlí…

Je to velmi jednoduché. Bylo léto, prázdniny, psal se rok 1999, seděl jsem s klukama v hospodě a plánovali jsme, že bychom mohli jet k moři. Jeden z nich řekl: „Pojeď s námi do Medžugorje!“ Já jsem vlastně ani nevěděl, co to obnáší, protože o tom nemluvili. Utáhli mne na tom, že pojedeme k moři a budou tam pěkné ženské.

A byli jste u moře?

Byli! Jeden den při cestě tam a jeden den při cestě zpět. A pěkné ženské tam byly taky (smích).

Co jste potom dělal v Medžugorji?

Byli jsme na festivalu mládeže a já jsem se s ostatními účastnil programu. Bylo tam moc mladých lidí ze všech koutů světa. Nejdříve ve mně byla taková opatrnost, ale najednou to člověka vtáhlo a oslovilo. Působilo to tam na mě nějak jinak než doma. Otevřeně a neformálně. Ta spontánní atmosféra mě dostala. Během života jsem se setkal s vícero lidmi, kteří v Medžugorji rovněž konvertovali.

Jak se to stalo vám?

Šli jsme se skupinou na Križevac a modlili se křížovou cestu. Najednou mi začaly téct slzy. Na spoustu nádherných věcí člověk v životě zapomene, ale na tento zážitek nikdy. Zakusil jsem tam bezpodmínečnou Boží lásku. Člověk musí zažít, že je Bohem milován skutečně takový, jaký je, aby tomu uvěřil. My se stále snažíme Boha přesvědčovat, jak si jeho lásku zasloužíme. Tam jsem cítil Boží přítomnost a to člověka změní. Nedá se to s ničím srovnat – ta láska je tak obrovská, že z toho jde až hrůza. Nevím, jestli to chci znovu zažít.

Proč?

Protože si člověk potom uvědomí, co to znamená být hříšný. Izraelité říkali, že setkat se s Hospodinem znamená zemřít, protože člověk na to není konstruován. Když se setkáte s neskutečnou krásou, tak to bolí. A to nemám na mysli mezilidskou lásku. Když jsem se vrátil dolů z Križevace, věděl jsem, že se ve mně něco změnilo, a chtěl jsem o tom mluvit s nějakým knězem.

Našel jste někoho?

Poutníci mi řekli, že z těch českých je tam nějaký Jožka Červenka, a tak jsem poznal Jožina. Byl takový spontánní, dvě a půl hodiny mě zpovídal. Byla to velice hluboká zkušenost. Jožka to tehdy vzal na sebe a bez jakékoliv přípravy jsem dva dny poté přistoupil k prvnímu svatému přijímání.

Pamatujete si ještě, jak jste se cítil po návratu domů?

Dlouho jsem pochyboval o tom, co jsem zažil, jestli to nebyla nějaká psychiatrická porucha. To vám prostě po čase vyvstanou určité pochybnosti. Za čtrnáct dnů se z toho neskutečného opojení probudíte, přijde realita šedi a vy se ptáte: Co to bylo? Nezbláznil jsem se? Dnes je pro mne základním pravidlem autentického duchovního prožitku mimo jiné také to, že pokud je to skutečně od Pána Boha, vede vás to ke sjednocení se sebou samým i s druhými a k harmonizaci nitra s Bohem. Dává vám to pokoj v neklidu. Neklid, pokud je správně uchopený, má potenciál růstu. Kdyby všechno byla pohodička, člověk ze své pokřivené přirozenosti zleniví a nebude se posouvat dál. Jezuité velmi dbají na praktičnost a práci s myšlenkami. Ignác by to nazval rozpoznáváním duchů. Toho, co se uvnitř vás rozehrává, co prožíváte. Jaké jsou to myšlenky? Kam vedou? Jaký je za tím náboj? Stále se učíte rozlišovat, jestli věci vedou ke sjednocení s Bohem, nebo k rozpojení. Pán Bůh nikdy nerozpojuje ani nedělá chirurgické řezy, ale proměňuje.

Prožil jste silný okamžik a za nějakou dobu se stal profesionálním vojákem. Proč obrácený člověk nastoupí do armády, což není zrovna duchovní prostředí?

Základní motiv byl postavit se na vlastní nohy. Když se na to ale zpětně dívám, zkušenost z Medžugorje byla zcela určující.

Byl pro vás nástup na vojnu šok? Jak šlo skloubit to, co jste prožíval jako konvertita, s vojenským drilem?

Výcvik byl hodně náročný. Zlomí ve vás poslední odpor, aby se člověk naučil zapomínat na sebe a uměl žít v rámci skupiny. Sám člověk tam nic neznamená. Zvýšená pravděpodobnost splnění úkolů a přežití je možná pouze v rámci skupiny, do které patří. Při náročnosti výcviku vám spadnou masky. Díky tomu také vznikají přátelství na celý život. Zpětně v tom vidím Boží rukopis sebepoznání. Myslím, že si mě i tam Pán Bůh trénoval pro Boží věci.

Jak se díváte na válku na Ukrajině?

Dlouho jsem neviděl tak jednoznačného agresora, jako je nyní Rusko na Ukrajině. Ty civilní oběti! To se nedá ničím ospravedlnit. Zdá se mi, že Rusové stále žijí ideu velkého Ruska. Je nutné vše vnímat v širších historických souvislostech. Babička pochází z Ukrajiny, ale informace o válečné situaci jsem měl od ukrajinského kamaráda, bývalého jezuity. Tento válečný konflikt odkryl, jak je v Rusku mnoho věcí nefunkčních a jak je to tam prohnilé korupcí. Říká se, že armáda ukazuje stav společnosti.

Podle vašeho životopisu se zdá, že jste šel z extrému do extrému: z armády rovnou k jezuitům. Proč jste si vybral právě tento řád?

Před vstupem do řádu je třeba nejdříve poznat realitu, „ušpinit se životem“. Mně připadá, že někteří kněží jsou nějak mimo realitu. Jak chtějí lidem něco vykládat o Pánu Bohu, když se to těch lidí v lavicích nedotýká? K čemu je taková víra? Když jsem se jednou dostal do jezuitského domu, najednou jsem měl dojem, že jsem tam už byl, že to tam znám. Jako bych se vrátil domů.

Říká se, že kde není řád, tam je neřád. Pomohla vám zkušenost z armády udržovat řád i v řeholi, nebo jsou to dvě naprosto nesrovnatelné věci?

Jsou to dvě naprosto totožné věci. Vlastně se nic nezměnilo. Jenom to, že nenosím uniformu (smích). A dříve jsem chodil na generální štáb, teď chodím do kostela (smích).

Máte představu, co byste chtěl po vysvěcení dělat?

Prostřednictvím exercicií, na které nedám dopustit, bych se chtěl hlavně věnovat lidem. Pokud Bůh je, jakože je, tak je třeba ho zažít. A já bych chtěl lidem pomáhat, aby ho skutečně zakusili. Na exerciciích vždy nestačím žasnout, jak Bůh koná. Je to neopakovatelná zkušenost. Ztišení vytváří určité prostředí, kdy člověk odfiltruje, co mu „štěká“ v hlavě, všechny ty pocity – a najednou má prostor uklidnit hladinu pomyslného vnitřního rybníka. Má prostor být citlivý pro Boží působení. Jezuité mají kláštery v srdci. Duchovní spoluprací vám Pán Bůh neustále opravuje váš vnitřní klášter. Neuzavíráte se v něm, ale vrhá vás ještě více do reality života. Věříme, že Boha můžeme nacházet ve všech věcech. Primárně i tam, kde bychom ho vůbec nehledali. Tělo Kristovo můžete najít ve společnosti na mnoha místech.

Je možné zajet takto na hlubinu spíše s tradičně vychovaným křesťanem, nebo s konvertitou?

Jsem přesvědčený, že mým charismatem je pohybovat se mimo církev s lidmi na okraji společnosti. Moc totiž nerozumím etablovaným katolíkům, protože jsem v tom nevyrůstal. Více rozumím ateistům, kterým se snažím předat radostnou zvěst srozumitelněji. Hledám přijatelný jazyk pro lidi, kteří se nikdy nepohybovali v náboženském prostředí. Nechci je evangelizovat, ale chci s nimi být. Jedno z nejpěknějších životních období jsem zažil v ateistickém prostředí v Děčíně. Pomalu nikdo tam nechodil do kostela. Chtěl jsem s těmi lidmi být a hledat jazyk, kterým hovořili. Je to případ od případu jiné, protože každý člověk je jedinečný a výjimečný. Naší aktivitou není obracet lidi. To dělá Bůh.

Podle vašich statusů na Facebooku je vidět, že běháte dlouhé tratě. Lze i u běhu meditovat?

Určitě, ale je to jiná forma meditace. Podle mne má živá teologie charakter běhu. Je to neustálé vycházení ze sebe. Když hodně zjednodušíme Starý zákon, dá se vyjádřit slovy „vyjdi ze sebe“. A je jedno, jestli pomalým nebo rychlým krokem. Ať jsi poznal cokoliv a kohokoliv, vždy jdi dál. Na tom jsou založena všechna zaslíbení Abrahámovi a Mojžíšovi. Pokud chceme plně zažít svoje lidství, musíme vyjít ze sebe, opustit své představy, ať už jsou sebefantastičtější.

JIŘÍ HEBRON (nar. 24. února 1978 v Hodoníně) prožil mládí v Dolních Bojanovicích. Po maturitě na Střední průmyslové škole stavební v Hodoníně absolvoval studium filozofie na Vysoké škole filozofické v Mnichově, teologie na Papežské gregoriánské univerzitě v Římě a na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Do jezuitského řádu vstoupil 6. září 2009 a jáhenské svěcení přijal 23. května 2020. Kněžské svěcení mu udělí olomoucký emeritní pomocný biskup Josef Hrdlička 2. července na Velehradě. Primiční mši svatou bude slavit ve svém rodišti 5. července.