Papež František: Plakal Ježíš, mohu i já

Ve vatikánské bazilice sv. Petra se včera za přítomnosti papeže Františka konala v rámci probíhajícího Svatého roku milosrdenství speciální modlitební vigilie s názvem „Osuš slzy“. Byla určitě všem, kteří se potýkají s jakoukoliv tíživou situací, všem trpícím a zarmouceným.

Modlitební vigilie Svatého roku milosrdenství měla především za úkol naplnit jeden se skutků milosrdenství – těšit zarmoucené. Vatikánská bazilika se tak naplnila lidmi, kteří např. ztratili někoho blízkého, prožili smrt svého dítěte, ztratili zaměstnání, trpí nemocí či jakoukoliv psychickou bolestí, bojují se závislostmi či lidmi úplně postrádají smysl života.

Program zahájil hymnus Svatého roku milosrdenství, následovala tři svědectví. První pronesla italská rodina, jež se musela smířit se sebevraždou svého patnáctiletého syna: „Selhal jsem jako rodič, manžel, otec, křesťan“, prohlásil otec rodiny.

Druhé svědectví patřilo katolickému pákistánskému novináři, který na sebe svými články o strádání křesťanské menšiny ve své zemi upřel pozornost teroristických skupin a musel utéct do Itálie.

O třetí svědectví se postarali rodiče, kteří hovořili o nelehké cestě obrácení svých dvou synů, kteří žili dlouho duchovně prázdným životem.

Papež František pak oslovil přítomné slovy: „Ve chvílích smutku, při utrpení v nemoci, v úzkosti z pronásledování a v bolestném zármutku hledá každý slovo útěchy. Silně vnímáme potřebu, aby nám někdo byl nablízku a měl s námi soucit. Zakoušíme, co znamená být dezorientováni, zmateni, dotčeni v hloubi tak, jak jsme na to nikdy nepomysleli. Rozhlížíme se kolem v nejistotě, abychom nalezli někoho, kdo by mohl naši bolest pochopit. Mysl se plní otázkami, ale odpovědi nepřicházejí,“ a doplnil:

„Potřebujeme milosrdenství a útěchu, jež přichází od Pána. Všichni ji potřebujeme. Náš nedostatek, ale také naše velikost spočívá v tom, že můžeme prosit o útěchu Boha, který přichází a svojí něhou stírá slzy z naší tváře.“

František ujistil, že člověk ve své bolesti není sám. Připomněl, že i Ježíš plakal nad ztrátou milovaného člověka Lazara (Jan 11,33-35). „Pokud plakal Bůh, mohu také plakat a vědět, že jsem chápán. Ježíšův pláč je lékem na lhostejnost s utrpením mých bratří. Onen pláč mne učí osvojovat si bolest druhých a mít účast na bezradnosti a utrpení těch, kdo prožívají soužení.“

Věřící v bazilice mohli v průběhu vigilie uctít také relikviář Slz Panny Marie ze svatyně Panny Marie Plačící v Syrakusách, který je spojován se zázračnou událostí manželů Iannusových, jejichž sádrový reliéf zobrazující Neposkvrněné srdce Panny Marie smáčely po několik dní slzy.

Večer byl zakončen společnou modlitbou na úmysly všech trpících, včetně úmyslů konkrétních, které přítomní napsali při vstupu do baziliky na lísteček.

_{(zdroj: Radio Vaticana; Daniel Ibañez / CNA)}