Povolání je tím nejkrásnějším, co můžeme mít

05. 10. 2016 Rubrika: Zahraniční
Fabio Rosini je v Itálii fenoménem. Jeho kurzy o Desateru, které uvádějí mladé lidi do hledání osobního povolání, probíhají již v šedesátce diecézí. Jen v Římě chodí na tyto přednášky tisíce lidí. Povolání je pro mladého člověka tím nejkrásnějším, co může mít a co mu nebude nikdy vzato, říká Rosini v rozhovoru, který jsme s ním nedávno vedli.

Foto: Ondřej Mléčka, Člověk a víra, CNA / Lorna Cruz, Mike Monaghan, Filip Rathoúský

Webové stránky římského Centra pro povolání, které vedete, se jmenují Lepší podíl. Co se tím myslí?

Logicky se jedná o citaci 10. kapitoly Lukášova evangelia („Maria si vybrala lepší podíl, který ji nikdo nevezme.“ – pozn. red.), kde se nachází výzva zvolit si lepší podíl v životě. Tím se myslí povolání, které je tou nejkrásnější věcí, již můžeme žít.

Jaký je „lepší úděl“ pro mladého člověka, který hledá svoji životní cestu?

V Lukášově evangeliu je to ta část, která nebude odebrána. Tedy něco, v čem je věčnost. Mladý člověk má takříkajíc přímější vztah s věčností než ti, kdo možná s postupujícím věkem udělali hodně kompromisů nebo umlčeli své svědomí. Mladí lidé mají větší kontakt s onou žízní po velikosti, po vznešenosti. Je to žízeň po věčnosti. Tedy podíl, který nebude odebrán a který se vyplatí následovat; něco, co ti nikdo nevezme, protože je to Boží dar. Jedná se o hledání vlastního místa v životě ve vztahu k jeho poslednímu cíli, věčnému životu.

Váš kurz o Desateru má mimořádný úspěch v celé Itálii. Co je na něm zvláštního?

Na to neexistuje jednoduchá ani krátká odpověď. Je to zkušenost, kterou děláme již 24 let. Začali jsme se skupinkou mladých lidí v jedné římské farnosti. Vyvinul se z toho roční program, během něhož se může člověk setkat – skrze Deset slov – se základními rozměry života.

Zákonu zde rozumíme v pavlovském slova smyslu. To znamená, že se nejedná o místo uzdravení, nýbrž diagnózy. Je to „čas diagnózy“, abychom pochopili, jak na tom jsme. A to skrze kategorie modlářství, autentického vztahu s Bohem, opravdového odpočinku, vyzrálého a harmonického života i s jeho dětskou fází, hodnoty života druhých, věrnosti, štědrosti, pravdivosti a čistého srdce.

Na jednu stranu člověk pozná svou slabost. Na druhou stranu zde objeví také „rentgenový snímek“ Ježíše Krista, protože on je naplněním Zákona. Mladí lidé, kteří prochází Deseti přikázáními, objeví základní rozměry života a zároveň pomalu začnou chápat, že toto slovo hovoří o Boží lásce k nim.

Nejedná se o vyčerpávající kurz, není to kompletní cesta křesťanského vzdělávání. Jedná se o zkušenost, která vede k  nadšení a touze po milosti. Ale Zákon sám nemůže uzdravit. Je tedy třeba projít kurzem o Desateru jako průpravou ke křesťanské formaci, která musí přijít potom. Například ve farnostech nebo na jiných místech. Někdy lidé tuto formaci nenacházejí, a tehdy pokračujeme s kurzem o Sedmi znameních v evangeliu sv. Jana. Zde má člověk dojít skrze janovskou pedagogiku k novému životu. V tomto pokračování se vypořádává s otázkami klidněji – jsou to tři roky skutečného uzdravení.

Jedná se přitom o program, který nepočítá s tím, že by byla výchozím bodem víra….

Takže je učen komukoliv?

Naprosto komukoliv. Skrze tento program se dokonce mnoho lidí přiblížilo ke křtu.

Jak tyto kurzy probíhají prakticky?

Vede je většinou jeden kněz a několik manželských párů. Je to trochu jako na hoře Sinaj, kde je člověk spíš pasivní. To znamená, že každé přikázání se vysvětlí v katechezi, pak přichází chvíle modlitby s Písmem, aby vše člověk začlenil do svého života. To zabere rok. A při čtvrtém, šestém a posledním přikázání pořádáme duchovní obnovy, kde si může člověk vyzkoušet témata i ve vztahu k druhým: jsou zde rozhovory, chvíle modlitby. Tyto tři duchovní obnovy jsou zásadní.

Když se pak přejde do druhé části, člověk je zcela aktivní. Tam se musí sám a osobně angažovat.

Jak se lidé, i nevěřící, dozvědí o vašich kurzech?

Skrze osobní setkání. Dělám tomu minimální propagaci. A vyzývám také lidi, aby ji nešířili ve virtuálním světě. Protože jestliže mám před sebou stovku mladých, kteří přišli proto, že mají nějakého kamaráda, sestru nebo staršího bratra, jenž se velmi změnil – a oni přichází, aby zjistili, co se stalo – je to pro mě o mnoho snazší. Když někdo naopak přijde jen ze zvědavosti, má také své nároky a očekávání a je to o něco těžší. V každém případě ale i zde pokračujeme.

K návštěvě kurzu zve tedy proměna v životě.

Ano, bezpochyby. Ve skutečnosti máme problém, že v našem kostele musíme připravit zhruba 800 míst, a i tak budou někteří lidé stát. Musíme také připravit obrazovku s projekcí. Rozhodl jsem se ale, že budu zde, aby ty počty byly únosné. Kdybych šel na větší místo, zaplnilo by se větší. (…) Nedělám si ale velké iluze, je to trochu módní záležitost.

Jaké další aktivity vyvíjí Centrum pro povolání kromě kurzu o desateru přikázání?

Desatero je nabídka, která přitáhne lidi a nabídne jim základní kurz. Odkud se rodí povolání? Ze křtu. Jestliže se nevěnujeme křtu a vyjdeme přímo ze specifik různých povolání – například manželské přípravy nebo kurzů pro povolání k řeholnímu životu či kněžství – často nám budou chybět základy.

Máme zde tedy především velké množství lidí, kteří přichází, aby objevili víru. Potom všem nabízíme kurzy povolání, které jsou rozděleny na základní kurz povolání – ten dává základní nástroje, jakými jsou modlitba, zpytování svědomí, vztah k duchovnímu průvodci, první rozhodování, řád ve vlastním životě, dobré zásady křesťanského růstu – a druhý kurz, který je o citovém životě. Povolání je také záležitost citového směřování: komu dá člověk své srdce; ožení se například a vytvoří domácí církev. Je tedy třeba se podívat, v jaké situaci se nachází mé vlastní citové uzdravení.

První kurz se skládá z osmi setkání a duchovní obnovy, ten druhý z deseti setkání a obnovy. Někdy je také pořádáme intenzivnější a kratší. Má to vynikající plody.

Kromě toho se k nám tímto způsobem dostanou chlapci a dívky, kteří chtějí rozlišit své povolání. Pro ně máme setkávání ve skupinkách, které trvá u mužů i u žen rok. Zde se zdokonalují prostředky duchovního růstu, člověk se konfrontuje s prvními prvky zasvěceného nebo kněžského života. Na konci tohoto roku pořádáme vážné osmidenní exercicie, kde se případně potvrdí, zda má zájemce touhu tyto věci dále prohloubit.

Pokud tomu tak je a člověk zamýšlí jít směrem k nějaké řeholní kongregaci (nebo k semináři), ženy se již musí tímto směrem vydat. Jinak bychom je totiž stavěli do „potulné“ a nejasné situace.

Muži mohou pokračovat v rozlišování povolání druhý rok. Během něho se také mají vážněji přiblížit k farnostem nebo řeholním institutům. Zhruba v květnu kontaktují seminář nebo řeholní komunitu a pokračují v tamější formaci – například vstoupí do bohosloveckého konviktu nebo jinam.

Kluci z konviktu se ve všem formují tam, ale pokud to potřebují, mohou nalézt nějakou pomoc i zde. Je zde několik kněží, kteří jsou jim k dispozici.

Kromě tohoto všeho jsou zde předmanželské kurzy…

Překvapilo mě, že pořádáte kurzy pro páry, které ale ještě nejsou bezprostřední přípravou na manželství.

Řídíme se přáním encykliky Familiaris Consortio (dokument Jana Pavla II. o rodině – pozn. red.), jež hovořila o vzdálené přípravě na manželství, a začali jsme spolu s několika manželskými páry pořádat kurzy vzdálené přípravy, neboli kurzy, které se týkají chození. To znamená jak prožívat chození, aby to byl opravdu čas ověření vztahu, čas velké pravdy, vyjasnění, boje v modlitbě, v čistotě, čas vztahu s Pánem. Toto je kurz o vztahu, o kvalitním vztahu.

Pak máme druhý kurz bezprostřední přípravy na manželství, který je o svátosti a o manželském životě.

Nedoporučujeme mladým lidem, aby chodili na první kurz hned potom, co spolu začnou chodit, nýbrž alespoň po roce až dvou chození. Musí totiž přejít období zamilovanosti a vyvinout se smysl pro realitu, kdy se na druhého díváme i s jeho chybami a nikoliv v zasněném pohledu zamilovaného. Párů přichází velmi mnoho.

Když někdo projde celým kurzem, nahrazuje to oficiální přípravu na svátost manželství ve farnosti. Pro nás tedy musí trvat příprava na manželství alespoň jeden rok.

Vidíme, že manželství, která nefungují, jsou téměř vždy ta, kde spolu dva lidé chodili pouze krátce a zevrubně, povrchně.

Naše kurzy začínáme otázkou: Je snazší být knězem, nebo manželem? Knězem, o tom není pochyb! (smích) A ve skutečnosti je ztroskotání kněží procentuálně mnohem nižší než rozpad manželství. Avšak na kněze člověk studuje deset let. A k manželství se dělá nějakých deset setkání. Tady něco nehraje.

.

Vidíte nějaké výsledky těchto příprav na manželství?

Jistě. Nejlepším výsledkem je, že se pak mnozí nevezmou (smích). Pochopí totiž, že to není na trvalý vztah. Řeknu k tomu jeden příklad. Jeden chlapec, mimo jiné příbuzný kněze, za mnou přišel a řekl mi: „Před dvěma lety jsem u vás dělal přípravu na manželství. Moje dívka mě po několika setkáních a věcech, které jste tam řekl, opustila. Celou tu dobu jsem vás pak nenáviděl. Nyní si uvědomuji, že jste mi zachránil život.“

My děláme kurz proto, aby problémy vyšly najevo. Charismatem lidí, kteří spolu chodí, je pravdivost. Musí prožívat období pravdivosti, ve kterém odevzdávají své emoce jeden druhému. Mnoha mladým pomáháme, aby opustili svět vytvořený ze sexu, protože sex otupuje rozlišování; je totiž příjemný. Uvádí pár do iluze, že je mezi nimi vztah. Když nás ale poslechnou – není to tak, že by nás poslechli pokaždé – a zkouší, jak se jim bude dařit bez sexu, objeví, jestli se mají rádi nebo naopak nemají. Zjistí buď to, že spolu nedokážou mluvit, nemají žádnou schopnost stát jeden před druhým jako osoby a nikoliv jen jako sexuální milenci. Anebo objeví, že jsou spolu šťastní. Objeví podstatu manželství, kterou určitě není sexuální vztah 24 hodin denně, to by bylo šílené. Může také naopak vyjít najevo, že neumí zacházet s ničím jiným než se sexualitou, která je drogou: potěšení otupuje.   

Jedním ze základních výsledků obou předmanželských kurzů je dále fakt, že oba alespoň s jistotou pochopí, že se nejen chtějí vzít, nýbrž také vytvořit malou domácí církev. Manželství je svátost, něco nadpřirozeného. Není to setkání dvou lidských úmyslů, nýbrž plán Prozřetelnosti. Pokud toto nepochopí, nedoporučujeme jim přijmout svátost. Výslovně jim říkáme: Proč se chcete vzít v kostele, když nemáte vztah s Bohem? Kvůli oblečení, fotkám a těmto banalitám? Život je příliš důležitý na tyto věci. Jsme v kurzech docela tvrdí, protože ve skutečnosti jim nikdo tyto věci neříká.

Jsem přesvědčen, že motivem mnoha rozpadu manželství zde v Itálii je přílišná dobráckost kněží, kteří připustili k manželství lidi, kteří k němu být připuštěni neměli. Když někdo vyslovuje slib, jde jasně vidět, že je tento člověk nezralý. Je třeba umět říci: Nedoporučuji ti ženit se.

P. Fabio Rosini

P. Fabio Rosini (* 1. října 1961) pochází z Říma, kde byl také v roce 1991 vysvěcen na kněze. V současnosti vede Centrum pro povolání římské diecéze a je členem diecézního výboru pro Svatý rok milosrdenství. V roce 1993 začal pořádat kurzy o desateru přikázání, které se rychle rozšířily do celé Itálie.

Pokud ale pár pozná, že je dobré se vzít, váš kurs jim může dát nějaký pevný základ…

Ano.

My nepotřebujeme falešné křesťany. Proto nepovzbuzujeme k nátěru zbožnosti a k tomu, že se musí brát za každou cenu.

Jestli se ti dva lidé ptají: „Proč bych se měl brát? Nestačí mi jen spolu žít?“, znamená to, že mají jen velmi slabou zkušenosti s Bohem. Protože Boží láska učí nerozlučitelnost a věrnost, úplné nasazení. Lidská láska vyžaduje pouto, vyžaduje, aby člověk vycházel ze sebe, vstoupil někam definitivně. Pravá pouta jsou ta nerozlučitelná. Otcovství je nerozlučitelné. Skutečné přátelství je nerozlučitelné.

Na závěr jednu otázku: Stát ve svém povolání. Co to přináší?

Je to místo, kde milosti přichází hojněji. Kde se Bůh s námi setkává ve věcech, které děláme. Víme, jak říká Ježíš v Janově evangelium, že musíme dělat Boží věci, dokud je den, než přijde noc. Jestliže někdo kráčí ve světle, vidí světlo.

Někdy se ptám, proč mají diecéze nebo řeholní řády málo povolání. Protože často nerespektujeme naše charismata a děláme něco jiného. Například institut, který se zrodil kvůli jedné věci, nyní dostal nebo přijal zcela cizí úkoly. Toto ale nehraje, takto nebudeme mít povolání. Pokud kněží nedělají kněze a řeholnice řádové sestry, nic naplat. Když se ale objeví někdo, kdo je věrný svému povolání, objeví se také jeho harmonie a především štěstí. A to také přitahuje mladé. Nic naplat, mladé lidi nebude nikdy přitahovat povinnost. Může je přitáhnout krása, štěstí, ale ne povinnost. Možná někdy, tak před padesáti lety, fungovala povinnost, ale nyní již naštěstí nefunguje.

Autor článku: Ondřej Mléčka