Papež František se vrátil ze sobotní (16. dubna 2016) návštěvy ostrova Lesbos se třemi syrskými rodinami. Proč se tak rozhodl? Kdo se o ně postará dál?
Již od počátku současné migrační krize se František snaží být hlasem všem těch, kteří trpí a strádají na svých cestách při hledání útočiště v jiných zemích, a vzburcovat k řešení této situace nejen politicky zodpovědné činitele. Ale občas zajde i dál.
Když mu několik dnů před odletem navrhl jeden z jeho spolupracovníků myšlenku poskytnou azyl alespoň některým čekatelům, papež ji okamžitě přijal za svou. „Viděl jsem, že to bylo vnuknutí Ducha,“ komentoval sám papež toto rozhodnutí během tiskové konference cestou z Lesbu. Přijetí těchto uprchlíků papež vysvětluje jako gesto soucitu a zároveň tím vyjadřuje svůj kritický postoj k uzavírání evropských hranic.
Nakonec vzal na palubu svého letadla mířícího do Vatikánu tři syrské rodiny, dohromady 12 lidí, z toho šest dětí. Jedná se o rodiny muslimské, což bylo Františkovi již několikrát vyčteno. Pro něho však nebylo vyznání primárním kritériem proto, komu pomoci:
„Nerozlišoval jsem mezi křesťany a muslimy. Tyto tři rodiny měly v pořádku dokumenty, takže se všechno dalo snadno uskutečnit. Nejprve byly na seznamu dvě křesťanské rodiny, které však neměly potřebné dokumenty. Nejde tedy o upřednostňování. Všechno jsou to děti Boží.“
Daniela Pompei, která se v rámci Komunity Sant´Egidio stará o uprchlíky v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas k výběru těchto rodin dodala: „Při výběru nešlo o náboženská hlediska, ale o to, že jejich situace je staví do zranitelné pozice. Především tedy proto, že jde o rodiny. Všechny tři přicházejí ze země, kde už pět let trvá válka. Jedna z rodin je z území kontrolovaného tzv. Islámským státem, další dvě z oblasti nedaleko Damašku, na hraniční linii, kde se bojovalo, a proto byly nuceny uprchnout. Jsou to tedy lidé, kteří neměli v úmyslu odcházet ze Sýrie, čekali pět let, než odešli.“
Převezení mají v pořádku všechny příslušné dokumenty, byla jim udělena víza. V Římě byly přivítání svými krajany, dvěma rodinami, které se dostaly do Itálie již dříve. „Atmosféra byla velmi hřejivá a vstřícná,“ komentovala D. Pompei situaci. „Uprchlíci, kteří v azylovém domě už žijí, připravili syrskou večeři a už to dodalo setkání rodinný rozměr. Byli trochu unavení a trochu zaskočení, ale velmi spokojení! Nic takového nečekali... Nepřestávali děkovat a vyjadřovat papežovi vděčnost.“
Syrské rodiny začínají nový život prozatím v azylovém domě spravovaném komunitou Sant´Egidio, ta jim pomůže také najít práci. Na to, co dělali před odchodem ze Sýrie,odpověděla znovu D. Pompei: „Byli to naprosto normální lidé. V nejmladším páru jsou oba inženýři a měli nakročeno do života velmi dobře. Také další dvě rodiny vedly normální život. Jedna paní pracovala jako krejčová, druhá jako kadeřnice a z manželů byl jeden drobný obchodník a druhý zemědělec.... Dvě tyto rodiny vyprávěly, že jejich domy byly vybombardovány a už se v nich nedalo žít. Nyní začíná proces integrace. Muži i ženy se mě už ptali, kdy se mohou zapsat do jazykové školy a už na Lesbu se dotazovali, jak funguje italské školství, aby mohli zapsat děti. Mají tedy velkou touhu začít nový život.“
(Zdroj: Radio Vaticana; ilustr. foto: Marco Mancini / CNA)