„Chodíval jsem podél lukovského potoka ke škole jako Jan Bula. A tam se mi začal před očima odvíjet jeho příběh.“ 

Přinášíme rozhovor s Mons. Jiřím Mikuláškem, bývalým generálním vikářem brněnské diecéze, autorem prvních dvou knižních beletristických prací o budoucích blahořečených kněžích Janu Bulovi a Václavu Drbolovi. 

Fotogalerie

4

Vzpomenete si, kdy jste úplně poprvé slyšel o Janu Bulovi a Václavu Drbolovi?

Měl jsem přítele, který byl jako tajný řeholník ve vězení, a tam se setkal s člověkem, který tehdy svědčil proti oběma kněžím. Moc se tím trápil, i když to svědectví bylo vynucené. A právě tento člověk mi říkal, jaké to bylo, že to byla provokace a tak dále. Takže od té doby jsem zhruba tušil, jak to tehdy bylo. No a pak, až jsem se stal generálním vikářem, tak jsem objevil ty dopisy na rozloučenou – když jsem je poprvé četl, tak to bylo přesně 50 let od popravy – a začal jsem o osudech obou kněží více přemýšlet. Ve smyslu, že to bylo opravdu hodně těžké z pozice pastýře na kazatelně veřejně říct svůj názor. Zvlášť, když si vezmete, že spousta komunistů zároveň pravidelně chodila do kostela. Byla to tehdy taková schizofrenie – slyšel jsem třeba vyprávění o tom, jak se nějaké ženy na vesnici modlily růženec, v polovině přestaly, začaly se bavit o procesech s kněžími a jedna žena prohlásila: „Nebude pokoj, dokud všechny faráře nepostřílí! Pojďte se modlit dál!“ Bylo velmi těžké se v té době nějak zorientovat. 

Kdy vás napadlo sepsat příběh Jana Buly (nejprve vyšel právě Bulův příběh pod titulem Sejdeme se v nebi) do knižní podoby?

Já jsem v té době, kdy jsem se seznamoval s dopisy P. Jana Buly, taky hodně přemýšlel o tom, jak dnešní mladí lidé potřebují nějaký srozumitelný vzor, který by je inspiroval na jejich duchovní cestě. Tak jsem postupně začal shromažďovat materiál. Vzal jsem si volno, pobýval jsem na faře v Jakubově (u Mor. Budějovic, pozn. red.)  a jezdil po okolí, po těch místech, kde Jan Bula vyrůstal a působil. Šel jsem za jeho rodinou a předal jsem jim kopie těch dopisů, šel jsem za jeho spolužáky, chodíval jsem po cestě podél potoka k lukovské škole - přesně tak, jak chodil i on. Dalo by se říct, že jsem se tam s ním tehdy doopravdy sžil. A postupně se mi ten jeho příběh začal odvíjet před očima. Informace jsem ale čerpal i z matrik, ročenek z gymnázia, výslechového protokolu apod. Knížka nakonec vyšla o dva roky později, v roce 2003. 

Jak potom vznikla knížka (Vejdi do radosti) o otci Drbolovi?

Obrátil se na mě P. Václav Fišer z Hustopečí, že ještě žije sestra Václava Drboly. A já jsem si řekl, že bych ji mohl navštívit. Půjčil jsem si diktafon a jel jsem za ní. Ona byla o hodně mladší než její bratr Václav, ale vzpomínek měla hodně. 

Oba příběhy jsou psány beletristicky. Předpokládám, že jste si musel některé dialogy a okolnosti domýšlet a vyfabulovat...

Pochopitelně jsou vymyšlené dialogy z dětství nebo mládí, ale i tady mnohé vycházejí z osobních vzpomínek příbuzných a známých. V knížce o Janu Bulovi je například autentický rozhovor s tatínkem po návratu z totálního nasazení, když jej přemlouval, aby se nevracel do semináře:  „Tati, ty nevíš, jak je mě tam potřeba!“ A pak v závěru scéna s dozorkyní ve věznici: „Příštího rána vešla do vězeňské kuchyně jedna dozorkyně: ‚Uvařte mi silný kafe!‘ ‚To jste špatně spala?‘ zeptala se vězeňkyně. Dozorkyně jí na to řekla: ‚Ale vytáhli nás všechny ráno o půl páté na dvůr. Museli jsme se dívat na popravu toho hezkého faráře. A ten jeho klid! On na to nebe snad opravdu věřil!‘ “ 

Utkvělo vám něco ze života obou kněží zvláště v paměti?

Nejvíc asi to, jakým způsobem oba přijali smrt. Nebyli v nenávisti nebo něco podobného. V těch dopisech Jana Buly to vlastně je napsáno – vděčnost za to, že mohl Bohu sloužit a že věrně vytrval až do konce. A pak taky tím, že to byli oba dva kněží, kteří skutečně žili s lidmi v tom místě, kde působili. Václav Drbola třeba napsal a nacvičoval divadelní hru, která se pak nesměla hrát. Svého varhaníka, když ho povolali na vojnu, tak prostřednictvím dopisů hodně podporoval, radil mu. Snažili se využít všech prostředků pro hlásání evangelia a nedělali to pro to, aby sami nějak vynikli, ale proto, že chtěli sloužit Kristu a lidem. A další věc je jejich duchovní odkaz. „Jestli máme něčeho litovat, tak toho, že jsme Pána Boha dost nemilovali“ – to je výňatek z toho Bulova dopisu. Příklad člověka, který má několik hodin před popravou. 

On dozrál na základě toho utrpení, dozrál v té vyrovnanosti. Někde v dodatku v té knížce o Janu Bulovi je vzpomínka pana Stehlíka, který s ním tehdy po rozsudku trestu smrti jel v tom vězeňském autě, rozváželi je. A on vzpomíná, že Bula byl neuvěřitelně klidný, vyrovnaný. Že každému žehnal. Tak to je asi to, co bychom si z toho podle mě měli vzít – abychom v té době, v níž žijeme, v poměrech, ve kterých žijeme, abychom zcela patřili Kristu.