Církev má šest nových ctihodných

Papež František schválil vyhlášení dekretů, kterými se uznávají hrdinské ctnosti šesti Božích služebníků, kteří se tak stali ctihodnými. Jsou to Miguel Costa y Llobera, Gaetano Francesco Mauro, Giovanni Barra, Vicente López de Uralde Lazcano, Maria Margherita Diomira od Vtěleného Slova a Bertilla Antoniazzi.

Eucharistická adorace a mariánská úcta

Miguel Costa y Llobera, kanovník katedrálního kostela na Mallorce z pověření svatého Pia X., žil ve Španělsku od druhé poloviny 19. století do prvních dvou desetiletí století minulého. Narodil se ve vznešené a bohaté rodině a stal se knězem i přes počáteční odpor svého otce. Byl vášnivým kazatelem a zpovědníkem, mužem modlitby a básníkem, ale také profesorem církevní archeologie a dějin literatury. Pilířem jeho duchovního života byla eucharistická adorace a mariánská úcta. Žil s odstupem od vlastnictví pozemských statků, které považoval za prostředek pomoci chudým. Zvláštní pozornost věnoval nemocným. Zemřel náhle, v pověsti svatosti, roku 1922, když z kazatelny kostela bosých karmelitek na Mallorce pronášel chvalořeč u příležitosti třístého výročí kanonizace svaté Terezie z Avily.

Evangelizátor vesnických obyvatel

Kalábrijec Gaetano Francesco Mauro, zakladatel Kongregace venkovských zbožných katechetů v roce 1928, byl diecézním knězem a žil na přelomu 19. a 20. století. Během první světové války působil jako vojenský kaplan na severu Itálie a po zajetí strávil období věznění v různých rakouských zajateckých táborech, kde onemocněl tuberkulózou. Po návratu do Kalábrie se věnoval zmírňování bídy, nespravedlnosti a náboženské nevědomosti venkovanů evangelizační a humanitární činností a v roce 1925 založil Náboženské sdružení venkovských oratoří (A.R.D.O.R.) pro výuku křesťanské nauky na venkově, jehož sídlo zřídil v bývalém klášteře sv. Františka z Pauly v Montalto Uffugo, o jehož obnovu se zasloužil.

V roce 1943 se Svatý stolec rozhodl spojit mladou Kongregaci venkovských katechetů s Kongregací zbožných dělníků, kterou založil Carlo Carafa v roce 1602: tak vznikla Kongregace venkovských katechetů a zbožných dělníků, která po druhé světové válce zintenzivnila svou misijní činnost na kalábrijském venkově a jejíž generálním představeným byl v roce 1956 jmenován právě Gaetano Francesco Mauro. Ve svých denících popisuje "temnou noc", formu deprese, kterou prožíval vždy pevně ve víře a s nadějí: duchovní zkoušku, která ho provázela až do jeho posledních dnů.

Šťastný kněz

Boží služebník Giovanni Barra se narodil v roce 1914 v rolnické rodině v Riva di Pinerolo v Turínské provincii. Jako diecézní kněz, asistent Sdružení katolické akce mládeže, založil v roce 1943 v Pinerolu sekci Italské katolické univerzitní federace (FUCI), kterou vedl až do roku 1965. Liturgie a dobročinnost vždy oživovaly jeho angažovanost v dalších katolických sdruženích. V Pragelatu otevřel "Alpský dům/Casa Alpina" pro mládež, místo modlitby a setkávání mladých lidí a rodin během léta. Kněžství vždy prožíval ve spojení s Kristem jako dar od Pána a od roku 1969 byl rektorem semináře pro dospělá povolání v Turíně, kde postavil modlitbu do centra formace seminaristů. Jako bystrý pozorovatel lidské duše měl pro každého slovo naděje, jako vychovatel předjal církevní chování, které dozrálo s Druhým vatikánským koncilem. Jako novinář založil několik časopisů a navázal dialog s různými intelektuály. Ve své duchovní závěti napsal: „Když se ohlédnu zpět, cítím, jak se mi v srdci zvedá vlna radosti a vděčnosti. Jsem skutečně kněz, který je se svým kněžstvím spokojen“. Ani v nemoci nikdy neztratil radost, kterou prožíval jako výraz plnosti života v Bohu.

Svědek pokoje a naděje

Mezi novými ctihodnými je i Boží služebník Vicente López de Uralde Lazcano, kněz Montfortské Mariiny společnosti, který žil ve Španělsku v letech 1894-1990. Byl to muž modlitby, hluboce spojený s Pánem, učitel, kaplan a zpovědník, kterého si vážili žáci, bývalí žáci, kněží a další věřící z koleje Sv. Filipa z Neri v Cádizu, kde působil 62 let. Byl velmi milován studenty, kterým uměl dodat klid a naději, a nikdy nepřerušil svou pedagogickou činnost, a to ani během občanské války, kdy neváhal bránit studenty koleje před okupací milicí a zachraňovat eucharistii. Po odchodu do důchodu se pilně věnoval svátosti smíření, ve zpovědnici trávil až osm hodin denně a stal se duchovním vzorem pro město Cádiz.

Účast na bolestech Kristova utrpení

Tiché a učenlivé povahy, oddaná modlitbě a životu v ústraní, se zvláštní láskou k eucharistii a Panně Marii byla služebnice Boží Maria Margherita Diomira od Vtěleného Slova, která prožila krátkou pozemskou existenci v letech 1651-1677 v Toskánsku. Aby odčinila své hříchy, podstupovala pokání a umrtvování. Přes silný odpor svého otce vstoupila nejprve postupně do dvou florentských klášterů. Maria Margerita Diomira byla Bohem obohacena mimořádnými duchovními dary, jako jsou proroctví, vidění, extáze, schopnost radit a účastnit se bolestí Kristova utrpení, dokonce přijala též stigmata. Nechyběla jí období vnitřních muk. Mnoho lidí, včetně šlechticů, kněží a biskupů, k ní přicházelo pro radu a duchovní útěchu. Onemocněla souchotinami, obětovala se Pánu jako oběť lásky a zemřela ve Florencii ve věku pouhých 26 let.

Obětování života a slabosti

Mezi novými ctihodnými je také další žena: laička. Je to služebnice Boží Bertilla Antoniazziová, která žila pouhých 20 let v letech 1944-1964 v Benátsku. V pouhých devíti letech byla přijata do nemocnice ve Vicenze kvůli těžké dušnosti způsobené revmatickou endokarditidou a nemoc ji provázela tak, že byla upoutána na lůžko: obdařena velkou duchovní silou proto pochopila, že jejím posláním je utěšovat trpící a přivádět obětí svého života a nemoci hříšníky blíže k Bohu. Nikdy se neuzavřela do sebe: navázala přátelské vztahy s lékaři a sestrami a intenzivně si dopisovala s ostatními nemocnými. V naprosté důvěře v Boha v modlitbě si nikdy nestěžovala, dokonce ani v posledních dvou letech svého života strávených na lůžku, kdy se objevily proleženiny, selhání srdce a otok plic. Na pouti do Lurd v roce 1963 neprosil Pannu Marii o uzdravení, ale o svatost.